19. 4. 2011

Nečekané vánoce s Paulem Simonem

Bylo by mylné pokládat Paula Simona za klasika šedesátých let, který teď mile křísí nějaký starý písňový styl. Simona zajímá písnička obecně a proměny, které s ní za padesát aktivních let provádí, o tom vydávají svědectví. Už v padesátých letech ho lapila náklonnost k gospelu a doo-wopu – tedy swingujícím a živoucím podobám zpívání jako modlitby i jako odreagování. Od kotvy stylů, jimiž nasákl v době dospívání, se nikdy nadlouho neodpoutal a na novém albu So Beautiful Or So What je to evidentní.

I po letech naštěstí pořád potrhlý // V šedesátých letech Simon pomohl ustavit představu, čím vším může být folk rock. K mezinárodnímu publiku často dolehl hlavně zvuk balad a jemného dvojhlasu dua s Artem Garfunkelem: Sounds of Silence, Scarborough Fair, Bridge Over Troubled Water… Mohlo tak přeslechnout Simonovu výzvu známým formám a hravé průzkumnictví. Vedle poetizování uměl brebentit jako mladý praotec rapu a vtipně charakterizovat dekádu, kdy namísto o básníku Dylanu Thomasovi lidi mluvili už o jiném Dylanovi. Řádný odstup od sentimentu má slavná verze Tiché noci, kdy do vánoční písně znějí rozhlasové zprávy suše sumarizující násilí a aktuální triumfy zla. Písně ve filmu Absolvent s Dustinem Hoffmanem dobře korespondovaly s tichým vnitřním světem adepta na dospělost, který si ještě vybírá odklad a ve slavné scéně na dně bazénu se drží stranou od společnosti plné dravých, nezaručených ambicí.

Ale to už se duo řítilo do finále své existence: v roce rozpadu 1970 stihlo ovšem vydat vrcholnou Bridge Over Troubled Water s titulní písní, o níž Simon dodnes tvrdí, že mu ji celou někdo/něco nadiktoval(o). Jedno z nejprodávanějších alb v historii pop-music je svým způsobem poslední, uzavírající deskou velkých sixties. Pak se Simon postavil na vlastní nohy: autorsky to nebyl velký problém, Garfunkel nikdy nic nepsal, byl Simonovým nástrojem. Paul Simon přišel s alby, jejichž rozsvícenost neznamenala prázdný optimismus (jehož byla sedmdesátá léta plná), vystupoval a nahrával s gospelovým sborem (Live Rhymin´), podle dobového úzu si přizval výtečné instrumentalisty z jazzu, kteří pomohli dát přesný zvuk albu Still Crazy After All These Years. Nepříliš úspěšně si vyzkoušel roli filmového režiséra (One Trick Pony): Woody Allen ho obsadil do role protivného producenta ve filmu Annie Hall, zlé jazyky tvrdí, že se tu dobře zúročila nevlídnost a obtížná komunikace, kterou je Simon, autor stohu laskavých songů, vyhlášený v soukromí. Koncert v newyorském Central Parku, kam dorazil půlmilion lidí, znamenal opětovné shledání s Artem Garfunkelem. Příležitostná vystoupení trvají dodnes, i když Garfunkel tvrdí, že Simona vystojí „jen párkrát do roka“.

Do Afriky za Elvisem // K méně úspěšným Simonovým albům patří Hearts and Bones (1983), křehká introvertní kolekce, možná zásadní černý kůň v celé jeho tvorbě, se vzpomínkou na poválečnou atmosféru (v písni nazvané René And Georgette Magritte With Their Dog After The War) i nedávno zastřeleného Lennona (The Late Great Johnny Ace). To už se ale Simon naloďoval k velkému objevu nových zvuků, spoluhráčů, inspirací. „Jihoafrické“ album Graceland (1986) znamenalo oprávněně návrat Simona na nadžánrové výsluní: jeho schopnost spojit popovou srozumitelnost s něčím neotřelým zase jednou slavila úspěch. Deska ale přinesla i dvojí kontroverzi: puristé z world music vytýkali Simonovi, že všechny výkony Afričanů či mexikánských Los Lobos prodává jen pod svým jménem. Druhá výtka směřovala k Simonovu porušení tiché dohody, která se týkala bojkotu Jihoafrické republiky, řízené politikou apartheidu. Není ovšem těžké vyčíslit, jak mocně Graceland donesl do světa nikoli rozhřešení pro JAR, nýbrž tamější černou kulturu: mužský sbor Ladysmith Black Mambazo vystupoval nejprve na světových festivalech, časem i v reklamě na kečup Heinz. Mladého senegalského perkusistu brzy oslovil Peter Gabriel a pomohl Youssou N´Dourovi, zpěvákovi s charismatem náčelníka, k vlastní hudební dráze.

Součástí kouzla Gracelandu jsou plně západní náměty, od nichž Simon neuhnul. V titulní písničce putuje rozvedený muž se synem do Elvisova muzea v Memphisu, pod zpěvem však tepou africké kytary a bubny. Podobný paradox funguje i na aktuálním albu: africký rozhýbaný styl je jakoby „o něčem jiném“ než Simonovy židovsko-křesťanské úvahy o věčnosti, smrti a Bohu, ale ve skutečnosti, tušíme, je to spojení nenáhodné a rafinované.

Pokusem o „dvojku“ Gracelandu, volné pokračování, byl Rhythm of the Saints (1991) s přesahem k Jižzní Americe a indiánům. Tehdy také Paul Simon vystoupil v čerstvě posttotalitní Praze. Na letenském stadionu Sparty v jeho kapele bušilo a chřestilo šest bubeníků. I v následujících letech skládal Simon nikoli při kytaře, ale začínal s rytmickým pásmem. Napsal muzikál The Capeman a byl smutným svědkem velkého neúspěchu: příběh o portorikánském klukovi, vraždě, vině a nutnosti nelehkého odpouštění, ústí do úvah, ne vnější akce, a na Broadwayi zajímal jen užší publikum. Z desky You´re The One bylo zřejmé, že se svou ženou, songwriterkou Edií Brickell, je Simon šťastný, ale autorovu pozici nijak neupevnila. Spolupráci s najatým producentem Brianem Enem Surprise (2006) označuje Simon za dobrodružství, pokus, který je třeba jednou za čas risknout, ovšem nesourodý výsledek pokládají mnozí za jeho vůbec nejslabší desku.

Až po ní začal znovu skládat tak, jako to dělal do Gracelandu: s akustickou kytarou. Mělo to vliv? Na každý pád tu máme Paula Simona (v říjnu sedmdesátiletého) v nejlepší formě za dvacet let.

„Pánbůh je be-bop-a-lula!“ // Ovlivnila ho jak maminka, která chodila do synagogy a držela všechny židovské svátky, tak otec, původem maďarský Žid, který účast na životě s církví rezolutně odmítal. To budiž preambulí k desce, jejíž první píseň je o Štědrém i soudném dnu, druhá o posmrtném životě a u třetí pochopíme, že víra si tu najde díru v plotě do každého songu. Simon ovšem nemá pomalost a patos (báječného, ale jiného) Leonarda Cohena, který jako by dnes vydával svůj testament. Tenhle autor, který píše písně už skoro šedesát let, si zručně pohrává. Do základního tria přivedl starého přítele, afrického kytaristu Vincenta Nguiniho, skrze samply tu z jiných časů rytmicky připéroval gospelový Golden Gate Jubilee Quartet a v textu se zasnubuje sobotní tancovačka s nedělní kongregací: „Pánbůh je be-bop-a-lula!“

Protagonista jako by do dnešní situace promítal velké rozvzpomínání a ponechával, co platí. Vůbec nejstarší je tu hlas plamenného, lehoučce bizarního reverenda Gatese, jehož kázání našel Simon v oceňovaném souboru reedic amerických lidovek Goodbye Babylon. Reverend, který srší rytmem zkušeného performera slam poetry, líčí farníkům, že jako kazatele na cestách ho vánoce někdy zastihnou třeba v uvízlém vlaku, bez ohledu na jeho plány.

Člověk prostě musí být na ten den vždy připraven: kolem tohohle motivu dopsal Paul Simon vánoční song vymykající se představám o sezónním zboží. Rytmy prozářená Rewrite je zas hudebně dost paradoxní, uvážíme-li, že vypráví o vietnamském veteránovi, který si v hlavě škrtá a přepisuje svůj život, aby – jako v holywoodském scénáři – vyhodil všechna traumata a nahradil je happyendem. Pozitivní muzika odkazuje do řiše fantastů, kteří si žijí v pevnosti vlastních představ, třeba jako ti z filmů Terryho Gilliama a Michela Gondryho. Cesta do hloubi alba vede k hlubším baladám a někdy trochu kalendářovým úvahám: „Až zmizí poslední člověk a rozpadnou se jeho stavby, bude to stát zebrám v savaně za jedinou slzu?“

Ne všechny melodie jsou výrazné a některé připomenou obecné modely, hlavně z černého popu. Ale Simonův líbezný mladý hlas, prosvětlená aranžmá (na desce úplně chybí baskytara, nahrazuje ji souhra kytaristů) a hlavně zlehka naplněné autorské zaujetí činí ze So Beautiful or So What překvapivě suverénní návrat. Simon jím začal oslavovat své říjnové sedmdesátiny: v létě by je mělo připomenout i společné turné „old friends“, dua Simon & Garfunkel.

Dobré časy pro vlastní song // Je to záhada: jak to, že mu to teď jde a léta to nešlo? Možná tkví odpověď v Simonově osobním životě. Možná je to prostě záhada, jakých je kolem skutečné tvorby plno. Budiž zopakováno: letos přišla silná vlna alb stylisticky prostých, nepřekombinovaných, srozumitelných: PJ Harvey, R. E. M., Radiohead (ti jediní sklízejí větší díl kritiky), Paul Simon… Jako by musela padnout pevnost velkého gramoprůmyslu, aby se tvůrcům vrátila lehká ruka a odvaha dotknout se základních forem: v éře větší nezávislosti (vydobyté síťovou povahou hudebních a sociálních struktur) už jednoduchou písničku nepíší „na panském“, ale sami za sebe. A tak nabídněme ještě jedno vyústění záhady: Možná je teď docela dobrá doba pro psaní písní.

Paul Simon: So Beautiful Or So What. 38 minut, Just Music / Universal Music. Album vychází 11. dubna.


Paul Simon o novém albu // "Nahrávání mám ještě radši než psaní písní: baví mě práce se zvukem a rytmem. Abstraktnější věci mám radši než otázku „Jaký to má význam?“ Nikdy se nikdo neptá: „Proč jste obsadil harmonium?“ Nebo „Co je to tam za zvonivý zvuk?“ Pokaždé padají otázky jako „Co ta píseň znamená?“ a „Co jste tímhle chtěl říct?“ Abstrakce je zajímavější, protože vůbec nic znamenat nemusí. Ale když je dobrá, vede k myšlenkám a pocitům, což mě nesmírně těší. Jakmile mě hudba pobízí k myšlenkám a pocitům, začínám z ní dělat píseň. Ale tady jsem nechal i jednu instrumentálku, aby v lidech mohly při poslechu vznikat jejich vlastní písně a nápady. To by si taky mohli užít."

Portrét z peněženky // Anne-James Chaton @ Raster Noton

Patříte mezi ty, co nosí v peněžence fotku někoho blízkého? Existuje básník a muzikant, který tvrdí, že skutečný portrét, který tam nosíme, je náš vlastní. Dokáže ho tam najít a udělat z něj koncertní vypalovačku.

Hudebníci, kteří se vydají na dráhu takzvaného konceptu a systematicky pěstují jeden trik, se ocitají v nebezpečí předvídatelnosti. Taky riskují, že praktický výsledek jejich výzkumu bude sice zajímavý, ale obtížně poslouchatelný. Do takových rizik se vydal i francouzský „sound poet“, tedy hovořící básník a beatboxer jménem Anne-James Chaton. Zabývá se, jak sám říká, slabou literaturou: čte, rytmizuje a do kompozic vplétá účtenky, jízdenky z metra, nebo novinové titulky. Při svých koncepčních portrétech odebírá portrétovanému peněženku a trochu jako robot, trochu jako raper chrlí všechna čísla z bankovek, vizitek, kreditních karet. Anne-James Chaton spolupracuje především s dvěma muzikanty, shodou okolností v těchto dnech oba dva koncertují v Praze: Andy Moor jako člen nizozemských The Ex, elektronik Carsten Nicolai se zjevil v duu s Blixou Bargeldem na festivalu Stimul (Archa, 16. dubna). Právě Nicolai produkčně a vydavatelsky zaštítil nové album, které Chatona průlomově vyzdvihuje na širší scénu než dosud. Mluvič, raper a lidský scanner, který našinci může připomenout fyzické básnictví Petra Váši posunuté blíž k Daft Punk, na albu Événements 09 (vydal label Raster Noton) explozívně nabízí titulky z novin, vždycky z jednoho vybraného dne roku 2009.

Povzbuzován vlastním beatboxerským rytmem (tedy zvuky vytvořenými jenom ústy a tělem), chrlí ta sdělení třeba v pěti vrstvách najednou: přesto je hlavní událost dne někdy dost zřejmá. Lze rozeznat novinové titulky z vydání, jež oznamovalo zvolení nového amerického prezidenta: hlásky „b“ ve jménu Barack Obama se tu mění ve zvuk pádného kopáku, tedy hlubokého bubnu. Anne-James Chaton, uhranutý „slabou literaturou“ médií, bere práci žurnalistů jakoby vážně a titulky, určené (aspoň v papírových novinách) k jepičímu jednodennímu zájmu, vyzdvihuje na piedestal. Do zvuku, fyzicky strhujícího cválajícím rytmem (rychlost rotaček, megabajty dat!), se tak překládá průčelí novinového stánku: v několika řečech se opakuje trhák dne (šestadvacátý červen: „King of pop is dead!“), obklopený trsy dalších sdělení – lokálních, bulvárních, hospodářských, diplomatických…

Čtyřicetiletý performer s megafonem, polyglot, jehož domovem je momentální místo, kde vystupuje nebo kde má stipendijní pobyt, je založením transformátor: mění jedno médium v druhé, a to i ve svých knihách, kde třeba vytváří Kolumbův životopis stylem Julese Verna a Wagnerův, jak by ho napsal Nietzsche. Časem možná načte titulky recenzí na svou novou desku a zacyklí tak svoje dílo do smyčky. Než ho potkáme na koncertě, kde nás požádá o peněženku a přerecituje čísla ze všech našich karet, můžeme otestovat pádnost jeho metody: otočit na první stranu novin, které právě držíme v ruce, poklepat si nohou a v rytmu předrtit všechny titulky.


LN, Orientace, duben 2011

7. 4. 2011

Gratulace k Michalu D.


Když se podaří, co se dařit má, pak člověka zaujmou i výsledky ankety TýTý. Proti hlasu lidu, jehož srdci nejmilejším zpěvákem se v roce 2011 stal Michal David, nelze nic namítat. Je to upřímná, legitimní zpráva a stavět se proti ní by bylo asi tak platné jako odsuzovat, že prší.

Vítězům se sluší pogratulovat. V první řadě blahopřejeme samotným televizím: skrze TýTý si provádějí masový průzkum oblíbenosti. Ten jim nyní vyvrhl jasnou zprávu, jak cítí publikum, které si české televizní kanály vychovaly, připoutaly a učinily z nich jádro svých přispěvatelů. Jistěže to není celý národ: jsou to generačně a sociálně jen ti, které v době mnoha médií dodnes zajímá obrazovka. Ti v pestré nabídce dosud většinou ukazovali jako k vůdčí hodnotě ke Karlu Gottovi. Letos se rozhodli volit alternativněji.

Ředitelé programů, dramaturgové a zadavatelé reklamy jistě nevezmou velká čísla z TýTý na lehkou váhu. Nyní přesněji vědí, co chce český televizní divák jedenadvacátého století, a proto mu to nabídnou v hustší porci. ČT by snad měla brát zřetel na všechny rozmanité typy diváků, ale v těžkých dobách (jsou těžké časy, byly vždycky) není čas na hrdinství a jasný pokyn diváků bude jistě odměněn těsnějším sepětím s vkusem Davidových fanoušků.

Gratulujeme také Michalu Davidovi: přízeň sportovců, českých státníků i obyčejných lidí ukazuje, že dávno překročil stín cenzorské doby, jejímž prominentem byl. Jeho tehdejší přítomnost v médiích se v jistém typu posluchačů uhnízdila trvale a mezi zážitky jejich bohatého života získala výsadní místo. Český národ a Michal David se nerozborně spojili jako vejce a mouka v jediné těsto, rytmy Kroků Františka Janečka a písní z muzikálu Kat Mydlář přešly do všelidového DNA. Statisíce chodí a budou chodit s tímto názorem k volbám, vychovávat děti a předávat dalším generacím názor, že po týdnu stráveném dřinou na pracovišti mají nárok relaxovat při něčem příjemně prázdném, co znají všichni sousedi, takže je o čem mluvit. Až se jednou odeberou na věčnost, pod zářivým světlem diskokoule zazní tenor vítěze mezi zpěváky, Michala Davida. Bude jim navěky zpívat píseň o touze žít nonstop. K čemuž přidáváme gratulaci třetí, určenou všem, kdo pro svého vítěze hlasovali.

3. 4. 2011

Sám sobě Kaddáfím

Dění kolem Kaddáfího rychle stárne, ale pár pohledů za kulisy odhalilo něco stálejšího než je revoluční zpravodajství.

Nevypadá to jako reakce na nátlak: tentokrát byly světové hvězdy jaksi rychlejší a předběhly povyk médií. Jednají jako první: Beyoncé oznámila, že honorář, který dostala za předloňské vystoupení pro Kaddáfího syna, poslala na charitu ve prospěch Haiti. Díky WikiLeaks víme, že to dělalo dva miliony dolarů: to už se skoro blíží pojmu účinná lítost.

Beyoncé odblokovala stav „o ničem nevím, jsem jen bavič, snad se tolik nestalo“. „Jakmile se ukázalo, že organizátor pracoval pro Kaddáfího rodinu, rozhodli jsme se dát peníze na dobrou věc,“ řekla mluvčí zpěvačky. Po Beyoncé se teď zbavili „poskvrněných peněz“ Usher a Nelly Furtado. Dalšími v řadě byli Elton John a raper 50 Cent, který vystoupil na párty, kterou diktátorův syn Muatassin pořádal na filmovém festivalu v Benátkách.

Někteří diktátoři a politikové využívají popstars v rámci propagandy a populismu. Kaddáfího juniora tento hřích netíží: jmenovaní (a dál třeba Mariah Carey, čtyři písně za milion dolarů) zpívali na jeho uzavřených novoročních večírcích. Je to přece tak příjemné, ukázat přátelům, že vaše pozvání, cestu tryskáčem a ubytování ve vile na horském svahu přijmou tváře z MTV. Seznam multimilionářských večírků se táhne od střední Asie přes Rusko až po Afriku, honorářový standard bývá ten milion (dolarů). I když George Michael dostal v roce 2007 za hodinové vystoupení na novoroční party ruských multimilionářů tři a půl milionu dolarů: což je koneckonců v pořádku, nehrál pro profláknuté darebáky.

Beyoncé a spol. se možná bojí skandálu, ale přesto jednali rychle a jasně. „Byla jsem naivní a nezajímala se, kdo si objednal můj koncert,“ pravila Mariah Carey. „Tohle je lekce pro všechny. Měli bychom se víc zajímat. Musíme umět skládat účty.“ I kdyby to bylo hlavně efektní prohlášení, na které média po týdnu zapomenou, je to příjemná změna, dostávat od pophvězd takovéhle impulsy. Naše domácí rétorika se pod jejich vlivem jistě nezmění: byl to jen koncert, ti bachaři měli i lidskou stránku, hráli jsme pro obyčejné lidi, zpívali jsme naschvál s naštvanou dikcí, v Sokolově jsme byli nejstatečnější.

Návraty vpřed

(LN, 26. 4.)

Jestliže hudební průmysl postihla těžká hodinka, proč se tolik kapel vrací na scénu a energicky obnovuje činnost? Tím prosím nemáme na mysli avízovaný koncert Smokie v Krnově: spíš britské artrockery Van der Graaf Generator, které věhlasný kytarista Peter Hammill po letech povolal z hibernace a společně dorazí s novým albem do pražské Akropole.

Jaro vtrhlo k posluchači s takovou úrodou navrátilců, že to evidentně strčí do kapsy předchozí léta. Ohlasy v médiích jsou u mnoha z nich přinejmenším uznalé. Po šestnácti letech se vrátili maestrové postpunkových let Gang of Four, kteří na albu Content kombinují odtažitý robotický chlad a funkovou jízdu. Báječná Marianne Faithfull nikdy od hudby na dlouho neodešla, ale nezmiňte ji, když svou delikátní dekadenci uplatňuje nejméně v půli alba Horses and High Heels (Koně a vysoké podpatky!) zkušeně a pod napětím. Svou chvíli také vycítili londýnští Asiaté: vracejí se jak anarchističtější Asian Dub Foundation, kteří věští Evropě drsnou budoucnost, tak hravější Cornershop, který v roce 1997 s hitem Brimful of Asha přirozeně zkřížil beaty a Bollywood do iluze, že „multikulti“ společnost je na dosah…

Procitli i britští zástupci inteligentní hlučnosti Wire: na novince Red Barked Tree nabízí písně psané při akustické kytaře, čímž zkombinovali zkušenost veteránů se svým stylem z roku 1980. Podobná léta evokují další navrátilci, projekt ďábelsky chytrého Greena Garthsidea, u nás méně známí Scritti Politti: snad jediná popová, místy až disko kapela, s níž hostoval nekompromisní jazzový guru Miles Davis.

Jako přeludně věrná kopie hudby vyvěrající cca z roku 1983 zní Interplay od navrátilce Johna Foxxe: výtvarník a zpěvák Foxx kdysi zakládal novovlnné Ultravox a jeho vztah k hradbám syntezátorů popisují kritici jako fetišismus. Na Interplay se Foxx spojil s výzkumníkem jménem Benge, který v minulých letech shromáždil a koncepčně využil syntezátory od šedesátých let až k jejich komerčnímu boomu v osmdesátých letech. Spolu natočili písně, které by od minuty mohla hrát komerční rádia, a přece je v nich něco podezřelého: skrze napodobování povrchu si tvůrci vlastně prohlížejí osmdesátá léta a přemítají, jaké sny, ideály a myšlenky tehdy lidmi zmítaly, když ústily do takovéhle hudby. Připomíná to Borgesovu povídku o autoru, který podruhé píše Dona Quijota; ale protože píše staletí po Cervantesovi, zákonitě musejí tytéž věty vznikat z naprosto jiných pohnutek.

Vůbec se zdá, že obecné vyvolávání duchů osmdesátých let (ve zvuku, módě, eskapistické zábavě, ale i bystřejší reakci na ni) láká zpět na scénu ty, kteří tehdy začínali, nebo prožili velkou éru. Thurston Moore z newyorských progresivistů Sonic Youth dokončil sólové album, pomohl mu s ním Beck. A Paul Simon, jehož novinka vyjde v půli dubna, tvrdí, že titul So Beautiful Or So What se vydařil „nejvíc za posledních dvacet let“ – čímž evidentně připomíná populární alba, jimiž tehdy zasnoubil své písně s world music, hlavně jihoafrický Graceland (1986).

„Jít vpřed je můj návrat,“ zpívá Vladimír Václavek. Současné druhé vlně revivalů dodalo jistě odvahu i to, že hudebníci dnes mohou být mnohem víc sami za sebe: nastal soumrak prostředníků. Kapely se mohou samy vydat, samy hodně prodají na webu i na koncertech. Dnes je nezdržují jednání s opatrnými firmami: dovolí si tedy občas i to, co dřív padlo za oběť (auto)cenzuře. A ještě jeden překvapivý efekt: rock a synťáky už byly pokládané za mrtvé, ale nová aktivita veteránů je vrací do hry, ovlivňuje mladší… Je tak pěkné, že v tvorbě se nedá věštit.