Městský chodec Blake má v hlavě tichý soundsystém

Když BBC vyhlašuje hudební talenty na nadcházející rok, nebývá to významné věštění: v jinak vážené redakci se většinou strefí do autorů jednoho hitu nebo epigonů prověřených hvězd. Výjimkou v té řadě je James Blake: teprve třiadvacetiletý londýnský producent, písničkář a zpěvák. Pokud na BBC slyšeli předem jeho eponymní debutové album James Blake (v ČR distribuuje Universal Music), není divu, že na Blakea upozornili.

Mladíkovi, který do nedávna jen remixoval a rozezpíval se až později, se totiž povedlo, co se stává jednou za dlouho. Vyšel ze stylu, kterým žijí poslední léta kluby a kritika je uznale podporuje: z dubstepu, ozvěny městských zvukových krajin, v nichž neexistuje ticho, spíš se všechno slévá do hukotu, jehož basová vibrace jako by byla předzvěstí zániku. Dubstep má i své světlejší, tanečnější momenty: ale vždycky jsou to trochu paranoidní beaty.

Blake s touhle výbavou udělal rošádu, která před ním nikoho nenapadla. Vzal snesitelnou dávku šumových poryvů a beatů, a protkal jimi jemné písně, které nahrál u klavíru. Z napůl anarchistického postoje vytvořil emotivní šanson – moderní, velmi střídmý, ale evidentně široce srozumitelný. Jeho hvězda explodovala z týdne na týden. Je to ten typ, jemuž

bychom pro náročnost a poctivost popovou kariéru nikdy nehádali.

Něco analogického se povedlo před půldruhou dekádou bristolským Portishead. Ze zvuku, jímž do té doby žili kluboví fanoušci jako spiklenecká komunita, udělali šanson: písně s uhrančivým hlasem Beth Gibbonsové pak pomohly miliónům posluchačů pochopit, že sampler není nástroj pro lenochy, co neumějí hrát na nic opravdového.

Polsuchači Jamese Blakea takhle zjistí víc o dnešním dubstepu. Třeba že tenhle odraz znepokojivého hukotu města nemusí zároveň odrážet urbánní hlučnost: Blakeovy ztišené soulové črty spíš odrážejí, co může probíhat uvnitř hlavy chodce, který i uprostřed vřavy zůstává sám. Jeho falzet je obnažený, sám muzikant říká, že při natáčení hlídal,

aby nic nepředstíral, „lidi to hned vycítí“.

Petr Fischer napsal v Lidových novinách, že nový Havlův film „škobrtá a koktá“. Přesně tentýž pocit mají ze světa jako gigantického pole dat mnozí naši současníci. James Blake ten stav převedl na stejnojmenném debutu do písně: budiž důkazem jeho talentu, že ten nelehký úkol zároveň přivedl na svět melodické, procítěné songy.

(delší verze sloupku pro LN, 24. 3.)