24. 3. 2011

Městský chodec Blake má v hlavě tichý soundsystém

Když BBC vyhlašuje hudební talenty na nadcházející rok, nebývá to významné věštění: v jinak vážené redakci se většinou strefí do autorů jednoho hitu nebo epigonů prověřených hvězd. Výjimkou v té řadě je James Blake: teprve třiadvacetiletý londýnský producent, písničkář a zpěvák. Pokud na BBC slyšeli předem jeho eponymní debutové album James Blake (v ČR distribuuje Universal Music), není divu, že na Blakea upozornili.

Mladíkovi, který do nedávna jen remixoval a rozezpíval se až později, se totiž povedlo, co se stává jednou za dlouho. Vyšel ze stylu, kterým žijí poslední léta kluby a kritika je uznale podporuje: z dubstepu, ozvěny městských zvukových krajin, v nichž neexistuje ticho, spíš se všechno slévá do hukotu, jehož basová vibrace jako by byla předzvěstí zániku. Dubstep má i své světlejší, tanečnější momenty: ale vždycky jsou to trochu paranoidní beaty.

Blake s touhle výbavou udělal rošádu, která před ním nikoho nenapadla. Vzal snesitelnou dávku šumových poryvů a beatů, a protkal jimi jemné písně, které nahrál u klavíru. Z napůl anarchistického postoje vytvořil emotivní šanson – moderní, velmi střídmý, ale evidentně široce srozumitelný. Jeho hvězda explodovala z týdne na týden. Je to ten typ, jemuž

bychom pro náročnost a poctivost popovou kariéru nikdy nehádali.

Něco analogického se povedlo před půldruhou dekádou bristolským Portishead. Ze zvuku, jímž do té doby žili kluboví fanoušci jako spiklenecká komunita, udělali šanson: písně s uhrančivým hlasem Beth Gibbonsové pak pomohly miliónům posluchačů pochopit, že sampler není nástroj pro lenochy, co neumějí hrát na nic opravdového.

Polsuchači Jamese Blakea takhle zjistí víc o dnešním dubstepu. Třeba že tenhle odraz znepokojivého hukotu města nemusí zároveň odrážet urbánní hlučnost: Blakeovy ztišené soulové črty spíš odrážejí, co může probíhat uvnitř hlavy chodce, který i uprostřed vřavy zůstává sám. Jeho falzet je obnažený, sám muzikant říká, že při natáčení hlídal,

aby nic nepředstíral, „lidi to hned vycítí“.

Petr Fischer napsal v Lidových novinách, že nový Havlův film „škobrtá a koktá“. Přesně tentýž pocit mají ze světa jako gigantického pole dat mnozí naši současníci. James Blake ten stav převedl na stejnojmenném debutu do písně: budiž důkazem jeho talentu, že ten nelehký úkol zároveň přivedl na svět melodické, procítěné songy.


(delší verze sloupku pro LN, 24. 3.)

23. 3. 2011

Lev Makedonie // Sborník pro Jiřího Černého

K únorovým pětasedmdesátinám Jiřího Černého vznikl sborník Po stopách Velkého Mokasína, kam editor Vojta Lindaur a vydavatel Lubomír Houdek (Galén) shromáždili dost neuvěřitelné množství přispěvatelů: Bezr, Bittová, Brodský, Burian, Dorůžka, Dorůžka, Gott, Havel, Homolová, Chuchma, Kantor, Klos, Konrád, Leschtina, Magor, Merta, Michnová... Jdu abecedně, ale přeskakuju, je tu přes osmdesát příspěvků.

Sborník je myslím moc dobré svědectví, jednak o srdečném nadgeneračním vztahu k JČ, a pak i o tom, jak různí lidi vnímají muziku a hudební novinářství. Tady nabízím kus vlastního příspěvku.


Vzpomínám si, jak mi strýc Martin někdy v roce 1985 řekl: „Jmenujou se nějak jako… Jablkoně! Ty neznáš Jablkoně?! To jsi teda pěkně mimo, když se zajímáš o muziku a neznáš to. To pouští Jirka Černý.“

Vzpomínám si, že první písnička na prvním pořadu, která se mi fakt líbila, byla One More Night od Phila Collinse.

Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé překvapený strmou branickou cestou od stanice sedmnáctky nahoru na Dobešku, protože jsem šel s mapou Prahy, v které není zakreslené převýšení.

Vzpomínám si, že kdyžs pouštěl českou oficiálně nevydanou hudbu, dávals k tomu do stojanu „elpíčkové obaly“ s fotkami od Oty Nepilého, někdy možná Petra Mazance.

Vzpomínám si, jaks říkal, že v Bratislavě říkají Kate Bushové „Kačka Buška“.

Vzpomínám si, žes na přání nadšených návštěvníků musel opakovaně předčítat článek O opravdickém koncertu, reportáž Vládi Vlasáka ze show Kroků Františka Janečka, kterou odmítli otisknout v Gramorevui a při jejímž čtení lidi smíchy padali ze židlí.

Vzpomínám si na zrzavého muže, který byl snad na všech Tvých pražských pořadech.

Vzpomínám si, jak Tvůj titulek Van Morrisonova profilu „Lev Kaledonie“ v Rocku a popu vysázeli jako „Lev Makedonie“ a grafička Zuzana to chytila až těsně před odchodem archů do tiskárny.

Vzpomínám si na těžkou, prachem prostoupenou oponu, skrze kterou se vstupovalo do sálu Dopravních podniků.

Vzpomínám si, žes říkal Peteru Gabrielovi na tom kopečku v Readingu, jak báječné je, když člověk může sdílet radost z určité hudby, třeba té jeho, se svým dítětem.

Vzpomínám si, že kdyžs do Reflexu nedávno na otázku „jak se vám líbí album Vondráčkové“ nabídl odpověď „není špatné, ale znám třicet lepších“ a těch třicet českých zpěvaček jsi vyjmenoval, záviděl jsem ti ten zatraceně přesnej a vtipnej nápad.

Vzpomínám si na gesto oběma tlapama, kterým jsi děkoval za potlesk a kterým nejspíš uzavíráš pořady dodnes.

Díky // Pavel

21. 3. 2011

Senzační objev (Felix Kubin: Historische Aufnahmen)

LN, Orientace, 19. 3.

Uslyšíme někdy hlas Boženy Němcové? Dozvíme se někdy díky nahrávce, jak zněla Smetanova hra na klavír, jak čeština a němčina Karla Hynka Máchy a jak se smála Lori? V roce 2008 byl v Paříži učiněn objev autentické Debussyho hry, skladby Měsíční svit. Nález fonografického válečku povzbudil archiváře a hledače k přesvědčení, že v zasutých koutech se může skrývat ještě nejedna zvuková památka, jež nám přiblíží či objasní něco dosud neznámého. Jak napsal L. P. Hartley: „Minulost je cizí země. Lidé tam jednají jinak.“

Sestup do zvukové minulosti zlákal i německého muzikanta Felixe Kubina, který zúročil - podle vlastních slov - pět let pátrání, výzkumu a cestování do nedávno vydaného alba Historische Aufnahmen – Historical Recordings (Gagarin Records). Vybral sem třináct zvukových záznamů, jejichž šum a praskot dokládá, z jak dávných končin přicházejí. Lze tu slyšet demonstraci raného elektronického nástroje nacistickými vědci: vedle nich tu zní futuristická recitace Velemira Chlebnikova a zpěv Pygmejů při rituálu. Dost fantaskní příběh se pojí s finskou telefonní nahrávkou. Po jistém operátoru zbyl rozsáhlý archív „odposlechů“ – těžko říci, zda natáčel z profesních důvodů, nebo z temnější voyeurské záliby. Podle popisky patří jeden telefonát číslu skladatele Jeana Sibelia. Nezní tu však žádné hlasy, jen poryvy jakéhosi elektrického šumu. Experti uvádějí, že svobodný zednář Sibelius se věnoval po léta okultismu a že je možné, že přes telefon kontaktoval nějakého ducha.

Už tušíte? Historische Aufnahmen, opatřené pečlivými popisky a tak skvěle vyhovující současné vlně mediální archeologie, jsou nejspíš sakumprásk autorským dílem Felixe Kubina. Rád bych zdůraznil, že nemám žádný důkaz, že Kubin si své archivní položky do poslední sám vyrobil: možná je tu jedna pravá, kdo ví… Ale je to všechno příliš hravé, celek se svou vyváženou pestrostí podobá spíš vymazlenému scénáři než šťastné náhodě. Podmořské „odposlouchávání planktonu“ se svým šumem a abstrakcí krásně podobá údajnému hudebnímu dílu amerického klasika avantgardy Davida Tudora, které tu taky můžeme slyšet. Vedle pečlivě popsaných, absurdně složitě získaných pásků je tu jedna nahrávka, o které se neví vůbec nic. Z díla „situacionistů“, známých radikálním přístupem k umění, happeningu a diváckému očekávání, je tu francouzský dialog dospělého s dítětem: mohl by právě tak být „duchampovským readymade“ v režii situacionistů, jako civilním rozhovorem otce s holčičkou. Album se moc pěkně poslouchá jako celek: vlny vzdálených ozvěn a hlasů uzavírá půvabná klavírní nahrávka „solitéra ze čtyřicátých let“.

Kubin není sám, kdo si dnes pohrává s mystifikací v hudbě. V Orientaci jsme už psali o Ursule Bognerové – údajné farmaceurtce ze západního Německa, která doma vedle poklidného života matky v konzumní středostavovské rodině vytvářela elektronickou hudbu s analogovými syntezátory. O její odkaz pečuje Jan Jelinek – a místo aby ho někdo usvědčoval, hudební scénu hra „na Bognerovou“ docela baví a vyzývá Jelineka k dalšímu pátrání. Marná sláva: nekonečné archivy na YouTube či torrentových serverech se staly nejen zdrojem, ale také tématem. Všechna hudba světa je více či méně dosažitelná, ale zároveň jsou zvukové knihovny totálně nepřehledné, a tedy nezmapovatelné, tajemné. Někdy se zdá, že recyklátoři starých zvuků by rádi minulost nejen vytěžili, ale také tak trochu přepsali: oslabili nenaplněné očekávání, jež se pojí s léty jejich (našeho?) dětství a dospívání.

Platí však i to, na co poukázal Karel Veselý v souvislosti s úspěšnou jihoafrickou hiphopovou kapelou Die Antwoord. Zkušený muzikant mohl vytvořit skupinu „falešných buranů“, jakoby neotesanců z předměstí díky tomu, že na webu jsou všechny identity tak špatně ověřitelné… Co my víme? Třeba se za čas ukáže, že Lady Gaga nikdy neexistovala a byla jen virtuálním výmyslem. I když v jistém smyslu jsou radostně padělané Historické nahrávky Felixe Kubina autentičtější než celá Gaga. Což jen posiluje smysl přátelských podvodů na dnešní hudební scéně.

http://www.felixkubin.com/
http://gagarinrecords.com/

Čtyřicet let s Burianem

„Čtyřicet let poctivé práce“, jak Jan Burian pojmenoval dobu, po kterou koncertuje, vybízí k ohlédnutí. Pomohl Burianovi-písničkáři Burian z televize a novin? Ano, ne, nehodící se škrtněte.

Publicista pracuje v aktuální situaci, básník myslí v jiných dimenzích času. Proto, stručně a osobně, si troufám tušit, co z Buriana přetrvá nejdéle. Poté, co se rozplynou vzpomínky na rozhovory v televizním Posezení, poté, co čas změní adresy odkazům v cestopisech a poté, co si už jen matně vybavíme nejpádnější ze stovek fejetonů – potom tu zbydou písničkářovy písně. Jan Burian byl často dobrý veřejný mluvčí, ale jako autor písní je špičkový. Myslím, že jeho televizní tvář ten fakt mnohým přiblížila a mnohým zastřela.

Ten, který přispěl do banky // Není to oficiálně vyhlášeno, ale máme u nás banku písní, na nichž se lze učit jak poetiku, tak mechanismus hudební harmonie. Dobré texty, dobré akordy. Osvobozené divadlo je hudebně nejvyšší level (Ježek byl často náročný, prokoukl možnosti jazzu a klasiky), pak sem patří pochopitelně dílo Suchého se Šlitrem, Vodňanského se Skoumalem, Plíhal, něco z Nohavici (tak do roku 1986). Některým písničkářům se podařilo pár osvícených záseků, jiní jsou moc sví a komplikovaní. Ze songů Jana Buriana v té bance vidím nejméně padesát kousků.

Některé jsou tragikomické, jiné jdou daleko za kabaretní východisko. Od dvaceti let dodneška má Burian krátké spojení s tématem samoty: lidmi, kteří si říkají „ještě tak pejska, člověka už ne“ nebo „byla jsem štěstím bez sebe, když přišel instalatér“. Jeden čas to vypadalo, že Píseň o dvou hlavách a Playboy z playbacku ztrácejí opodstatnění: ale bylo to zdání, dvojí názor a mediální sebevýprodej jsou výhodným standardem pořád. Jsi zakletá, Vypadáš pobaveně a Podzim se (z logiky písničkářství a českých masmédií) nestaly hity, jsou to ale přímé zásahy k podstatě milostných písniček. Zpívat se dá i o sexu („beru si tě napočtvrtý, /…/ slunce se zas řítí k zemi“), přičemž platí, že „bez lásky to není ono“. Série Potkalo to anděla, Blues pro věřitele, Dívám se vzhůru: všechno jednoduchá a výstižná řeč za všechny, kdo při sčítání lidu nechtějí kolonku „náboženství“ proškrtnout, ale těžko se jim hledá slovo, které tam napsat. Některé písně člověk docení až s věkem, třeba Poprvé a potisící: „A tak se s tváří debila / ptám jednou větou jemnou: / Prosímtě lásko, kdes byla / když jsi tu byla se mnou?“

Většinou to jsou písně psané do roku 1990 u klavíru. Burian se pak pustil do tvorby jiné: někdy experimentálnější, ambicióznější. Pohrával si s minimalismem, ráznou „bigbítovou“ hrou na klavír (uslyšel ji u Johna Calea), neobvyklou instrumentací. Hledal nový výraz: kdybychom za dvacet let napsali přes stovku rýmovaných písní, asi bychom na tu cestu vyrazili taky. Ne že by se občas úspěšně nevrátil k formě jakoby konzervativní, ve skutečnosti nadčasové: viz nahrávky, které na jeho nedávných albech nazpívali Hana Hegerová či Zuzana Michnová (Dívčí válka), Xavier Baumaxa (Muži jsou křehcí) nebo Lenka Dusilová (dvě předchozí a Dvanáct druhů samoty). Kromě nich si ovšem Burianovy písně může zpívat kdokoli: takových udržovatelů písně je u nás pár.

Převraty státní i vnitřní // Reprezentuje písničkáře, kteří rozvinuli svou poetiku během dvacetiletí 1970 – 1990 (tedy v konfrontaci se Semaforem i generací Šafránu) a kteří pak se museli srovnat s proměnou systému. Po převratu se Jan Burian jako muzikant skutečně hodně změnil: jenomže ta proměna jde hlouběji za klišé „ztráty tématu“. Mnohem spíš chtěl – v návaznosti na to, co vždycky pokládal za základ – promyslet úlohu hudby, písně, vztahu publika a umělce v nové situaci. Vždyť přece jen: důvod být s poetickou miniaturou, společenskou glosou, relaxací ve formě písně se proměnil.

Po revoluci už Jan Burian nemohl reprezentovat to, co před ní: podrývačnou šedou zónu se zjevnou sympatií k disentu, tvůrce bez zákazu veřejné činnosti, ale postupně bez skrupulí natvrdo opoziční (tehdejší stav vystihl Jiří Dědeček: „ne že bych ňák spěchal / do erárních gatí / ale co mám dělat / když mi za to platí“) . V druhé polovině osmdesátých let takoví jako on nakláněli Československo do čím dál ostřejšího úhlu, stupňovali napětí a gravitaci, pod jejich vlivem (nejcitelněji na Večírku rozpadlých dvojic v sestavě Burian, Dědeček, Vodňanský a Skoumal) se věci hmatatelně sunuly k budoucnosti – tedy konci totality. Ale z logiky věci po převratu už se nemohlo zdát, že Burian je odvážným zprostředkovatelem skrytého zítřka, převozníkem do lepší budoucnosti. Vtip je v tom, že ve skutečnosti jím nepřestal být: jen skrytěji a v méně vděčných záležitostech než je přechod k volnému trhu.

Počátkem devadesátých let, ve spektru nových svobod a možností, velká část publika odsunula „nějaké písničky“ za horizont svých starostí. Kdo zůstal s Burianem, zaslechl rychle pojmenování příznaků doby: „Bohové promluví / Člověk je neslyší / Ze všeho na světě / Oni jsou nejtišší“ (Nejtišší), plynule lze navázat textem Analfabet: „Co když ta znamení / Rušičky ruší / Jsme příliš zmatení / Hluční a hluší“. Křiklavý válcující povrch doby Burian také mnohokrát tematizoval v tehdejších fejetonech pro Lidové noviny: znamenalo to vyměnit auru muzikantského básníka, který nedopovídá a zůstává otevřený interpretacím, za publicistickou agitaci pro život nevytěsňující hlubší hodnoty. Burian je takový a exkluzivitu umělce vlastně bez řečí narušil: snad pro něj má publicistické angažmá tytéž důvody, ze kterých začal psát písně.

Vymezení vůči většinovému proudu doby bylo pak v roce 1994 vtěleno vpravdě lišáckým gestem do alba Poesie. Mezi privatizačními vichry seděl Burian za klavírem a u elektroniky, aby sám sobě i publiku zblízka nabídl jako hodnotu i jako kontinuitu Fráňu Šrámka, Konstantina Biebla, Antonína Brouska, Josefa Hiršala… Zase šlo o to, nebýt – řečeno se zhudebněným Františkem Halasem – „přes štěstí vidění / tak slepý / přes dar slyšení / tak hluchý“. Poesie je vrstevnaté gesto: Burian se na albu třeba vůbec nedotkne klavíru a spojuje klasiky s elektronickým zvukem (snad nejúspěšněji v Bieblově snově pestré S lodí, jež dováží čaj a kávu). Dávnou sarkastickou reflexi Viktora Dyka promítá do porevoluční kocoviny (prostřednictvím hostujícího Ivana Hoffmana, jehož „sametová hymna“ slovenských listopadových dnů Sľúbili sme si lásku tu zní v sebeironické bezmocné ozvěně). To, že mezi básníky zařadil po jednom textu od sebe a od Jiřího Dědečka, jsem nikdy nepokládal za projev přehnaného sebevědomí: je to spíš vznesená otázka, a hlavně součást Burianova celoživotního přesvědčení, že texty dobrých písní jsou součástí poezie.

Dívčí válka s křehkými muži // Má smysl spojovat Burianovo velké setkání s dánským básníkem Bennym Andersenem a dobová hesla o českém „návratu do Evropy“? Změna režimu znamenala pro mnohé písničkáře šok, který nebyl dosud pořádně popsaný a objasněný: připomeňme, že takový Karel Plíhal napsal za posledních dvacet let naprosté minimum nového materiálu, Vladimír Merta zase ztratil kontakt s citem pro poetický tvar. Než se Burian – skoro po desetileté pauze – znovu rozepsal, překlenul „zablokovaná léta“ dost prozíravě: jednak vůbec poprvé vydal své starší písně (na albech Jenom zpívám a Blues 4. Kategorie / Božskej klid) – a pak, upřímně propadl „nejmilovanějšímu z dánských básníků“ v překladech Františka Fröhlicha.

„Jak milovat bližního svého jako sebe sama / a nenakazit ho / netrápit ho / nepoutat ho k sobě krizemi a recepty / vzájemnými zvratky a vytaženým jazykem…“ Texty Bennyho Andersena odvedly Buriana zase o kus dál od předvídatelné písňové formy a pravidelného rýmu, tedy i od semaforsko-šafránského dědictví: zkušený nezpěvák se tu místy pohyboval na hraně harmonizované prózy, podobně jako Dežo Ursiny v litanických textech Ivana Štrpky. Andersenovy zábavné výpady proti tichým dohodám „dánské“ společnosti jsou nám dobře srozumitelné: zásadní je, že vedle nich jsou tu (místy velmi nelítostná) sebezpochybnění směrem dovnitř, která se Burianovi možná zpívala snáz i proto, že pocházela z cizího pera. Nabral tu nejen inspiraci pro formu vlastních pozdějších písní (někdy až příliš andersenovských), ale šťastněji i pro ráz některých songů v „ženském“ a „mužském“ cyklu Dívčí válka a Muži jsou křehcí.

V docela zajímavý příběh se rozvinula dohra po – výrazně elektronickém – albu Unavený válečník. Burianovi zbylo dost Andersenových textů a na koncertě v Olomouci z nich pořídil nahrávku. Jako album Drtivé jistoty je pak zavěsil k volnému stahování na svůj web: stal se tak prvním populárnějším interpretem (a dodnes jedním z mála), který v Česku nabídl publiku album bezplatně na internetu. Jistě s tím souvisí, že během poslední dekády Burian opakovaně vyslovoval své sympatie vůči kopírování a vůbec „pohybu zdola“, který s hudbou nakládá sice živelně, ale s posluchačským zaujetím. Tyhle postoje jsou někdy formulované dost šmahem a s provokativní nadsázkou. Ale samotný příběh Drtivých jistot jako by je podpořil: remasterovaná deska vyšla po letech oficiálně v edici Respektu a jejímu prodeji nijak neublížilo, že byla předtím v mp3 kvalitě k mání na webu. Pro překvapivě silné zastoupení temných tónů je to výjimečné album, zastupující ve spektru Burianovy tvorby docela zvláštní odstín.

Od tingl-tanglu k digitálu // „Dřív jsem si celý noci čet / Bál jsem se ztrácet čas / Patřil jsem k těm, co chtěli změnit svět / Svět změnil nás,“ říká rezignovaný vypravěč v Burianově Bloudím. Ve skutečnosti ta proměna probíhá oběma směry: čas provedl s Burianem proměny, které – zaplaťbůh – nikdo nemohl odhadnout předem. Měnil ale i Burian, a pořád mění: bez něj by vypadalo jinak obecné povědomí o veřejné roli songwritera, a také třecí plochy české písně s poezií a hudební avantgardou. Bez něj bychom měli mnohem mlhavější povědomí o mostu, který spojuje starý literární kabaret s muzikou ryze dnešní, poučenou garážovým bigbítem, digitální elektronikou a hlavně vědomím, že nezávislý umělec se prostě nesmí nechat koupit.

- - - - - -

www.janburian.cz

Čtyřtisící koncert // Na vystoupení s pořadovým číslem 4000 zahrají s Janem Burianem ti, kteří během uplynulých čtyřicet let spolupracovali na jeho albech i živých koncertech: Jiří Dědeček, Petr Skoumal, Daniel Fikejz, Vlastislav Matoušek, Lubor Šonka, Jan Jeřábek a skupina Republic of Two. Sdružení Osamělých písničkářů, jež Burian inicioval a pomáhá udržovat, reprezentuje Dagmar Andrtová-Voňková. Nechybí ten, bez koho by moderní česká píseň neměla základ a laťku k poměřování: Jiří Suchý. Galakoncert proběhne v neděli 27. března v Divadle Archa.

14. 3. 2011

Proč se vracejí kazety?

Lidové noviny, Orientace 12. 3.

Cuchaly se, přetáčely se pomalu, zabíraly místo. Ale směli jsme na ně natáčet, co jsme chtěli, a s walkmany přišla svoboda posluchačova pohybu! Magnetofonové kazety: Proč je dnes někteří muzikanti volí jako médium pro svou hudbu? Asi že jsme toho s kazetami tolik prožili.

Zajděte si do pražské mekky nezávislé hudby Rekomando, stavte se na českém koncertě americké kapely, prolistujte recenze ve větším hudebním médiu: všude už zase narazíte na magnetofonové kazety. Jak je to možné? Pokud se některé médium zdálo definitivně pohřbené, pak to byly „sonky“, „tédékáčka“, „basfky“ a jiná náplň do kazeťáků. Předměty nepříliš skladné, s více či méně zašuměným záznamem bez pořádných basů a výšek, dnes lákají tvůrce jako médium k alternativnímu vyjádření. Jistě: jsou jen kořením scény, a nikdy se už nevrátí osmdesátá léta, kdy se kazet prodalo víc než vinylových gramodesek. Ale webový časopis Rhizome nedávno přinesl seznam 101 dnešních kazetových vydavatelství, která stojí za pozornost: to už něco znamená. Kdo se dnes hlásí ke kazetám víc: střední generace, která s nimi prožila teenagerovská léta, anebo mladí, kteří vedle výrazného sdělení chtějí nabídnout i sympaticky podivné, nemainstreamové médium?

Svobodně nahrát, svobodně přemazat // Magnetofony původně nikdo nevyvíjel kvůli písničkám. Němečtí technikové na nich pracovali za účelem vojenským a strategickým: v terénních autech gramofonu přeskakovala jehla, a přitom bylo třeba učinit zvuk mobilním. Pouštěly se kupříkladu Vůdcovy projevy v místech, kde fyzicky nebyl, aby se tak klamal nepřítel. To jsme na úsvitu kotoučových přístrojů: komerční název typu z roku 1935 „Magnetophon“ se ujal jako obecné slovo jen v několika jazycích. Kromě češtiny třeba ve finštině: severská mládež ale „magiči“ dodnes říká většinou zkráceně „manka“.

Rozmach kazetových magnetofonů je spojen s velkým a docela půvabným podnikatelským riskem. Když totiž počátkem šedesátých let spolu soupeřily dva kazetové formáty firem Sony a Philips, druhá jmenovaná se rozhodla poskytovat licence na svou kazetu zdarma. Díky tahu s „open source“, volně sdíleným patentem, vyhrála na celé čáře. Japonci aspoň zabojovali a v krátké době se stali hlavními výrobci přehrávačů. V roce 1968 bylo mezi lidmi 2 400 000 kazeťáků od pětaosmdesáti výrobců.

Už EP desky Beatles vycházely paralelně na kazetách – ale kazetovým verzím alb patřila hlavně sedmdesátá a osmdesátá léta. Paralelně s nimi se ovšem začaly prodávat i prázdné kazety: moderní médium, které se dalo přemazávat a opakovaně používat pro nové a nové nahrávky. Publicista Pavel Turek (Živel, Respekt) vzpomíná: Z hlediska využití mě vždycky přitahovala možnost, kterou nenabízí nic jiného než magnetický pás – a sice že kazetu můžeš přemazat. A tak každé hnutí mého vkusu přepisovalo to předchozí. Převrstvování! Přes Offspring jsem přehrál Björk a bylo… I proto, že jsem chtěl ušetřit a na zvukové kvalitě mi nikdy moc nezáleželo.“

Walkman otevřel dveře // Médiem padesátých a šedesátých let bylo tranzistorové rádio: ten luxus, vzít si poslech rozhlasu na plovárnu! Devadesátá léta patřila diskmanu, poslední dekáda MP3 přehrávačům. Osmdesátá léta dvacátého století ovšem měla ve štítě walkmana – revoluční hračku, která definitivně odpoutala poslech hudebních nahrávek od domácnosti. Skrze odlehčená sluchátka posílila intimní osamění posluchače s hudbou: proto na walkmana existují reference nadšené i neblahé.

Puiblicista a redaktor ČT Petr Vizina si vybavuje: „Byl to první nosič zvuku, se kterým jsi mohl chodit po ulici, běhat, tančit, v mém případě i sbírat na povinné brigádě brambory. Kazety poskytovaly obrovský prostor fantazii - málokdy jsem věděl, jak vypadá originální nosič, nejčastější bylo kopírování z kazety na kazetu. Otisk otisku. Málokdy se tam celé elpíčko skutečně vešlo, později člověk zjistil, že ze své "nejoblíbenější desky světa" nezná poslední tři skladby, které se do stopáže nevešly. A co vlastnoruční koláže na obalech kazet: přístup DIY, tedy udělej si sám, kvetl z nutnosti a pro zábavu, nikoliv z přesvědčení. Později přišlo baživé pokukování po nastupujících cédéčkách, svým způsobem dokonalém nosiči. Ale tolik prostoru fantazii a tvořivosti ve srovnání s kazetou dát nikdy nemohl.“

Specifika kazetového média se stala součástí citové výchovy několika generací. Pavel Turek: „Asi kolem dvanáctého roku jsem začal kazetu používat jako ryze záznamové médium. Přišel jsem domů ze školy, propojil kazeťák kabelem s televizí, pustil tehdy čerstvý kanál OK3, kde část dne přebírali francouzskou MCM a čekal s prstem na tlačítku REC jako fotograf na safari, až se rozehraje Losing my Religion od R.E.M. …“ Šum a „zahuhlanost“ kazet několikrát přehraných (případně beznadějné české značky Emgeton) se pak stala součástí půvabu těch let. Hudebník a publicista Petr Ferenc podotýká: „Kazeta svou nižší kvalitou ve své době paradoxně vedla k pozornému poslechu - záznam totiž bylo leckdy nutno doluštit." Lepší zvuk přišel se zavedením systému Dolby (na některých přístrojích), hi-fisté si připráceli a vyslovovali magické slovo chromdioxid: pásky označené CrO2, pro které se chodilo do Tuzexu nebo k vekslákům, měly vyšší úroveň.

Fanoušci: Havel, Chomejní, Sonic Youth // V Československu jsme přivítali kazety ze stejného důvodu jako v rozvojových zemích Afriky a Asie: znamenaly svobodnou alternativu, soukromě jsme si mohli nahrát a šířit to, co režim neměl na skladě. Ten reperotár sahal od běžného nedostupného popu až ke kapelám, které nemohly a nesměly vycházet u státních labelů. V zemi, kde jedinec nesměl vlastnit xerox a rozmnožovací blány pro cyklostyl byly přísně evidované, se „dvojče“, tedy přístroj pro dvě kazety se snazší možností kopírovat, stal nástrojem subverze. Petr Cibulka shromáždil a šířil objemný archív československé podzemní hudby, za což byl odsouzen a vězněn (mimochodem, byl přísným a náročným dramaturgem, zdaleka ne jen pořizovačem kopií). Václav Havel v osmdesátých letech své hry namlouval na pásek: věděl, že pro šíření je to praktičtější médium než papír.

Václav Klaus by kazetu patrně označil za pravicové médium: mohutně akcelerovala nezávislost občana na státu. Hrála silnou roli v předvečer íránské revoluce, když ajatolláh Chomejní šířil mezi Íránce nahrávky svých kázání. V Indii byl příchod kazet podroben silné kritice coby nástroj sekularizační, odvádějící mladou generaci od náboženství a tradic. Stát tu ovšem vedle kritiky svižně vybudoval rozsáhlý, výnosný trh s kazetami.

Právě u kazet spočívá kořen dnešního českého čilého stahování, vypalování a ilegálního sdílení hudby. Pravidlo tehdejší doby znělo: o špatně dostupné zdroje se dělíme! Argument s autorskými právy by zněl tehdejšímu posluchači bláhově: není snad podstatnější poslat nové The Police, exilovou desku Kryla či Plíhalův koncert dál? V nenormální totalitní situaci měl pravdu. Pokud něco připravilo půdu pro porevoluční nahrávací průmysl, byla to právě dychtivost sdílení skrze neevidovanou, ryze lidovou síť kazet.

Je nesmírně zajímavé, že zdánlivě svobodný Západ po kazetách skočil také. Když Thurston Moore ze skupiny Sonic Youth nedávno uspořádal knihu Mixtape, zviditelnil tu nadšení, s nímž generace kazet přijala možnost natáčet si vlastní výběry, recyklovat a kombinovat nahrávky po svém. Server Pitchfork Media publikoval aforismus: „Natočit pro někoho mixtape znamená říct – miluju tě.“

Velké gramofonové společnosti se kopírování lekly a v osmdesátých letech spustily kampaň pod sloganem hometaping is killing music. Ale varování před pirátským domácím nahráváním (oficiální logo: kazeta a pod ní zkřížené hnáty!) nezabrzdilo spontánní výměnu mezi lidmi, ani neuškodilo samotné hudbě. Spíš zaselo semínko, které mohutně vzklíčilo, když přišla digitální éra.

Cos to tehdy probůh nahrál // Vlivný kritik Simon Reynolds v britském Guardianu napsal, že kazety se vrátily v rámci mohutné vlny nostalgie po osmdesátých letech, která se projevila hlavně ve zvuku dnešní hudby. Pásek s lineárním převíjením skutečně patří k image „nebyli jsme stvořeni pro tyto časy“. Také se říká, že prošumělé, do sebe vrostlé zvuky z nekvalitních pásků ovlivnily původní hudebníé tvorbu dnešních lo-fi elektroniků., kteří ve zvuku „zpod deky“ cítí příběh média, které už něco pamatuje. Je to zvuk z periferie, vzniklý bez hýčkání, někdy navzdory nebo jako vedlejší produkt.

Česká alternativní scéna je čím dál bohatší na kazety: vydávají je jemní elektronici Dné, industriální Napalmed či psychedeličtí „romantikové rozpadu“ No Pavarotti. Nedávno vzniklo kazetové vydavatelství Ascarid, začal si s nimi i (dosud kompaktní) label KLaNGundKRaCH. Pro mainstreamového posluchače je to garážová estetika: ale jak už to s kulturním pohybem bývá, část z ní čas odhaluje jako cennou a přiřazuje ji k cenné tvorbě.

K návratu kazet říká Petr Ferenc: Z některých scén, třeba punkové nebo blackmetalové, kazety dokonce nikdy nezmizely. Pak jsou tu ale ještě žánry, které si nižší zvukovou kvalitu vymalovaly na prapor: noise nebo záměrně „chudá“ lo-fi tvorba. Kazeta specificky zní, splňuje požadavky analogového zvuku, mechanické manipulace a filozofie DO IT YOURSELF: médium a krabičku si koupíš, roztáčet kopie můžeš sám, obal si vyrobíš sám. A vcelku je kazeta tak nějak víc sexy než CD-R, snad tím, že dlouho jakoby nebyla v dohledu.“
Kazeta, jejíž prodej v osmdesátých letech převyšoval prodej vinylů, byla stovkami malovydavatelů defakto vyvedena za zapomnění. Ferenc: „Je opředena pavučinami legend a nese zprávu z minulosti, což se často využívá v oblasti hypnagogického popu tematizujícího rozvzpomínání a zasuté vjemy: je na ní totiž jakási nahrávka. Často příšerné kvality, často z doby dětství tvůrce, který s perverzní rozkoší vzpomíná na to, co si to kdysi proboha nahrával…“

S čím zacházíme, to nás utváří. Kazeta může dnes signalizovat retro nostalgii, zároveň je oproti empétrojkám náročná na obsluhu. Není to volba pro pohodlné. Vyhovuje těm, kteří hledají cestu mimo hlavní proud: někdy je to image, někdy dobře rozmyšlený názor.