Konečně Silence!

Menší šok jsme zažili při pondělním koncertním večeru Art´s Birthday v Galerii nové Národní technické knihovny. Ještě teplé tam byl z tiskárny dovezeno první vydání knihy, jemuž nepředcházely žádné anonce pro média či zmínky v edičních plánech. Jako blesk z čistého nebe se mezi námi zjevil český překlad spisu skladatele a myslitele Johna Cage Silence.

Johoho! Konečně máme k dispozici dílo, které je klíčem k proměně hudby po druhé světové válce, smyslu, tvaru i pracovním technikám v éře abstrakce; druhou polovinou radosti je, že vychází dílo manicky nápadité, se švihem literárního experimentu, jak ho u nás představili Hiršal s Grögerovou.

Cage byl revoluční skladatel, který ale (podobně jako Wagner nebo Janáček) naštěstí svá přesvědčení i zapisoval. Spojil americkou svobodomyslnost a důvěru ve východní zenové myšlení. V palbě inovací, které dlouho připadaly konzervativnějším občanům bláznivé a nečitelné, dal důvěru zvukům reálného světa coby zdroji hudby, povýšil gramofon na instrument, vrátil na pódium atmosféru rituálu, s knihou I-ťing studoval potenciál náhody. Západ se skřípějícími zuby sledoval, jak s klidem odchází od spojení příčiny s následkem. Postupně začal být Cage pochopitelnější: dnes je zřejmé, že předpověděl či ovlivnil vše, co posloucháme.

Kdo někdy držel v ruce Silence, ve vteřině pochopil, že tohle nejsou skripta. Je to básnické dílo stejně tak jako odborný pramen. Cage přenesl „jiné uvažování“ i do divoké typografie, text je chvíli rozsypaný jako čaj, rytmizuje se v oddělených sloupcích, rozplétáme několik textů vsunutých do sebe: právě tak jako když se na Cageových happeninzích paralelně koncertovalo, malovalo, tančilo, promítalo.

Silence se stalo klasickou knihou pro souběžnou přesnost myšlení a vášnivost, formát přednášek zasnubovaný s houbařskými a kulinářskými historkami ze života, připomínajícími japonské koany. Cageovi překladatelé (skladatel Jaroslav Štastný aneb Peter Graham, Matěj Kratochvíl a Radek Tejkal) se vyhnuli počeštění názvu (Silence znamená Ticho), ve vydavatelství (společnost pro výtvarné umění Tranzit) nebyli kompromisní ani stran obalu: je celý čistě bílý.

Kunsthistorikové by řekli přesněji, kdy naposled u nás byl vyrovnán dluh vydáním takhle klasického a zároveň nezestárlého díla. Máme tu kanonickou knihu o umění, nad kterou se člověk místy nahlas směje.

P.S.: Jak jsem napsal výše, knihu vydal Transit. Pokud se tedy ptáte, kam pro ni jít, říkám - nevím, ale tipuju galerii Tranzitdisplay, snad i distribuci typu Kosmas. Dám vědět, až se dovím víc.

--- psáno pro LN ---