29. 3. 2010

Hildur Gudnadóttir: Chtěla jsem vytvořit nebe

Hildur Gudnadóttir: Without Sinking
Touch Music, 2009.


Z loňského archivu beru tuhle recenzi pro HIS Voice, protože Without Sinking je pro mě jedním z alb roku 2009, které přinesly silnou novou poetiku. Navíc se jí dá rozumět jako jakési uvážlivé reakci na to, v čem dneska žijeme.




Od londýnského labelu Touch Music jsme zvyklí na nahrávky, které zacházejí s krajním materiálem pro hudbu: vychází tu hudba krajin a terénní snímky, nebo naopak husté elektronické zvukové bujení na pokraji noisu. Without Sinking má v příběhu Touch poutavé výsadní místo: je to hudba not s klasickým violoncellem ve středu dění. A přece nijak nezrazuje jeho organickou poetiku, sepětí s živým světem a vytvářením jeho modelů, ve kterých se cestičky rozvětvují.

“V téhle nahrávce jsem chtěla vytvořit pocit dýchání se smyčcem na struně,” říká Islanďanka Hildur Gudnadóttir (*1982), která při svém hudebním vytížení v posledních letech tolik létala, že si v letadle u okénka začala programově všímat mraků, jejich forem a konstelací. “Chtěla jsem ve skladbách vytvořit nebe a pocit plynoucích oblaků. Dát tónu otevřený prostor a nechat ho dýchat, jako osamělý oblak na jasném nebi. K tomu hledám kontrast v těžších a hustších plochách, ty víc připomínají bouřkové mraky. Mám ráda formy oblaků: z kompaktního tvaru je tolik drobných krůpějí, a pak zvolna vyprchají do jediného provazce, struny...”

Hudba vrstveného i sólového cella je druhým albem Hildur (první Mount A vyšlo na islandském labelu 12 Tónar pod jménem Lost in Hildurness, neslyšel jsem). Hildur si však v posledních letech vybudovala silnou pověst “jiné cellistky” častým a různorodým hostováním, které se střídmě otisklo také do Without Sinking. Písně hrála snad jen se skupinou Múm, živě i ve studiu přibližovala zvuk cella striktně elektronickému duu Pan Sonic. S Throbbing Gristle vytvořila soundtrack k dávnému snímku Dereka Jarmana (In The Shadow Of The Sun, 1980). Spolupracovala s experimentátory různých přístupů - s improvizátory, pokušiteli noisu, kolážisty terénních nahrávek (Stilluppsteypa, Angel, Schneider TM, BJ Nilsen...).
Hrála s meditativním a minimalistickým Jóhannem Jóhannsonem a postjazzovým kapelníkem u Laurie Andersonové, baskytaristou Skúli Sverissonem. Oba posledně jmenovaní na albu hostují, třetím hostem je Gudni Franzson, otec Hildur (klarinet a basklarinet). Mix zvuku se hodně upíná k přeludné stejnorodosti, takže zvuk nástrojů mnohdy splývá.


Úvodní Elevation nechává nad sebou klouzat několik vrstev v kolísavém ladění: je tu pevné harmonické centrum, takže i pocit periodicky zklidňovaného napětí. Důraz na barvu a zvukový detail cella může připomenout Vojtěcha Havla: i Hildur jako by se inspirovala postupy ze staré hudby, soudobou improvizační scénou či emocionální střídmostí Mortona Feldmana a Terryho Rileyho. Některé plochy míří spíš k průzkumu zvuku, ale většinou se z proudu vylínají rozpoznatelné melodické a rytmické (Erupting Light, Into Warmer Air) motivy.
Nebylo by divu, kdyby tuhle hudbu licencovala pro soundtrack třeba i nějaká větší filmová produkce. Přitom je velmi čerstvá a rozpoznatelně reaguje na leccos, co se v poslední dekádě událo v experimentální hudbě – i když je tonálnější, je poučená noisem, drones, volnou improvizací, sólovým hraním se smyčkami, akustickým simulováním elektronických zvuků...



Když Hildur nechává ve Whiten létat prostorem jednotlivé tóny, jako by to byla konzervovaná demostrace esenciálního cella – a náhle se album zdá blízké “touchovským” nahrávkám z terénu, u nichž máme možnost v teple pokoje naslouchat nedosažitelnému: hyenám, slonům nebo mořskému vlnobití. Zvláštní, ale je to tak: Jako by Arvo Pärt aranžoval pro smyčce field recordings Chrise Watsona.

Publikováno v revui HIS Voice.

Žádné komentáře:

Okomentovat