PJ Harvey @ Admiralspalast, Berlín, 21. 2.
Není divu, že češtinu bylo slyšet minulý týden v berlínském divadle Admiralspalast zhusta. PJ Harveyová u nás nikdy nevystoupila a její koncerty bývají zážitek.
Anglická rockerka, autorsky neselhávající už dvacet let, je známá tím, že si nepotrpí na efekty. Nicméně tentokrát se zjevila osazená konstrukcí z černého peří, podobnou tomu, co nosil na hlavě Jiří Sovák v Arabele jako čaroděj Vigo. Naschvál a paradox: takhle v šamanském totiž Polly Jean přijela představit svou nejkonkrétnější a nejpolitičtější desku, novinku Let England Shake (viz i text na tomhle blogu).
Ta sice křísí obrazy bitev a sahá do svědomí kolonialistické Unie, ale je psaná lehkou rukou, bez urputnosti – a hlavně je to nejmelodičtější kolekce, jakou PJ Harvey za dlouhá léta nahrála. Přičteme-li zevnitř přicházející mírný úsměv, s nímž Harveyová zpívá přesně stylizované kruté obrazy, výsledek je enigmatický a silný. Ona sama svírá v náručí citeru podloženou froté ručníkem; jako by chtěla říci, že stejně jako nástroj, ani ona není typicky rockový exemplář, ale pořád je to její jazyk. O kus dál stranou pracuje klub prošedivělých gentlemanů, kteří v tuto chvíli odložili sólové kariéry do nedohledna: Mick Harvey (byvší douholetý spoluhráč Nicka Cavea), John Parish (hudební mentor PJ Harvey) a francouzský bubeník, který stylem „metličky, ale rázně“ stvrzuje přítomnou sílu, která spíš jen bublá pod poklicí.
Ne autisticky, ale v patrném pohroužení do sebe a materiálu přehrála PJ Harvey výběr napříč repertoárem: pak už s elektrickou kytarou a včetně nejslavnějších singlů C´Mon Billy či Down By The Water. Jako by dnes jednala s podezřívavostí vůči rock´n´rollovému cirkusu: nikdy se nerozparádí do extatičtější polohy, je důrazná, ale neječí. Ani ty nejvábnější nápěvy neopakuje v prodloužených verzích: koncert tím pádem tvoří korálová šňůra kratších songů (někdy ani ne tříminutových, celkem kolem třicítky) a recitálový večer vyžaduje spíš soustředění, než aby nabídl publiku relax. Někoho to zklame, jiného utvrdí, že přišel správně na nevšední talent obdařený vedle talentu i nekompromisností.
Troufám si tipnout, že velká část publika nerozumí pořádně Pollyiným textům (ať už myslíme jazyk nebo obsah), ale je jí to jedno, protože chodí na Harveyino nepřehlédnutelné charisma. V rovnováze tu koexistuje skromnost s vnitřní jistotou, provokativnost s laskavostí, smyslnost se smyslem, jednoduchost s jedinečností. To není plané snášení superlativů, PJ je výjimečná: vždyť kolik sólistek začínalo v tom silném „ženském“ období od Suzanne Vega a Sinéad O´Connor, přes Alanis Morrissette a pluk jejích epigonek, až k Sheryl Crow či Fioně Apple - a kolik z nich je dnes v tak suverénní tvůrčí formě jako Polly Jean Harvey?
To je asi taky hlavní důvod, proč své publikum přitahuje jako magnet. Nové album Let England Shake je podivuhodné, ale jádro takového koncertu spočívá v tom, že publikum přichází pozdravit někoho, kdo za dvacet let přes zjevný úspěch 1) se nezaprodal, 2) neotupěl, 3) nepřeprogramoval se na zbytečnosti. Samotná hudba je fajn, ale upřímně řečeno nakonec trochu vedlejší.
LN, 28.2.
Žádné komentáře:
Okomentovat