26. 2. 2011

Soustrast pro 007 // John Barry (1933-2011)

Světový tisk se ohlíží za zesnulým skladatelem Johnem Barrym a dochází k dvojímu resumé. Velká éra orchestrální filmové hudby je pryč a držitel Oskarů a Grammy John Barry, který ji inicioval a zčásti naplnil, hrál vždycky podle individuálních pravidel.

Měl jsem to štěstí vidět autora hudby k jedenácti bondovkám před pár lety v Londýně. Rocker Jarvis Cocker byl tehdy v roli festivalového kurátora a přizval Barryho, aby zadirigoval první a poslední kus symfonického koncertu ze svých soundtracků. Britové v hledišti div nelezli po stropě blahem a vítali ho jako rodinné stříbro, gentlemana, který Bondovi sice nedal tvář, ale zato charakteristickou atmosféru. S ní dostala poválečná Anglie i kus své identity: zčásti mytické a vysněné, zčásti reálně odrážející melancholii říše, jež se zánikem kolonií pozbyla rozlehlosti a vlivu.

Byly to jiné časy, které lemovaly cestu Johna Barryho k hollywoodským úspěchům, jež se navíc (dokud se k stáru Barry nezačal opakovat) nevzdala občasného novátorství. S hudbou pro první film s Jamesem Bondem Dr. No je spojena slavná kontroverze: Barry totiž není uznaným autorem notoricky známé James Bond Theme – podle titulků ji jen aranžoval a nahrál. Sám skladatel spletitou situaci nikdy moc nekomentoval, ale nejspíš to bylo takhle: původní hudbu, kterou pro film připravil Monty Norman, dostal Barry za úkol nejen aranžovat, ale i vylepšit a zvýraznit. Knihy Iana Fleminga neznal a z roztočeného filmu nic neviděl. Dal tedy filmařům nějaký jazz a v Normanově skladbě vypíchl „surfařskou“ vybrnkávanou kytaru. Když se šel podívat na hotový film, musel překvapeně telefonovat producentovi: „Chtěli jste po mně jednu skladbu a moje hudba teď hraje pod celým filmem!“ Dověděl se, že zaplaceno dostane skutečně jen za objednaný jeden kousek (prý to dělalo dvěstě dolarů): ale součástí honoráře byla nabídka psát hudbu pro další film se Seanem Connerym jako agentem 007 Srdečné pozdravy z Ruska.

Celkem jich ozvučil jedenáct. Odvážná a neprvoplánově melancholická je hudba k V tajné službě Jejího veličenstva. Barry se nechal slyšet: „George Lazenby byl jako Bond tak špatný, až jsem měl pocit, že hudba musí film o to víc podržet.“ Bond ovšem nesmí zastínit moře další silné hudby: pro Půlnočního kovboje, Volání divočiny, Lva v zimě a spoustu slabších filmů, jež Barry svou hudbou předčil. Přišel z dob před Beatles, ale v šedesátých letech byl jedním ze symbolů londýnské pop-scény. Bydlel spolu s Michaelem Cainem, jeho třetí ženou byla Jane Birkinová, používal Moogův syntezátor jako jeden z prvních.

Měl dvojí schopnost: vedle orchestrální hudby napsat pro film i píseň a vybrat pro ni pravého zpěváka – jednou Shirley Bassey, jindy Louise Armstronga. Měl hitparádové úspěchy, ale nikdy na úkor sepětí s filmem. K stáru odmítal psát témata pro filmy jako Osobní strážce, jež měly být zároveň napěchované nesouvisejícím popem. „Filmovou hudbu, jak ji chápu já, už odnesl čas,“ řekl.

„Moody is good,“ říkal – tedy co je trochu ponuré, to funguje. Vyjádřil tak přesně silné momenty Bonda a jiných hrdinů, kterým hudba jako by odečítala z nitra, že přes všechny vítězné boje pořád necítí satisfakci. Kdyby tu nostalgii a pustotu moderních příběhů někdo vyjádřil slovy, producenti by to možná zatrhli. Ale podivný sled Barryho akordů a pomalu rozvíjené melodie je pomohly propašovat k miliónům filmových diváků.

Žádné komentáře:

Okomentovat