25. 4. 2010

Mezi spánkem, bděním a Arabelou

Ten pocit známe, jen ho možná nelíčíme s takovým entuziasmem jako americký muzikant James Ferraro: „Ta vzpomínka z dětství mě nikdy neopustí. Je večer, ukládám se do postele a zpoza zdi, z dálky, ke mně tlumeně doléhají zvuky pop-music nebo nějakého diska. Upadám do polospánku a zvuky se zvolna zmocňují mého podvědomí.“ Hudba vyvolaná ze vzpomínek a vzpomínkami proměněná, rozmlženost jako na hranici bdění a spánku: to je scéna, která o sobě dává čím dál víc vědět. V Americe jí začali říkat hypnagogický pop a evropští vydavatelé z ní aktuálně vyhmátli překvapivě výrazné momenty.

Pojem hypnagogie známe od neurologů a psychologů: když se nám při usínání mozek přepne na snivý režim, ale ještě nesníme, mohou přijít hypnagogické představy a halucinace. Smysly při tom mohou být propojené „špatně“, nicméně zajímavě: zvuky vidíme jako barvy, máme pocit, že se můžeme dotknout hudby. Dalí, Magritte a Max Ernst se do hypnagogických stavů nořili záměrně, pro inspiraci. Zajímavé je, že u velkého množství svědectví se vize nakonec smrskly do několika kategorií: lidé často vidí zářivé a proměnlivé geometrické obrazce, nebo se vznášejí.

Na americké hypnagogické scéně je poutavé, že zachází s materiálem, který bývá vnímán jako umělecký odpad a aušus. Generačně totiž dozráli tvůrci, kteří pracují se svými vzpomínkami na dětství v osmdesátých letech. Pop patrně nikdy nebyl tak křiklavý a bezstarostně nevkusný, hodnoty a leitmotivy doby nikdy nezněly tak bakelitově jako přes – tehdy čerstvé – syntezátory, na nichž nezkušení uživatelé nechávali občas znít jen pár hlavních vestavěných rejstříků.


Emeralds: Does It Look LIke I´m Here? (eMego, 2010)


Zvuky, písně a další ozvěny osmdesátých let se teď staly výchozím materiálem pro snivé remixy a skladby kapel jako jsou clevelandští Emeralds, nebo pro projekt Oneohtrix Point Never newyorského Rusa jménem Daniel Lopatin. Rozdíl mezi materiálem a přetvořeným výsledkem je velký. Někdy jako by rozpité kontury v labyrintu dozvuků navozovaly dávnou chvíli usínání. Jindy jsou zprofanované zvuky uloupeny do jakýchsi mikrosymfonií, přesvědčených, že zvuk, který nám kdysi vpálili do hlavy, se dá odklít a použít v duchovní etudě.


Dívky v duu Pocahaunted tkají dlouhé plochy s jamajským dubovým rytmem, dá se na to i tančit: ale materiál si berou zase z rozverných hitparád svého dětství. Znáte koberce „cuckáče“, tkané z rozcupovaných starých triček a povlečení, které výrobci sami dodáte? Takhle nějak pracují hudebníci se zvuky dřívějška. Citovaný James Ferraro dává videu přízračný zrnitý obraz, který znají dobře všichni, kdož sledovali nedostupný materiál na třikrát kopírované videokazetě VHS.

Oneohtrix Point Never: Returnal (eMego, 2010)


My jsme v Americe nežili, ale když vidíme v dnešních klipech dívky z jejich „Cvičme v rytme“, když naskakují fonty písma z počítače ZX Spectrum a rejstříky kláves připomínají Kroky, je jasné, že některé podněty si lidé potřebují odžít v globálním měřítku. Když jsem teď v jednom živém mixu v pražském klubu NoD zaslechl hlas Luďka Soboty, napadlo mě, že vlna se přelévá i k nám. Snad i tady podlehne někdo inspirativnímu neklidu vzpomínek na to, jak mu do polospánku hrála znělka Bakalářů nebo pořadu 24 hodin ve světě? Straší někomu dodnes v hlavě melodie z Arabely, Návštěvníků a Možná přijde i kouzelník natolik, že jejich příběh povede dál, jako v Americe Pocahaunted či The Skaters? Kdybych měl skrze hypnagogickou hudbu účtovat s pamětí já, začal bych tím nejtíživějším: břesknou dechovkou z prvomájového průvodu, tím pronikavým, pseudojásavým zvukem, z něhož vyzařovala bodrá neochvějnost moci. Trocha lynchovských ozvěn a deformací by tomu démonu nasadila pravdivější tvář.
(publikováno v LN, 24. dubna 2010)

Noise: Echo hlučného světa

(publikováno v Lidových novinách, 3. 4. 2010)


Na stránkách novin se probírají kauzy hlukových limitů: život ve městě a u dopravních tepen je čím dál hlučnější. Není divu, že muzikanti si – už celé století – tenhle moment berou jako materiál a téma. Ale jak se dá „noise“, tedy hluk a šum, pojednat umělecky?

Festival Stimul přiváží do pražské Archy jako vrchol své jarní sezóny skupiny Radian (Rakousko), Nurse With Wound (Velká Británie) a Wolf Eyes (USA). Všechny tři kapely zacházejí s noisem čili hlukovou hudbou, improvizující trio Wolf Eyes je dokonce světově uznávané jako jeden z vrcholů žánru. O co „hlukařům“ vlastně jde? Má snad posluchač snášet primitivistické, či naopak intelektuálské gesto, při němž ho někdo akorát zaplaví ohlušujícím randálem? Není to jen další - navíc nepříliš zdravý – samoúčelný radikální útok na dosavadní meze? Nesledují tuhle hudbu nakonec hlavně úchylové a pozéři?

S radikálností tu nepochybně máme tu čest. Ale noise se nevynořil včera, má svou historii a různé, místy dost propracované formy. Vlastně je dítětem industrializace společnosti během devatenáctého století; vzal to přes uměleckou avantgardu a underground, aby dnes už čím dál víc zasahoval do širší popkultury. Ucpávky do uší, které se dnes nabízejí u vstupu do „overgroundových“ velkých sálů typu Archy, jsou jen poslední kapitolou jeho příběhu.

Století organizátorů

„Život ve starověku byl tichý. V devatenáctém století se s vynálezem strojů zrodil i hluk. Dnes hluk a šum triumfují a vládnou lidským smyslům.“ To není žádné ekoprohlášení, ale úryvek z Futuristického manifestu, kterému dal Luigi Russolo v roce 1913 podtitul Umění hluku. Russolovy původní „hlukostroje“, nástroje zvané intunarumori, dodnes používají pietně i experimentálně muzikanti jako Blixa Bargeld: prvotní impuls futuristů tedy nevybledl do teoretického přínosu. Ve svém tvůrčím vyznání Credo z roku 1937 má skladatel John Cage výraz noise hned v první větě a už se ho nepustí. Cage byl přesvědčený, že zatímco napětí ve starší hudbě vycházelo z harmonických a disonantních souzvuků, v budoucnu budou v téhle opozici noise a hudební zvuky. Ať už posloucháme vrtulníky v pinkfloydovské Zdi, zvuky vlaků a pouliční dialogy u minimalisty Steva Reicha, nebo šumovou elektroniku u Karlheinze Stockhausena, musíme uznat, že se Cage nespletl. A se zvukem reálného světa se v hudbě usadil i jeho lomoz.

Hudební skladatel Edgar Varèse nazval sám sebe „organizátorem zvuku“: takové pojetí má v dnešní době velký smysl – už proto, že to, co kolem sebe od rána do večera slyšíme, je průsečíkem činnosti mnoha samozvaných organizátorů. Spisovatel Aldous Huxley nazval dvacáté století Věkem noisu. „Fyzický noise, mentální noise i noise neustálé touhy: držíme v nich světový rekord. A není divu; vždyť naše téměř zázračná technologie byla na všech frontách nasazena do útoku proti tichu.“

Rádio bylo pro velkého skeptika a antiutopistu Huxleyho vynálezem, skze který k nám domů proudí prefabrikovaný rámus: „A tento lomoz jde pochopitelně ještě dál než k ušním bubínkům. Proniká do lidské mysli a naplňuje ji babylónským zmatkem: věčně nás rozptylují příspěvky zpravodajství, nedůležité informace, poryvy euforizující nebo sentimentální hudby, dokola opakované dávky dramatu, které nepřináší žádnou katarzi, pouze vzbuzuje žádost po neustálém, každodenním ba po hodinách podávaném emocionálním klystýru.“

I těm, kteří rádio a televizi nepokládají za klystýr, se může při živém vystoupení noiserů zdát tahle motivace jasná. Trumfnout tu nejintenzivnější palbu podnětů z médií, v hyperbole si zahrát na nabídku, která se neodmítá. My vám tu poštovní schránku těmi letáky nacpeme k prasknutí.

Hororové historky

Jak poslouchat noise? Každá dobrá hudba má návod k použití ukrytý sama v sobě, netřeba ho hledat jinde. Navíc na noise jako metaforu můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů.

Jestliže je hudba jazykem, který dokáže sdělovat citové a duchovní obsahy, potom noise je kolapsem jazyka: zavirovanou zprávou, knihou se začerněnými řádky. Jestliže hudba (dokonce i melancholická) sugeruje, že všechny smutky a tragédie světa se nakonec rozpustí v nějaké vyšší harmonii, noise si tohle moc nemyslí. Často je spojovaný s odcizením, traumaty, posedlostí. Někdy bývá ale tak propracovaný, že cítíme, jak se v černé díře nicoty artikuluje srozumitelný jazyk pro další fázi hudebního vývoje.

Noise mohl mít dřív horrorové konotace: ale opakovaný strašidelný vtip není vtipem, čas ho otupí. Japonští klasici žánru jeho nátlakovost dávali do souvislosti se sadomasochismem. Kapely průběžně využívají obrazy svazování (protagonista žánru Merzbow napsal o sadomasichismu několik studií), nezávislá periodika využívají téže obraznosti jako ilustraci k téhle hudbě. Vztah mezi výkonným muzikantem a posluchačem se zdá být dotčen rituály sadomasochistického sexu přinejmenším v tom, že publikum dobrovolně podstupuje sónickou bolest bílého šumu vyvolaného performery. Tělo posluchače se tím pádem začleňuje do S/M obraznosti, která znázorňuje většinou ženy: svázané, připoutané, vydané napospas.

Pamětníci si v téhle souvislosti vybaví, že Alex Švamberk při své performanci na pražském festivalu Next Wave vystavil publikum řvavému technu a stroboskopickým efektům, aby následně zamkl dveře sálu Divadla v Celetné. Publikum bylo předčasně osvobozeno vedením festivalu, což performer nesl velmi nelibě. Posluchače v sále také „konceptuálně“ zamkl John Zorn při mnichovské světové premiéře suity pro komorní soubor Kristallnacht (1992), v níž rozbíjené sklo a hlukové pasáže evokují násilí a děs holokaustu. A aby byl řetěz souvislostí doveden k rocku: pojmenování „holokaust“ užívali slavní My Bloody Valentine pro střední část jedné své skladby. Když se nedávno tato skupina Kevina Shieldse (mezitím proslaveného soundtracky pro filmy Sofie Coppoly) vrátila na scénu, recenzenti psali o pětadvacetiminutovém hlukovém sólu, které se dalo přežít jen s ucpanýma ušima.

Za prvotní rock´n´rollovou divočinou

Hudba šumů a hluků může být také antipopovým gestem: namísto taktizování a co nejlíbivějšího zvuku se tu nabízí zvuková „tabula rasa“, která ovšem svou divokostí může připomenout nezkorumpované kořeny popu: rock´n´roll a černý jazz s jejich divokostí a syrovostí. Pop do nás vyzařují média způsobem, který se vymyká naší kontrole: právě tak nezvladatelně rozpoutávají noiseři svoje seance.

Noise je v určitém smyslu koncem komunikace: místo diskuse začíná člověk na pódiu řvát. „Stop Making Sense,“ znělo slavné heslo (naprosto ne noisové) skupiny Talking Heads: Přestaňme dávat smysl. Víc než s poezií se v hudbě taková výzva pojí s psychedelií. Zvukovým prostředím, které nás fascinuje, omámí a uvede do pozměněného stavu mysli, je v krajní formě i noise. Kdo někdy sledoval vytřeštěnou meditaci sálu, v němž zuří vlnobití hluku, možná si říkal, že tohle je ilustrace velkého paradoxu naší společnosti: Zkoušíme, kolik vydržíme. Taková situace patří jak k životnímu tréninku v drsných časech, tak k hedonistické zábavě společnosti, která se baví a odkládá myšlenky na zítřek.

Plíživá cesta do overgroundu

Publicista a jeden z organizátorů Stimulu Petr Ferenc říká: „Asi hlavní mýtus kolem noisu je ten, že se to nedá poslouchat. A že je na něm něco zvrhlého. Přitom od osmdesátých let, kdy noise vyšel z industrialu, se toho tolik změnilo. Skupiny jako Jazkamer se dnes při noisových produkcích tváří, že hrají bigbít.“ A americký mýtus scény Wolf Eyes, na které do Archy dorazí stovky „androšů“ i lidí kolem současného umění, je vlastně volnou jazzovou kapelou, jejíž všechny zvuky ale ochraptěly do noisových rejstříků.

Stane se někdy noise součástí pop-music a reklamních spotů, rozprodají se jeho atributy, jako se to stalo hippies a punku? V čisté podobě zvukové drtičky se těžko stane masovou záležitostí; jeho kultivovanější podoby (jako zmínění Wolf Eyes) jsou relativně abstraktní hudbou, takže taky ne. Ale v malých dávkách se tak už děje: ikonické album poslední dekády natočila chicagská kytarovka Wilco, která na titulu Yankee Hotel Foxtrot spojila melancholické songy s občasnou náplavou šumů a zvukových kolizí. Gramofirma sice hotovou desku odmítla, ale když ji s chutí (a ohromnou podporou časopisu Rolling Stone) koupila firma druhá, muzikanti ji dostali zaplacenu podruhé, navrch opět značkou, která spadala pod koncern Warner Music.

A pak – nezapomeňme, že všichni kluci a holky, kteří v dnešních kapelách navazují na zvukovou neurvalost Velvetů, Jimiho Hendrixe nebo Sonic Youth, nesou noisovou pochodeň taky o kus dál. Do kroku jim chrčí elektronické přístroje všech, kteří reflektují poruchy a stárnoucí média: kdo by řekl, že zašuměný, bytostně nedokonalý zvuk z magnetofonových kazet se vrátí na scénu jako nezávislý trend? Už se stalo.

Noise je trochu jako maxipes Fík: hodný, ale moc velký, jak se říkalo v seriálu. Z toho vyplývají průběžné mírné obtíže, žije však i tak čile a mnohotvárně: kombinovaný zájem undergroundu a uměleckých kruhů dává jeho pronikavému hlasu dost tribun. Ze specifických reakcí hudby na proměny dvacátého století je to jedna z nejvýraznějších nových forem. A posluchači, kteří s obavou váhají v branách, by měli vědět, že to není tak silná káva, jak by mohly sugerovat mýty okolo.

Krysař volá: Chyťte Krysaře!

(Vyšlo v LN, 6. března 2010)


Aneta Langerová, Tomáš Klus, Richard Krajčo a Kryštof: jaká je společenská role mladých hrdinů českého popového maintreamu? Jaké hodnoty a cíle vyzařují z písní těch, kteří vyprodávají haly a vyhrávají domácí výroční ankety? Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp.

Bezpečnost // Třetí album Jsem je pokračováním příběhu zpěvačky, kterou porodila komerční televize v hlavním vysílacím čase. To je pro dlouhodobou image problém a nutí ke zpětnému chodu, podobnému životu žitému od konce v Podivuhodném případu Benjamina Buttona: když si lidé při pohledu na naši tvář domyslí v rohu logo Novy, nepřispívá to k pověsti nezávislého muzikanta. V tomhle ohledu není Anetě Langerové co závidět, a nutno říct, že podniká poměrně udatné pokusy, jak na sebe navázat jiný kontext – od charitativní Světlušky po nedávný coming out stran sexuální orientace. V hudbě se ale nevydává cestou jakékoli intenzifikace: naopak - přestože zpívá „trefí ten, kdo nemíří“ prohlubuje metodu strefování do středu.

Tak jako výzva k charitě nebo také iPod, který Aneta propagovala, má za úkol oslovit co nejširší publikum, i ve vyhlazeném doprovodu písní jsou odstraněné všechny výraznější momenty, které by mohly některé z posluchačských skupin připadat křiklavé. Je to politika bezpečnosti: srazíme-li bytovému doplňku všechny (i estetické) hrany, bude designově šedivý, ale nikdo se o něj nezraní, jako užité umění obstojí. Bezpečnost, díky níž se píseň ničemu nevzpírá, má – třeba u singlové V bezvětří – přednost před rysy, které by mohly někoho upoutat. Na gymnaziálním semináři popsala jedna studentka tuhle píseň jako „tak moc v pořádku, že ji nikdo na světě neoznačí za svou nejoblíbenější“. (Možná by taková charakteristika její původce uspokojila: producenta Martina Ledvinu charakterizuje to, že dřív ho vyhledávali hudebníci, dnes showbyznysoví manažeři.)

Bezvýraznost, která dostává přednost před osobitostí: to je racionální modus přežití, ukrytý jako poselství pro publikum v téhle hudbě. Langerová mu propůjčuje hlas, který je tu tím nejvýraznějším a nejlidštějším: všichni, jejichž postavení tak upevňuje, jí mohou být jen vděčni.


Prázdná esemeska // SuperStar není o repertoáru: proto mají jeho čeští vítězové potíž nějaký najít. Jeho první vítězka našla poprockový konsensus v hudbě, ovšem v textech, tvořených konkrétními slovy, se nedá jít takhle obecnou cestou. Album Jsem přesto vypadá, jako by se o obecné „něco-nic“ autoři pokusili. Spojitý prejt úvah, lyrických reflexí a nápodoby poezie je tu pěchován do jelit písní jako jakási slovní mlha: dokonce i místa, která dávají větší smysl, podléhají obecné atmosféře dobře míněného žvástu.

Měřeno tradičními měřítky, toto je album s nejhoršími českými texty za poslední rok. Ale – namouduši sympatické – vyzařování Anety jako by tu říkalo, že autoři nechtěli zradit klasickou formu: je prostě zvykem, že písně mají nějaké texty. A ani ti, kdo nemá žádné skutečné sdělení, by neměl odcházet od toho, co se od něj čeká.

Možná jste také slyšeli, že dnešní milenci mívají ve zvyku posílat si prázdnou esemesku: než hledat pro svůj cit kulhající vyznavačská slova, vyjádří ho takhle. Ale to je vykročení z bezpečného kruhu starých zvyklostí. Langerová a její rádci nemlčí ani nehledají zpěv mimo konkrétní slova (možná by Anetě slušel?). Radši plynule navazují na všechnu řemeslně kvalitní vyprázdněnost, se kterou se potkáváme jinde: veřejné projevy bez skutečného obsahu, veřejnoprávní rádio bez veřejnoprávní hudby, poslanecké hodiny pro veřejnost, během nichž nikdo nemá vůli skutečně komunikovat.

Netrpělivost // Tomáš Klus má na populární scéně výjimečnou pozici: pokud předchozí zpěvačka měla potíž nabídnout nějaké sdělení, potom Klus (čerstvý zpěvák roku podle hudebního kanálu Óčko) toho má na srdci až příliš mnoho. Leitmotivem jeho lyrických i komediálních poloh je neustávající proud slov. Přestat upoutávat výřečností by v tomto pojetí vyústilo v prohru: proto se tu autor s obavou vyhýbá nejen mlčení, ale i výraznějšímu opakování (sloky jsou vždycky podstatnější než refrén).

Klus ukazuje, jak lze do popového „soft“ tvaru vtělit prvky dvou upovídaných žánrů: folku a hiphopu. Hiphopové „rychlé“ vnitřní rýmy a bezprostřední souznění („ukojen koitem / vidím dvojitě“) tu přijdou vhod dvojím způsobem: jednak jako frajerská demonstrace ovládnutí jazyka, hlavně však jako vizitka stylu na minimální časové ploše. Vždyť kdo má dnes čas, trpělivost a žaludek poslouchat déle a pozorněji něco z široké nabídky popsongů?


Takhle stačí, aby hospodským šumem na okamžik pronikla blesková hláška: „vesmír vejde ve smír“, „jsem asi jat daleko od domova a ty roštěnka z žebra Adamova“. V budoucnu budou úspěšní interpreti schopní zaujmout svým zvukem či osobitým trikem během ještě kratší doby.

Rychlost // Rychlost je pro vznik téhle tvorby vůbec podstatná, a to v mnoha ohledech. S ohledem na rychlé možnosti publikace odpadá fáze vyzrávání a pročišťování stylu, jakoby ve strachu, že autorovy nápady napadnou někoho jiného dřív. Proto jsou v písních navršené řádky povedenější („když jí víno zbarví tváře / říká ano bez faráře“) s čistými klišé („příliš krásná na to, aby znala opravdový milování“), cimrmanovské absolutní rýmy s napadnutějšími místy. (Jedna z písní nese věnování „Kecce a vůbec všem spolubojovníkům“. Spolubojovník Kecky: přiléhavěji než sám autor bychom zpěváka roku neuměli pojmenovat.)


Klusův postoj říká: to je daň za rychlost, s níž jsem stihl – po podobném Xindlovi X – zaplnit mezeru na trhu. A „být trochu blbý“ není koneckonců image nanic: postava začínajícího básníka je svou nedokonalostí roztomilá.

Recyklace // Tomáš Klus není v hlubším slova smyslu hudebník – je bavič ve stylu stand-up („na stojáka“), jehož omezená kombinatorika několika mollových akordů způsobuje, že dost často zní – nejspíš neúmyslně – rusky. Pokud bude chtít, v budoucnu si doplní něco hudebního umu: není to těžké, zvládl to i Kabát. Pokud se další akordy nenaučí, nebude to na překážku, protože jádro toho, co dělá, se víc blíží řemeslu Miroslava Horníčka.

Když posloucháme album Hlavní uzávěr splínu, i těm menším znalcům se přihlásí povědomé pocity: část písní jsou evidentně vylouhované ozvěny z Nohavicovy či Krylovy poetiky. Autor ví, že publikum ví: i proto do bookletu vpisuje věnování „S úctou Jaromíru Nohavicovi“ nebo „Petru Fialovi, protože Mňága a žďorp“ (důvtipně nikoli u písně VeSmíru, skutečného plagiátu Mňágy). Popový zpěvák tu přijímá masku recyklátora. Se skepsí, jež je ozvěnou kancelářsko-hospodského pocitu, že dnes se nic pořádného neděje, si nakonec jako jádro volí písně druhých: přesněji řečeno fanouškovský zážitek z nich. Navazovat na cosi hlubšího z poetiky a názorů starších písničkářů by bylo komplikované a asi by se to ani nesetkalo s vděkem: lepší je recyklovat citové pohnutí a určitou hrdost na kapku kulturnosti, kterou v sobě nese posluchačská základna.

Klus tak přichází s novým typem merchandisingu: vedle placek, plakátů a hrnečků s vyobrazením populárního interpreta lze distribuovat i písně o něm. Vzhledem k tomu, o kolika miláčcích hudebního publika, olympionicích či politicích ještě nebyly složeny písně, jedná se bezesporu o perspektivní obor. Nelze však udělat parafrázi na Kluse, protože kompilát převzatého je u něj dominantní: asi jako by nebylo snadné imitovat Zdeňka Faltuse.

Hvězdou ve volném čase // Už názvem desky Jeviště se skupina Kryštof hlásí k druhému životu svého leadra: tomu divadelnímu. O tom albu je těžké říci něco jiného, než co se dá říci o dosavadním působení Krajča: což je zvláštní v tom, že čas nestojí, Krajčovi bude letos třiatřicet, a pořád zůstává na pozicích rozjitřeného debutanta.

Ale právě odkaz k divadlu tu dělá z Krajča čím dál víc jakousi „hvězdu ve volném čase“ – muzikanta, který v textech připouští svou nedokonalost, protože je přece hlavně herec. Mít víc profesí: tím se může jeden blýsknout (vida, co všechno dokážu), poukazovat na to jako na osobitou nutnost (politik potřebuje relaxovat jako polárník) a využít to jako alibi: Jsem doma víc v tom druhém světě, v tomto mě suďte shovívavě!


Titul Anetina alba zní Jsem: když si rozevřeme přebal, uvidíme vzadu fotku, kde stojí pod nápisem WHO. Je to upřímné a důvtipné: vzniknuvší otázka „who jsem“ je evidentně společná tápavému hledání všech tří alb. Nepopírá však to, že „hledači“ nečekali a tak, jak jsou, na nejisté cestě, obsadili silné pozice ve veřejném prostoru. I tady je jasná analogie se všemi nehotovými, nedostudovanými, elévskými adepty, kteří přešli rovnýma nohama na zásadní místa. Kryštofův (a nejen jeho) zpěv nikdy nekončící puberty pomáhá svým posluchačům přijmout samozřejměji nedospělost a zmatenost na jiném jevišti, než je to popové. S tou dikcí se spojuje i určité sebeuspokojení: měli byste ocenit, že to na sebe umíme nahlas říci.

Strach, strach // „A pak vladaři / daj povel Krysaři, / všichni se půjdem koupat k řece,“ uzavírá Tomáš Klus svůj obecně kritický song Psáno u zpráv. Je důvtipným uzavřením smyčky: ten, kdo sám ztělesňuje princip rozptýlení, na něj kriticky poukazuje jako na něco vnějšího. Patrně tak činí se vší upřímností, čímž naplňuje motto Havlovy Žebrácké opery: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp.

Něco udělat, složit píseň, vyzpívat postoj: to všechno mívalo dřív rys odvážného gesta. Na dnešní mainstreamové scéně, jak ji reprezentují Aneta, Klus, Kryštof (a jejich četní kolegové), vládne oproti tomu atmosféra obavy: rozumného, uměřeného, ostražitého rozhlížení, zda nepřekračujeme hranici, za kterou by nás mohla čekat nepříjemnost.

Bavme se, vyjadřujme svoje osobnosti: a tančeme dobové tance tak opatrně, abychom se nedotkli žádné z tichých dohod. Nevíme přesně, jak znějí, a nevíme přesně, jaký trest by nás za to postihl, ale přesto se tak chovejme. To je myšlenkové jádro mladého českého mainstreamu.



5. 4. 2010

Riot Grrrlz: Dívčí vzpoura v NoD (8. 4.)

Bouřit se je správné, a pokud to někomu jde líp v kolektivu, tak pro takové jsme připravili v Roxy NoD cyklus VZPOURA V NoD! Ve čtvrtek (8. 4., 20.00) se koná první večer, na který srdečně zvu. Tyhle dny ležím permanentně ve fanzinech s komiksovými dívkami, bytem zní hardcore a postpunk a z dokumentů ve spravedlivém hněvu provolávají vzrušené ženské hlasy emancipační, či přinejmenším pořádně naštvaná hesla, neboť večer má téma RIOT GRRRLZ: DÍVČÍ VZPOURA.

Ať už byla východiskem hudba, anebo společenská rezistence, rodokmen vzpurných dívek dal vzniknout muzice, která je mi občas nesmírně blízká – od nejstarších nahrávek londýnských The Slits zachycených na Peel Sessions (1977) přes všechny ty „pravé riot grrrlz“ Bikini Kill, zrádkyni Courtney Love až k svaté trojici a dokonalé bigbítové mašině Sleater-Kinney, až k warriorkám nového milénia, Peaches a Beth Ditto. Pokud je to i vaše muzika, přijďte do NoD – bude zásadní filmový dokument Don´t Need You, klipy, hudba, řeči, snad i z publika. Na afetrparty u baru bude mixovat hudbu ženských kapel Johana z Kazet. Na facebooku se na tu extra událost zatím přihlásilo přes sto lidí, což mě docela konsternuje.


Mladé dámy, které se rozhodly vzít osud do vlastních rukou, nepřivítala mužská punková scéna s otevřenou náručí. Vulgaritu, kterou pankáči měli vyhrazenou pro establishment, zažily zblízka i dívky. Potyčky se neomezily na ideová prohlášení: jsou svědectví, podle nichž kluk, který se dopustil výroku „tenhle punk je jenom výmluva pro hnusný holky, který si taky chtěj něco užít“, prchá ze sálu pronásledovaný rojem ječících dívek. "



Riot songs, oblíbené názvy

Rebel Girl (Bikini Kill)

Mind Your Own Business (Delta 5)

I Wanna Be Your Joey Ramone (Sleater-Kinney)

God Is A Number (Sleater-Kinney)

Suck My Left One (Bikini Kill)

Oh Bongade Up Yours (X Ray Spex)

Fairytale In The Supermarket (The Raincoats)

All Hands On The Bad One (Sleater-Kinney)

Do You Always Dress Like That In Front Of Other People's Boyfriends?(Mambo Taxi)

The Day the World Turned Dayglo (X Ray Spex)

Germfree Adolescents (X Ray Spex)

Dance of Hopping Mad (The Raincoats)

Fuck Your Heart (Huggy Bear)

Fuck Yr. Fans (Bratmobile)

I Like Fucking (Bikini Kill)

Donating My Body to Science (Heavens To Betsy)

Waitress Hell (Heavens To Betsy)

I Love You, You Little Crocodile (Bratmobile)