22. 8. 2011

Topol sesedl z černého sedla

Skutečně budeme od nynějška mluvit o Psích vojácích v minulém čase? Skupina Filipa Topola, která spolupracovala na citové výchově několika generací, ohlásila, že končí.

Reakce na internetu prozrazují, že tahle kapela se uměla zaplést hluboko do soukromí posluchačů. Opakují se hlavně dvě sdělení. Úleva, že zdraví Filipa Topola není akutně ohroženo (jak si leckdo myslel, než kapela dopsala vysvětlení), a pak pocit, že s Psími vojáky odchází část toho, co jsme prožili: „Další jizva na duši vryta žiletkami času.“ „Po přečtení zprávy v novinách mi málem vyhrkly slzy.“ „Děkujeme! Za všechno! Za třicet let života.“ „Vaše koncerty (...) zažehly něco, co si v sobě budu nosit a dále předávat...“ „Díky, byli jste moje mládí a F. T. moje platonická láska. A teď to končí. Za pár dní se vdávám a hádám, že teď už mě čeká jen dospělost. Sbohem a řetěz.“

Dítě s temnotou v hlavě // Dvaatřicet let dlouhá společná cesta začala, když bylo Filipu Topolovi pouhých třináct. Do undergroundu zahnala Psí vojáky komunistická moc – vlastně

paradoxně, protože kluci se starali o svou hudbu a nemínili se paktovat se starší komunitou. Jenže krátce po prvním koncertu na Pražských jazzových dnech (1979) přišel výslech na StB. Psí vojáky pozval na festival na Hrádečku Václav Havel – a už to bylo.

Punkový duch a klavír, nedospělí kluci a pevný úsudek o světě, expresívní syrovost a suita Baroko v Čechách: Psí vojáci byli od počátku kapelou paradoxu. Sám Topol, jehož pohled mířil vždy hlavně dovnitř sebe sama, vždycky zdůrazňoval, že vymezení jako underground a overground ho nezajímá. „Hudba se prostě děje – abych parafrázoval Ladislava Klímu, který napsal: Pravda se děje.“

Hudba Psích vojáků se (vinou zákazu hrát) děla zprvu ve zkušebně, naštěstí zbyly studiové nahrávky z let 1983-85. Pro Jana Hazuku (baskytara), Davida Skálu (bicí) a Topola bylo asi skutečně zásadní, aby se nezpronevěřili vlastní autenticitě: ta kategorie je v popkultuře tisíckrát zneužitá, což však neznamená, že někde nemůže vyvřít v pravé podobě.

Když teenagerovští Psí vojáci zhudebňovali poezii, nebylo to žádné „láska je jako večernice“; bylo to „jsem tady, nevím na jak dlouho / musím umřít, nevím kdy / putuji a nevím kam“, (tj. německá středověká poezie v překladu Ivana Wernische). Filip Topol jako by v sobě měl už odmala zatnutý stín, jako by viděl ze světa to démoničtější, zběsilejší, zrádnější. „Poté co Vyšší mocnosti nahlédly do mého těla, usoudily, že je v něm opravdu tma,“ napsal po letech ve suitě Střepy (1999), v níž účtoval se závislostí na „sprostým pití“. Ale vlastně byl takový od samého začátku: dítě s temnotou v hlavě, oživovanou ovšem s výbušností punku.

Saxofonisté, trumpetisti, ba i houslisti, kteří se zkusmo střídali v Psích vojácích (mj. Petr Venkrbec z Vltavy) dobře posilovali jejich charakteristický řev, emoci, od chraptivého rejstříku přes vřeštění až k free chaosu. Nejlíp vrostl do skupiny saxofonista Jiří Jelínek. Ale nakonec skupina zůstala v triu: hodně toho vstřebal do svého projevu sám Topol, zbytek zůstal viset ve vzduchu nevyřečený.

Topol v osmdesátách letech ustavil svůj typ: talent evidentně předcházel zralosti. Byla to dobrá dekáda na zdravý vývoj: v undergroundu a klubech byla bystrá společnost, režim brzdil přílišnou popularitu cenzorským dohledem. Od roku 1986 už kapela koncertovala pod krycím názvem P. V. O., hlavně v klíčovém místě pražské alternativy a kulturního vzdoru, klubu Na Chmelnici. Horečnatost a zároveň vůle rozeznávat dávaly Topolovým textům punc vytržení a excitované vize: včas ji ovšem stáhla k zemi barová cyničnost a sebeironie. Salónní nástroj klavír zmutoval ve „zvíře z hor“: klasický background pianistův se dal rozeznat, ale svět okolo jako by ho vedl k manýristickému extrému od temně sladkého preludování po prchlivé souboje s klaviaturou. Osedlaný nástroj bylo Topolovo „černý sedlo a bílý řídítka“, na němž se řítil jako na Harleyi. Být při téhle kamikadzeovské manifestaci upřímného třeštění bylo dost úžasné pro všechny kromě pořadatelů, kteří trnuli, jak bude instrument vypadat po produkci. Krvavé klávesy pod prsty rozbitými glissandem byly stopou po tom méně podstatném, co Topol při živém hraní odevzdával.

Michal David undergroundu // Na počátku devadesátých let byli Psí vojáci tak zásadní hvězdy, že bylo snazší představit si Topolův fyzický konec než vyhasnutí jejich popularity. Patřila jim titulní strana jednoho z prvních čísel nově založeného Rock & popu. Třídílná suita nesla názvy Allegro, Allegro a Allegro: Psí vojáci nebrzdili. Jádro repertoáru vyšlo během jediného roku na albech Nalej čistého vína, pokrytče a Leitmotiv (obě 1991). Publikum obojího pohlaví se pod pódiem křikem dožadovalo Marilyn Monroe a Kiliána Nedoryho. Druhá postava, v níž jako by bylo po slabikách rozeseto jméno Wildova Doriana, byla pro publikum zprvu zátěžovým testem: stejnojmenná skladba měla osmnáct minut. Ale sebedestruktivní Topolovo alter ego se stalo rychle populární. Jistě i pro klasické „psí“ balancování na hraně: mezi omámeným přijetím dekadence noci a rvačky o denního, živoucího sebe sama.

Topol, který na koncertech nešetřil věnováními, občas nějakou skladbu věnoval Andreji Chadimovi. Bylo to jméno postavy, kterou si zahrál v Žiletkách Zdeňka Tyce, jednom z filmů, které zrcadily únik těch, kdo se v dynamickém nástupu tržní společnosti cítili ztracení. Snímek vyzdvihl Topolovu hvězdu ještě o něco výš: posílil tak jeho nechuť předvádět na koncertech očekávatelné divadýlko. „Jsem takovej Michal David undergroundu,“ vystavil v Rock & popu vizitku části svého publika, a na živém albu Live I. odmítá hrát staré hity: Žiletky jsou ve vězení.“

Chuť unikat vlastní legendě Psí vojáky v té době moc dobře motivovala. Poslední koncert s Janem Hazukou byl prezentován jako rozpad kapely: ale Topol se Skálou nevydrželi bez muziky, napřesrok se vrátili s novým členem Luďkem Horkým. Jáchym Topol mezitím vydal román Sestra: jeho bratr na albových variacích poodešel od klavíru k syntezátoru, Vojáci tu místy připomínají americké Morphine. Na albu Brutální lyrika (1995) byli ve výborné formě a během odchodu od veršování Topol oznamoval: „Nebudu nebudu nebudu... tvým spasitelem, nebudu tvým poštmistrem, tvým andělem strážným, tvým milencem...“ Album Sakramiláčku (1995), záznam milostného vzplanutí, začal psát bez kapely, nakonec vyšlo jako sólový projekt, ovšem s kompletní sestavou.

Ta další deska, kterou Filip Topol vydal pod svým jménem, byla o hodně trpčí: „Sklo v břiše / Ze rtů puchýře / Sítě na očích / Obočí ožehlý / Zafačovanej jazyk / Samota pod víčkama / Piják v pasti“. Střepy (1999) pojmenovávaly osobní peklo alkoholika. Topol je vydal po operaci slinivky, kdy začal novou etapu, snad už zbavenou dřívějších démonů.

Nekonečná dovolená s. r. o. // Poslední dekáda v mnohých vzbudila pocit, že Psí vojáci nebyli kapela stvořená pro dlouhý vývoj. Stagnovali. Nová alba (naposled Těžko říct, 2003) byla matným setrvačným pokračováním. Ten, který uměl s takovou průrazností vydat deníkové svědectví jako teenager v textu Mně 13, už jako by necítil nic moc naléhavého. Do repertoáru se vracely „z vězení“ ohrané hitové momenty, včetně pokřiku „hej hej, jsem mladej“. Což je ovšem docela dobrý paradox: jako by se s věkem představa o mládí zásadně proměnila...

S nynějším odchodem Luďka Horkého vyhlásil Filip Topol „nekonečnou dovolenou“. Člověku se chce brát to spíš jako pauzu o neurčité délce – už proto, že protagonista Psích vojáků nikdy nebyl osobou, jež by proslula pevnými plány a jejich dodržováním. Filip Topol za svůj život hrál ve filmu i v divadle, jednu hru napsal, v divadlech zní jeho scénická hudba, na pultech je pár útlých novel. I kdyby se mu už nechtělo na „černý sedlo a bílý řídítka“ klavíru, to by v tom byl sám Nedory, aby se s něčím nevynořil.

Koneckonců, sám dobře ví, k čemu jsou dobré odjezdy: „A to bude můj odjezd. Budu myslet na tebe, na tebe ve vlaku, v letadle, na lodi, ve větru (...) Budu v rachotícím smradu vlaku a začnu zpívat. Začnu zpívat.“


Topol o Topolovi

Vím, že brzo umřu, počítám tak ve dvaceti. Ani se mi moc nechce. Chci něco udělat, aby po mně něco zůstalo. Proto taky už teď píši. // Z prózy Mně 13

(O totalitě.) Děsivost na děsivost. S odstupem let absolutně absurdní. Surreálnej, zlej sen. Jenže se to stalo. Možná dobrá škola do života, ale málokomu bych ji doporučoval. // Topzine, 2009

Táta mi pouštěl hudbu. Mohu klidně říci přesně, které dvě věci mě jako první ovlivnily. Byla to cembalová skladba Jeana-Philippa Ramaeua, která se jmenovala Slepička, a album Beatles Abbey Road. (...) V současné době se v poslechu přikláním spíše ke klasice. Na festivalech, kde hrajeme, si dělám představu o nynější rockové scéně, ale moc mě to nebaví. // Muzikus, 2006

V Psích vojácích bylo vždycky něco punkovýho. Pankáče oslovujeme jiným způsobem než skutečně punkový kapely, ale mám za to, že s tím, co oni cítí, máme hodně společnýho. // Rock & Pop,1999

No já si připadám, že tady chodím jako nahý a vím za ty léta, co jsem se stýkal s lidma na koncertech, že to hraní jim bylo někdy až nepříjemný. Protože je to svlíká taky, a to oni nechtěj. Protože to je moc votevřený a tak dále. A druhá strana zas říkala, že se to nemá. Že by člověk měl mít nějakej štít, protože ho to zabije. Ale prosim vás, tak ať mě to zabije. // Český rozhlas, 2003

Jsou dva druhy psaní. Právě to stendhalovský a balzakovský, takový to klidný, Goethe, že jo. Když čtete Goetha, tak to je jako když vstoupíte do široký řeky a teď si musíte zvyknout na ten jeho rytmus, což je hodně těžký. To je to samý jak Haydnovy symfonie, pomalý věty, který maj třináct minut. Tydle voba mě naučili trpělivosti. No a pak jsou ty chrliči, že jo. Což je, myslim, můj bratr. // Český rozhlas, 2003

2 komentáře:

  1. Spot οn with thіѕ wгіte-uρ, I actuаllу bеlievе thаt
    this website neеds a lοt mοre аttentіοn.

    I'll probably be back again to read through more, thanks for the info!

    my website: hcg diet
    Also see my web page - hcg diet

    OdpovědětVymazat
  2. Život je dobré, když máte ty vaše láska kolem sebe, říkám to proto, že když jsem měl problémy s mým milencem i nikdy neviděl život jako dobrá věc, ale díky Dr. AGBAZARA z AGBAZARA chrámu mi pomohl, aby kouzlo, které přivedl můj milenec zpátky ke mně v prostoru 48 hodin. Můj manžel mě opustil kvůli jiné ženě po 7YEARS manželství, ale Dr.AGBAZARA pomozte mi kouzlo, který ho přivedl zpět ke mně do 48 hodin. Nebudu vám říct více informací o sobě, spíše budu radit pouze ti, kteří mají problémy tam vztahu nebo manželství kontaktovat Dr.AGBAZARA chrámu přes tyto detaily přes; (agbazara@gmail.com) nebo agbazara@gmail.com

    Zabij z češtiny.

    OdpovědětVymazat