13. 7. 2011

Jen sen o reaktoru // Biosphere: N-Plants

Hudba „o jaderné elektrárně“? Proč ne: námětů o utopiích a snech z moderní historie, které se nám vymkly z rukou, je v dnešním umění plno. Norský autor ambientní hudby Geir Jenssen, známý i z českých koncertů pod přezdívkou Biosphere, komentuje nové album N-Plants (Atomové elektrárny) docela zajímavě.

„Na začátku února 2011,“ napsal Jenssen, „jsem se rozhodl vytvořit album inspirované poválečným hospodářským zázrakem v Japonsku. Když jsem se pídil po všech možných

informací, narazil jsem na starou fotografii jaderné elektrárny Mihima. Zaujalo mě, že tahle futuristická elektrárna je umístěná na nádherném místě na mořském břehu. Říkal jsem si: jsou v bezpečí, kdyby došlo na zemětřesení a tsunami? Při další četbě jsem zjistil, že vícero elektráren leží v zónách pravděpodobných otřesů a některé dokonce u břehů, které v minulosti postihly vlny tsunami.“

Fotka z Mihamy přiměla Geira Jenssena zúžit si téma a soustředit se jen na japonské jaderné elektrárny. Soundtrack, který k nim vytvořil, hudebně odráží architekturu, design a umístění,

ale taky vznáší otázky nad případnou radiační hrozbou.

Podle autora bylo album dokončeno třináctého února. Sedmnáctého března mu přišla následující zpráva od přítele na Facebooku: „Geire, před časem jsi se tu ptal, jestli někdo nemá nějaké snímky japonských atomovek. Chceš je dát na obal nové desky? Ale hlavně: jaktože umíš předvídat budoucnost? S pozdravem David.“

Album před pár dny vyšlo. Přestože ambientní plochy budou asi mnozí poslouchat bez doprovodného příběhu, samotný ráz hudby se mu určitě nezpronevěřuje. Kolem osy klidného i zrychleného tepu vedou tichý svár různé elementy: hudební motivy v popředí a hrubší šumové proudy v pozadí, které zní jako strojovna za zdí či pára unikající ventilem. Zvuky v sobě mají syntetický futurismus, ale také estétský design, který tíhne k překvapivé jednoduchosti: to je velmi japonské, zároveň to Biospherovi nespoutává ruce do otrockého konceptu. Na otázku, z jakých zdrojů album utkal, mi píše: „Vysamploval jsem atmosféry ze starých japonských filmů. Hlas ve skladbě Monju říká: ´To jsem byl já.´ Jinde starý horolezec popisuje, jaké to je stoupat na horu Fudži.“

Na Rádiu Wave vedl tento týden rozhovor architekt Adam Gebrian s Kateřinou Šedou. Líčila velmi zapáleně svoje přesvědčení, že občanská povolání v nás utlumují jedinečnost, skutečné „povolání k něčemu“. „Každý je na něco specialista - někdo je spojka a spojuje lidi, jiný je uklidňuje“ vyjádřila se Šedá, která zkouší lidem skrze své umělecké projekty pomoci najít jejich silný moment. Pokud tahle teze platí, pak skutečným a naplněným „džobem“ hudebníka Biosphera je zpomalovač a harmonizér. Jeho hudba není taneční, ale její mírnější pohyb jako by setřásal nerovnosti a tenze v člověku. Někdo by u N-Plants promluvil o melancholii, jiný o vyrovnanosti, někoho tahle elektronika hřeje, další v ní vidí severský chlad. Tyhle různé odstíny lze shledat proto, že Jenssen se nevychyluje daleko od osy neutrality. Víc emocí do zážitku vneseme my sami svou zkušeností, on je kaligraficky prostý: asi tak jako název jeho skladby Ptáci létají tak, že mávají křídly.

Nespočet DJů vám řekne, že na vytváření beatů je skvělý moment ovládnutí: lidé se nechají strhnout vaším rytmem. Elektronik Biosphere tenhle moment před lety opustil: buď píše pro sebe, anebo aspoň emotivní diktát přiškrcuje na minimum. Zároveň nezní nijak experimentálně a nepřestává mít širší ohlas. Lidé jako on nastavují měřítka žánrové a široce srozumitelné muzice.

12. 7. 2011

Poslušné Bambini

Tato poznámka o sboru, který nyní oznámil svůj zánik, je čistě hudební. Blanka Kulínská ohlásila, že Bambini di Praga končí pro nedostatek nových adeptů a že za nechuť dnešních rodičů hlásit dítě pod značku Bambini „částečně mohou i novináři“.

Kdo a nakolik částečně je tím vinen, to tady řešit nebudeme. Zkusme však „částečně“ zmínit i Bambini a muziku. V roce 2001 mě Jiří Pavlica upozornil na spolupráci Hradišťanu s Bambini, album Zpívání o lásce. Výsledný zvuk moravských lidovek mi připadl přeslazený a jaksi nedomyšlený, ale ten projekt měl aktivní dramaturgii a sympatickou ambici vystavět program s dobrou formou a tématem. To se u Bambini za posledních dvacet let vidělo málokdy. Když dáme stranou všecky koledy a alba ráže Skákal pes (se syntezátorovým doprovodem), zjistíme, že umělecky největší nahrávku natočili v roce 1987: participovali na supraphonské nahrávce Tří malých liturgií o boží přítomnosti Oliviera Messiaena. Dobré nahrávky vyšly těsně po převratu: hudba z terezínského ghetta (Bambini tu zpívají operku Brundibár, v Británii vydal celý komplet český producent Alexandr Goldscheider) a Dvořákova Mše D dur.

Od těch dob repertoár těžce zaplevelilo béčkové zacházení s dětmi coby raritními interprety pop-music: jen se mrkněte na web, jak Bambini pějí Šmoulí song anebo Holky z naší školky. Nazpívat pět alb ke sborníkům Já, písnička byl od počátku divný nápad (tištěný zpěvník různých Beden od whisky a Severního větru je snad k tomu, abychom si z něj zpívali sami, ne?), sbor však odvedl mnohem hloub k popu, než by se dalo čekat. Půjčte si někde koncertní DVD Lucie v opeře: pohled na Bohumila Kulínského, poskakujícího s rumbakoulemi před výběrem z dorostenek, které jsou jaksi pronajaté do rolí lolit (píseň jistě uhodnete, „Sex je náš, dělá dobře mně i tobě...“), je patrně dokumentem o samém dnu fungování Pražských jezulátek.

Na programu sice zůstali různí ti klasičtí nebeští kavalérové a když se letělo do Soulu, tak se děti doučily něco v korejštině, ale to je jen konzervativní status quo, ne skutečná péče o repertoár. Vedení Bambini vždycky rádo vyjmenovávalo, kolik světových metropolí už sbor sjezdil a kolik osobností od Václava Klause po Lenku Dusilovou tudy prošlo: ovšem jejich oficiální web neuznal za vhodné zařadit byť jen malý výčet skladatelů, kteří pro sbor někdy něco zkomponovali. V posledních letech by ten seznam byl krátký. Elitně vycvičené děti, u nichž zahraniční recenzenti psali po prvním setkání o „andělských hlasech“, byly cenným a zkušeně vyšlechtěným materiálem, s nímž se však nakonec ledabyle zacházelo. Dramaturgicky se jelo na jistotu, ne vstřícně k pověsti elitního tělesa.

Se svou firmou může každý nakládat jak chce, ale ať pak veřejnosti netvrdí, že s Bambini mizí kulturní poklad. Bohumil Kulínský senior je založil těsně po válce: v autoritativním vedení dětí podle přísného řádu ke společnému unisonu se odrazil ještě svět předválečný. Kolektivismus socialistické ČSSR měl později spartakiádní synchronicitu taky rád. Dalo by se namítnout, že ve sboru přece nemůže vládnout chaos a že autority jsou světu třeba. Ano (i když ne v čele sektářských societ), ale Bambini byli ve svém pozdním období něco jako vrcholoví sportovci, trénovaní pod tlakem na výkon, vedení ke konkurenční soutěživosti. Jeho vedoucí si drželi metodu, jež jim byla vlastní, a nevnímali, že čas běží: Neověřovali, k čemu jsou dobré krev, pot a slzy jejich svěřenců ve stejnokrojích během let zkoušení. Nehledali novou roli dětského sboru, jež by komunikovala s naší dobou. Zbyl sentiment, okrasa, pohled na zdárně vycepovaná děcka. I takové těleso najde své publikum.

Oficiálně nyní odešli z koncertních pódií. Od podstatné hudby ale Bambini odešli ještě dřív.


(Psáno pro LN)

Popsat list bez chyby

Čím je tak mimořádný Stephan Micus, který zanedlouho připutuje na Colours, aby zahrál v ostravském kostele? Od první teenagerovské výpravy do Orientu v roce 1969 propadl neevropským kulturám a neznámým nástrojům. Dodnes na ně hraje hudbu, která městské Evropany uklidňuje a harmonizuje. Z rodného Bavorska, které pro něj bylo chladné a hlučné, unikal do západní Afriky, Japonska či Indie, kde se na flétny, loutny, harfy či lokální hoboje učil u mistrů. „Dostal jsem darem talent hrát na hodně nástrojů,“ říká mi do telefonu z domova na Mallorce. „Ale vybírám si často ty nezvyklé, na které na Západě umí málokdo. Proto své skladby nakonec hraju celý život sám.“ Když slyším jeho mírně rozpačitý a omluvný tón, napadá mě, že zůstává sólistou i proto, že nikoho nechce režírovat.

Měl štěstí na vydavatele. Od poloviny sedmdesátých let patří k hvězdám labelu ECM. Ten vydává jazz a klasiku, ale poutníka Micuse nelze zařadit tam ani tam. Jeho instinktivní

polykulturní hudbu vyjadřuje bonmot: Micus hrál world music, dokud ještě neexistovala. Kdo zná jeho alba Darkness And Light nebo Wings Over Water, ví, že tenhle autor nezní přespříliš exoticky. „Skoro všechny nástroje, které kde objevím, si trochu předělám. U strunných někdy měním ladění, u dechových hmatník.“

Čímž se dostáváme k argumentu jeho kritiků: Micus si do svých meditací a komorních skladeb unáší japonské varhánky šó nebo egyptskou posvátnou flétnu nay – ale hraje na ně po svém, vytrhává je z původní tradice. Lze to? Má jasnou odpověď. „Dnes existuje tendence, především v Asii, uchovávat tradici přesně tak, jak ji známe dnes. Lidi nejsou naklonění změnám, učitelé nepovzbuzují žáky k vlastnímu hledání. Nezdá se mi to moc prozíravé. Dnešní tradice je přece výsledek změn a procesů, které probíhaly po staletí. Hudba nikdy nebyla zafixovaná. Taková indická klasická hudba, například, je absolutní směs muslimské kultury, jež přišla z Persie, a lokálních indických vlivů.“

Stephan Micus zasvětil život cestování za hudbou: jen v posledních letech se učil v Laosu, Namibii, Jihoafrické republice a Japonsku. Mluví na základě zkušenosti: „Něco jako čistý styl v přirozené hudbě neexistuje. Všechno na světě je mix. Jakmile se snažíte z pozice moci nějakou kulturu fixovat, vznikne mrtvé muzeum.“ Jeho posluchače netvoří jen západní publikum: na svých cestách infikuje hledáním i lokální hráče, z nichž dělá jemné heretiky vůči neměnné tradici. „Naznačuju jim, že k tomu, aby živě vedli svou kulturu dál, nemusejí mít elektrickou kytaru a syntezátory, ale stačí jim to, co vždycky měli doma.“

Není poustevník, ale trochu si stěžuje, že při domlouvání koncertů musí e-mailovat. Přístroje mu připadají nezajímavé, snaží se je používat co nejméně. „Zdá se mi, že psát na klávesnici počítače je pod lidskou důstojnost,“ říká (zatímco si dělám poznámky do notebooku). „Vždyť vzít do ruky pero a psát na list papíru je tak pěkná věc. Zamlada jsem chtěl umět popsat celý list bez chyby. Myslím, že pro mladé lidi by dnes byla dřina popsat stránku bez jediného škrtu.“

Pomalu se loučíme, beru si papír, abych zkoušel chvíli psát. Micus říká, že v Ostravě se snad potkáme, ale ne po obědě. „Moje tělo už to zná: před večerním koncertem mi v poledne vždycky dojdou baterky a usnu. Jinak bych ten vyčerpávající zátah nezvládl. Vydám tolik energie, že z pódia taktak dokážu odnést nástroje.“ Výjimečná hudba, výjimečný člověk. Je veřejným tajemastvím, že kvůli těmhle lidem začala Zlata Holušová organizovat Colours.


(Psáno pro LN)