O ambientní hudbě se říká, že dobře vystihuje situaci naší doby: je právě tak vrstevnatá jako zvuk přirozeného prostředí. Do devatenáctého století byl svět mnohem tišší: dnes k nám ze všech stran doléhají vzdálené i bližší ozvěny vozidel, hlasy živé i reprodukované, hluboká rezonance velkých strojů, ruchy spotřebičů, bzukot vedení... Velkou část toho oceánu zvuků už ani nevnímáme.
Ambient je jeho dobrým modelem: nabízí zvuk ve větším počtu vrstev, takže máme pocit, že něco přichází zblízka, něco z dálky a náhle se pro nás rozehrává vyprávění; jak říká staré klišé, ambientní hudba, to je soundtrack bez filmu. Obrazotvorná je i verze hudebníka jménem Oren Ambarchi: patrně nejslavnějšího Australana na dnešní experimentální scéně. Ambarchi právě vydal album Audience of One (Jednočlenné publikum), s nímž dost podivuhodně balancuje na hranici instrumentálek a popové písně. „Nikdy jsem se na kytaru neučil jinak než sám,“ říká Ambarchi. „Když jsem jako teenager hlavně bubnoval (taky bez školení), osaměl jsem s kytarou ve zkušebně. Jak tak ležela přede mnou, zkusil jsem struny rozeznít paličkami – a pak už jedna věc vedla k druhé. Tradiční způsob hry mě příliš nezajímá, kytara pro mě byla vždycky víc objekt než nástroj.“
Ambarchi se vypravil do New Yorku, kde se setkal s klíčovým organizátorem progresivní downtownské scény Johnem Zornem. Zalíbil se mu (jistě i proto, že tehdy studoval kabalu), Zorn ho ovšem hodil do vody. Během jediného dne se Ambarchi musel naučit pravidla velké improvizované „taktické operace“ Cobra a večer vystoupit v Zornově ansámblu. Léta v New Yorku Ambarchiho definitivně přivedla do kontextu lidí, kteří stavějí na prohlubování individuální poetiky: tady začaly jeho spolupráce s multiinstrumentalistou Jimem O´Rourkem nebo japonským expresívním zpěvákem a kytaristou Keiji Hainem. Ambarchi odsud odcházel v ideálním rozpoložení: našel se. Zjistil, že styl kytarových vrstev mu vyhovuje a ponořil se do průzkumu jeho možností.
S poslechem nového alba Audience of One (Jednočlenné publikum) zjišťujeme, do jaké šíře zatím došel. Jsou tu zvuky rovné jako hladiny, které začíná postupně rytmizovat vnitřní pulsace; jsou tu čiré odstíny, které postupně úplně promění vkrádající se šum. Některé příměsi znějí étericky, jiné natvrdo technicky, ba jako uvážlivě krocená porucha. Oren Ambarchi říká, že hudba z jeho sólových koncertů se dost dobře nedá nikdy zopakovat, protože tu na sebe „chemicky“ reagují vrstvy akustické hry a technologicky upravovaného zvuku. A nikdy se nedá přesně předpovědět, co střet zvuků nakonec udělá: přes všechnu zkušenost se nakonec prosadí jeho nepředvídatelná živelnost. Přesto máme pocit, že Ambarchi bere zvukový proces řítící se vpřed jako partnera, nechává ho provést si svoje, přizpůsobuje se jeho směru a za chodu dělá další skladatelská rozhodnutí. Platí to především pro třiatřicetiminutové Knots, ale i pro podklad úvodní Salt, kde zpívá Ambarchiho dvorní vokalista, Američan Paul Duncan.
Aniž by to nějak vadilo, na albu nedokážeme jasně oddělit zdroje zvuku: do kytar se navíc vplétají hostující housle, viola, klavír, lesní roh a bicí, sám Ambarchi ve hře akustických klamů hraje i na vinné číše nebo hammondky. Rejstřík kytarových možností ho naučil uvažovat o zvuku mnohem obecněji. Proto byl také v únoru přizván k živému koncertnímu projektu s Islandskou filharmonií.
V Británii letos celé skupiny umělců reagují na tamější událost roku, tedy olympiádu. Heslo „Rychleji, výše, silněji!“ pro ně není podstatnou ideou dneška, spíš připomíná růst růstu a výkonnostní neurózu. Po celý březen se coby alternativa nabízí velký festival nazvaný As Slow As Possible, tedy Co nejpomaleji. Je věnovaný cestám zpomalování uřícené společnosti. Ve vysílání zdejšího Radia Boredcast (slyšme na webu!) má místo i Oren Ambarchi: třicet hodin je tu totiž vyhrazeno jeho domovskému labelu Touch s klíčovým zaměřením na „geometrii živého“. Audience of One ukazuje, že jejich konceptu zatím fakt nedochází dech.
Žádné komentáře:
Okomentovat