19. 7. 2012

Umělec nemůže mlžit // Aj Wej-Wej



Pro jednou nikoli o hudbě, ale poezie je jen jedna, jak říká Švankmajer. Myslel jsem, že tem článek vytáhnu z dost pěkné monografie AWW od Phaidonu, ale nakonec jsem toho pročetl o dost víc. AWW je klasický případ osoby, na které ulpělo několik vrstev mediálních klišé. Snad se mi podařilo aspoň pár z nich setřást. 

Už několik let je nejvýznamnějším čínským umělcem, o němž západní svět ví. Jeho jméno se objevuje ve zprávách o lidských právech i o rekordních částkách na trhu s uměním. Přesto by Aj Wej-Wej nebyl politickou veličinou a hvězdou aukcí, kdyby jeho umění nemělo silný základ.

Vedle ruských dívek Pussy Riot patří k nejznámějším vězněným umělcům současnosti. Kontroverzní pozici si ovšem nevybral: a mnozí, třeba autoři letošního celovečerního dokumentu Ai Wei Wei: Never Sorry mu přiznávají zásadní tvůrčí kredit bez ohledu na jeho politické angažmá. Neobává se zajít až do úplných krajností. Nebojí se kritizovat čínskou moc, ale občas taky velmi svobodně kritizuje západní kapitalismus. Má v sobě řemeslnou zběhlost staré Číny: není jen výtvarníkem, navrhuje oblečení, je architektem, krajinným architektem, znalcem drahých kamenů, pracuje s nábytkem. Zároveň si osvojil prostředky zcela současné: ke světovému věhlasu prorazil jako internetový blogger.

Pohledem mramorové kamery // V Číně je zákazaný Twitter: právě Aj Wej-Wejovy tweety, otevřeně informující o čínských poměrech, byly jednou z prvních srážek, jež vyústily v pozici světově sledovaného, doma pronásledovaného tvůrce. Aj Wej-Wej, ročník 1957, byl odmala v prostředí citlivém na umění a politiku. Jeho otcem byl básník Aj Čching – vrcholný lyrik, zároveň člen komunistické strany a souputník Maovy politiky. Ovšem jen do roku 1956: drobná alegorická próza Zahradníkův sen (zahradník si jednoho dne uvědomí, že výhradní péčí o růže diskriminuje ostatní květiny) vyprovokovala režim k rozmetání básníkovy dráhy. Byl odeslán do severní Číny, po dvacet let byl „nikým“ (mj. toaletářem) a do veřejného života se vrátil až koncem sedmdesátých let. Udržoval si údajně silnou originalitu a svobodomyslnost, kterou po něm Wej-Wej zdědil.

Když před časem vystavil průmyslové kamery vytesané z bílého mramoru, byla to pochopitelně reakce na vlastní situaci. Wej-Wej ví, že je komplexně sledovaný: „Kolem mého domu jsou kamery, mámj napíchnutý telefon, monitorují pohyb na mém účtu, někdy mě osobně sledují. Slyší každé moje slovo.“ Konflikt přišel po tragickém zemětřesení v provincii S‘-čchuan: zřítily se tu budovy škol, zahynulo v nich přes šedesát tisíc obětí a Wej-Wej je dodnes jedním z nejvytrvalejších, kdo viní stát z evidentně nedbale provedených staveb.
V estetizovaném tvaru, jakémsi grafickém filmu, zveřejnil na své webové stránce jména obětí, které režim tutlal coby „státní tajemství“ Způsobilo to ohlas a silné reakce uvnitř Číny: stát „uzavřel přístup na blog“ a začala epocha otevřeného boje. 

Když Aj Wej-Wej dorazil do Mnichova na otvírání své velké výstavy, místo na vernisáž putoval rovnou do nemocnice. Krátce předtím ho v Číně v hotelovém pokoji přepadla a zbila policie. Tloukla ho do hlavy a způsobila vnitřní krvácení: němečtí lékaři uvedli, že kdyby Wej-Wej tehdy nepodstoupil rychlý zákrok, nejspíš by to nepřežil.

Upustit vázu a rozbít dějiny // Byl by však úplný omyl redukovat tohoto umělce na disidenta: on sám opakuje, že jím je z nezbytí. V rozhovoru vedeném po skypu (britskému novináři nedovolila Čína navštívit Wej-Weje) řekl, že svobodný nesouhlas se situací v Číně pokládá prostě za součást své tvůrčí osobnosti: a to z toho důvodu, že tvorba, to je neustálé zjišťování, kým člověk vlastně je. Kdyby se ztratil v zámlkách, polopravdách a kompromisech, byl by to konec jeho tvorby, která je těsně spjatá se sebepročišťováním a odkrýváním pravdy. Kdo chce být umělec, nemůže mlžit. 

Jako reakci na zemětřesení vytvořil na průčelí bodovy gigantický nápis z 9 000 dětských školních brašen (mnohdy jediného, co zbylo v rozvalinách škol). Čínské znaky tu říkají „sedm let žila šťastně na tomto světě“. Keramika coby čínská tradiční technika je silnou linií v jeho práci. Ale v reakci na kulturní revoluci, která ničila historii své země, pro něj práce s keramikou obsahuje i rozbíjení a  tříštění. Slavná je trilogie fotografií, na níž Aj Wej-Wej pouští na zem historickou vázu: jako by ztělesňovala a obsahovala dějiny, s nimiž Mao v Číně tak zametl. 

Pro Středoevropana není snadné představit si, jak zásadně bylo v Číně donedávna kontrolováno veškeré umění. Jediné výtvarné umění, které lidé znali, byly propagandistické plakáty s danou symbolikou. Proto znamenala pro mladého Wej-Weje cesta do světa zásadní krok. „Jedu domů,“ řekl do telefonu matce cestou na letiště, když opouštěl Čínu a mířil do New Yorku. Střet se západním světem si užíval. „Cemu jsem nerozuměl, to jsem fotografoval,“ říká o svých snímcích z radikálních míst New Yorku, kde se rychle připletl i k policejním srážkám a mohl tak srovnávat režimní kontroverze v USA a Číně. Nasával podněty: setkal se s Allenem Ginsbergem, seznamoval se s dílem Warhola a Duchampa. 

Právě Duchampovo gesto, které přetváří v umění všední „readymade“ objekty, mu zaznělo obzvlášť blízce. Když dnes vidíme židle, starožitné stolky a bicykly, z nichž Aj Wej-Wej vytváří artefakty, odráží se tu podobný přístup k materiálu. „Nedělat moc uměleckých předmětů,“ říká Wej-Wej, „spíš brát úlohu umělce jako pozorovatele, který poukáže na to, kdy se určitá věc může stát uměním.“ 

Po střetu na Náměstí nebeského klidu se vrátil do Číny: především kvůli nemocnímu otci. Pustil se tu ale zároveň do aktivního mapování scény.„Ilegální“ trilogie Černá kniha, Bílá kniha a Šedá kniha je dnes zásadním dokumentem, jedním z prvních a reprezentativních vhledů do současného čínského umění, odkud mohl svět čerpat informace. Wej-Wej nikdy neměl problém udělat místo druhým: také dnes, když už je z něj hvězda, přijal nabídku na velkou architektonickou práci v Mongolsku s tím, že si vymínil, že zde bude jen kurátorem pro stovku mladých architektů.

Wej-Wejův otec na smrtelné posteli vyslovil přání, aby jeho syn přijal Čínu jako svůj domov. To bylo v devadesátých letech, kdy se čínská umělecká scéna – pod tlakem represí – radikalizovala do podoby, na kterou Evropan hledí s úžasem. Performancí, při kterých tekla krev, bylo mnoho. Jeden z umělců si vypálil na záda své občanské identifikační číslo. Známý je případ performerky, která už ohlásila akci, při níž chtěla sníst mrtvé novorozeně. Jiný z tehdejších aktérů sény požádal lékaře, aby mu přímo do masa zasadil trávu, a to bez umrtvení. 

Tuto scénu zoufalých metafor Aj Wej-Wej nikdy nenásledoval: nicméně, jak říká, „mé nejoblíbenější slovo je čin“, a tak i proto jako spojka a organizátor pomáhal, aby o čínském dění svět věděl. Kus ironie je nepochybně v tom, že se tenhle aktér avantgardní scény stal spolupracovníkem čínské vlády na stavbě olympijského stadionu pro hry v roce 2008. „Ptačí hnízdo“, jak se říká stadionu, vzniklo jako plod jeho konzultací se švýcarskými architekty Herzogem a de Meuronem. Slavnostní zahájení režíroval jeho dávný spolužák z filmové akademie Čang I-mou, autor akčních filmů Hrdina a Klan létajících dýk – a dnes umělec mnohem loajálnější k Číně než je Aj Wej-Wej.

Ten se od her velmi rychle distancoval, údajně zklamaný z toho, že nepřispívají k lidštějšímu režimu v zemi. „Totalitní stát z principu nemá nic společného s tím, co lidem dělá radost. V tom, jak všichni stejně v nuceném úsměvu cení osm zubů, Peking za chvíli dožene Pchjongjang.“ V manifestu, který do češtiny přeložila Olga Lomová, tehdy napsal: Ve společnosti, kde chybí demokracie, není možné zrežírovat opravdovou celonárodní radost. Kdyby se vynaložila jen tisícina možného úsilí, pak se školy a internáty v S‘-čchuanu nemusely všechny zřítit. Kdyby se našla jen nitka laskavosti, nebylo by všude tolik násilí. Kdyby bylo jen krapet upřímné vůle, neměli bychom tu moře soudních pří kvůli podvodům s nakaženou lidskou krví. To je váš svět, a proto se netěšte, že ostatní budou snít stejný sen. Sen těch ostatních přirozeně nepatří do vašeho světa. Ale dost už řečí… Jak je možné, že je tak těžké udělat opravdu něco pro lidi? Prý různé světy by měly snít stejný sen. O tom se vám může tak akorát zdát!“

Ten “Číňan pro Západ“?// Aj Wej-Wejovi čínské úřady leccos dlouho trpěly díky jeho původu: umělcův otec Aj Čching byl v padesátých letech na čas pilířem oficiálního umění, a přestože byl Maem odsouzen na dvacet let nucených prací, v sedmdesátých letech byl rehabilitován. Shovívavost čínské moci k Aj Wej-Wejovu původu ovšem skončila nejpozději vloni v dubnu, kdy byl zatčen na pekingském letišti při odletu do Hong Kongu. Už předtím, v roce 2010, mu bylo uloženo domácí vězení a ozbrojené složky doslova roznesly na kopytech jeho ateliér. To, že uvěznění proběhlo v době výstavy v Tate Modern, a tedy za globální pozornosti, Číně nebrání v tvrdém postupu proti Wej-Wejovi. 

Během loňska bylo vzneseno několik zástupných obvinění od daňového úniku po držení pornografie. Zatčení vyvolalo velkou vlnu reakcí: od tichých happeningů přes petici s devadesáti tisíci podpisy až po dopis evropských intelektuálů v čele s Václavem Havlem, Elfriede Jelinek a Adamem Michnikem. Propuštění na kauci interpretovali pořadatelé jako evidentní nedostatek jakýchkoli důkazů: přesto je Aj Wej-Wej nyní povinen neopouštět Peking a novinářům smí o psychologickém mučení ve vazbě (nonstop světlo a těsná blízkost strážných) říci jen velmi málo.

Letos v dubnu, přesně rok po zatčení na letišti, uvedl Aj Wej-Wej do provozu webovou stránku WeiWeiCam. Jeho dům, osazený patnácti policejními kamerami, je dlouhodobě nejsledovanější budovou v Pekingu. Aj Wej-Wej k tomu přidal čtyři kamery vlastní, které pokrývaly veškerý vnitřní prostor bytu – rozhodl se v ironickém gestu „navýšit transparentnost informací“. Hned druhý den dostal oficiální pokyn webové vysílání neprodleně ukončit: i tak WeiWeiCam, jenž se stal horkou zprávou mezinárodních agentur, stihl mít přes pět milionů přístupů. (Pragmatik si vzdychne: A neměl tam žádnou reklamu!)

Podezřívavému pohledu se může zdát, že Aj Wej-Wej naplňuje roli „čínského umělce pro západní svět“. Ale záleží jen na našem vnímání, co všechno si z jeho díla vytáhneme“ je tam toho o hodně víc. Kritika, která někdy poukazuje na jednoduché koncepty jeho děl, bere málo v potaz, že Wej-Wej je v naprosto jedinečné situaci: dostal se do globálně viditelné pozice coby protihráč nejlidnatější totality na Zeměkouli. Je nucen hrát dvojí hru: Usilovat o přežití a rozvíjet dál svou tvůrčí dráhu. Je na mezinárodní umělecké scéně – kurátorech, publicistech, organizátorech, producentech – aby se pohled po dnešní kreativní Číny nescvrkl na „tu jednu hvězdu“ Aj Wej-Weje. Málokterý člověk by si patrně přál vyměnit si s ním osud: ale mít tak jeho imaginaci, to by nepochybně bral kdekdo.

18. 7. 2012

Nemuset básnit jen o prokletí // Antony and The Johnsons


Myslím, že tohle je můj čtvrtý text o Antonym and The Johnsons. Ty z Týdne (díky, že ho kdosi uchoval), Respektu a rádia BBC odvál čas, takže zas od začátku...

Začnu s dovolením vzpomínkou. Pár týdnů po jedenáctém září roku 2001 jsem telefonoval do New Yorku a dělal – pro MfD – rozhovor s Laurií Andersonovou. Vyprávěla především o zjitřené atmosféře v Americe po útocích a proměnách, které ve společnosti nastartovaly. Nakonec jsem ji požádal o tip na nějakou hudbu, kterou zrovna poslouchá. Bez váhání řekla: „Antony and The Johnsons! Nepodobají se žádné jiné kapele.“ Skupině, o níž jsem do té doby neslyšel, jsem napsal přes internet. Balíček, který záhy dorazil, potvrdil mínění Andersonové o jejich jedinečnosti: písně nesly názvy jako Hitler v mém srdci nebo Zamiloval jsem se do mrtvého chlapce a protagonista byl na obalu zobrazený jako jakýsi holohlavý potulný mnich v tóze a s rysy podpořenými mejkapem. Toto stvoření připojilo i srdečný krátký dopis, včetně manhattanského telefonního čísla. 

Antonyho radost a beznaděj // Snad mě ovlivnil ten milovaný mrtvý chlapec: nikdy jsem to číslo nevytočil. Přes doporučení Andersonové se mi do té hudby špatně pronikalo: tušil jsem, že nějaká část příběhu mi uniká. Přineslo ji až album I Am A Bird Now (2005), kde poetika Antonyho Hegartyho dozrála a dočkala se vřelého mezinárodního přijetí. Tady už nezpíval o Hitlerovi, zároveň ale nijak nevyměkl. Jen doladil svou roli queer ambasadora, který místo k erotické kontroverzi transsexuálních večírků míří k spirituálnímu povznesení nad všední svět. Antony je pronikavý autor písní a zpěvák rozpoznatelný po půldruhé vteřině: ale právě jeho osobnost, zasnubující androgynní tajemnost se silnými tématy současného světa, z něj dělá jeden z nejvýznamnějších zjevů dnešního popu.

Rimbaud, Wilde, Lorca, Kerouac, Burroughs, Ginsberg: není obtížné najít řadu velkých básníků, které odstup od většinové mužské role oddělil od společnosti, vnutil jim prožitek určité míry izolace a vydělenosti. Ale queer básník nemusí být prokletý, říká Antony skrze písně, jež zprostředkovávají citlivost, jiný pohled, jinakost jako přirozený dar. „Doufám, že na světě je někdo, kdo se o mě postará, až umřu,“ zpívá se v úvodních řádcích písně Hope There´s Someone: klip k tomu ukazuje v posteli osamocenou osobu nejasného pohlaví v silonkách, scenérie evokuje horečnatý sen nebo vyprchávání života. Antony důstojně, jednou extaticky a podruhé v něžném pohnutí, nese do světla reflektorů prožitky lásky, souznění lidské křehkosti. Mizí u něj ovšem genderová polarita: ženský element uvnitř muže a knír pod nosem jeho spolupracovnic CocoRosie patří k základům této hry na smazané hranice. 

Proto může Antony zpívat s Boyem Georgem duet You Are My Sister, proto v Kiss My Name připomíná, abychom nezapomínali „líbat své přátele“, proto jeden z pozdějších obalů tvoří fotografie chlapeckého těla, kde z útlého hrudníku vystupují jako předmět fascinace klukovské prsní bradavky. U Antonyho je skutečně silný moment napětí mezi – potenciálně přítomnou – kontroverzí kolem „jiné“ sexuality a promyšlenou dikcí, jež navíc často směřuje k formám vysoké kultury. Viz koncert v druhý den ostravských Colours: byla to jedna ze zastávek turné s lokálními symfonickými koncerty. U nás Antony (bez The Johnsons, jak se ukázalo na místě) vystoupil s Janáčkovou filharmonií.

„Při prvním setkání jsem zřetelně cítil přítomnost anděla,“ řekl o Antonym Lou Reed. I poté, co z výroku ubereme příslušnou míru exaltovanosti, zážitek z hlasu leccos potvrdí. Antonyho pevný, měkký tenor skutečně evokuje nadpozemské obsahy. Je v něm přítomný kostelní soul, tedy gospel, ale když sečteme dramatický patos, klasicizující tremolo a stoupání až do falzetových výšek, Antony leckdy připomíná víc Mariu Callas než Vana Morrisona. Jeho základní tvůrčí taktikou je zkrátka zasnubovat queer kontext s formami spjatými s vyšší kulturou. Odráží se to i na krystalizaci publika: dvacetiletí skupinu registrují (přece jen patří k ikonám poslední dekády), ale víc si ji užívají čtyřicátníci (sám Hegarty je ročník 1971). 

Ve spojení se zvířaty a mrtvými // Těžko říct, jak může novinář přesvědčit svého čtenáře o lidské vřelosti a inteligenci osoby, o níž píše. Publikum mu nakonec nic z toho nemusí věřit. Ale Antony Hegarty se pro kombinaci muzikantské a lidské výjimečnosti stal rychle žádaným spolupracovníkem. Své vlastní koncerty, ještě jako neznámý aktér v newyorských kabaretech, zakončoval velvetovskou Candy Says (transsexuál Candy Darling, jedna ze svérázných figur kolem Andyho Warhola, taky opanuje obal jeho průlomového alba). Její autor Lou Reed vzal Antonyho na turné, dal mu místo na nahrávkách a vlastně ho spolu se svou ženou Laurií Andersonovou vynesli ke slávě. Následné Antonyho spolupráce jsou důvtipnou, pro současnost vlastně typickou „výměnou kreditů“: hudebníci tak ukazují publiku vazby, které jsou pro jejich veřejný obraz podstatné – trochu jako galerii přátel na facebooku. 

„Až budeme jednou velké, chceme se vdát za Antonyho,“ pravily pábitelsky sestry Sierra a Bianca čili CocoRosie (27. 7. v pražské Arše), s nimiž Antony zpívá i na letošním albu. Zúčastil se pocty Leonardu Cohenovi (s modlitbou před tušenou apokalypsou If It Be Your Will), na soundtracku dylanovského filmu I´m Not There zpívá Knockin´On Heaven´s Door. Vazby ho pojí k hédonickému disco projektu Hercules and Love Affair, ale vyhrazuje si čas i na songwriterské klasiky (Linda Thompson), pop s gay konotacemi (Rufus Wainwright) i avantgardu (Matmos, Oneohtrix Point Never). A pokud za Antonyho sošností a prožitkem tušíte vazbu k opernímu prostředí, tady je: pro výrobce kávy Lavazza nazpíval svou verzi Nessun Dorma.

Následné album The Crying Light (2009) muselo překvapit ty, kdo čekali, že Antony bude donekonečna rozvíjet polohu „je tak těžké a krásné být queer“. Prožitá radost i žalozpěv o beznaději tu zůstávají: Hegarty ale přináší ekologicko-mystické album, do rolí obsazuje živly i ducha krajiny. Vlastně sugeruje, že lidé, kteří ustoupili od genderové polarity, dokáží uvažovat méně antropocentricky a je jim víc vlastní tekutá jednolitost živého světa, v němž komunikují lidé, zvířata, démoni, živí i mrtví.
Právě v tomhle pohledu na věci se Antony velmi přesně potkal s islandskou Björk. Navzájem si hostují na posledních albech. Björk zpívá i na zatím posledním albu Antonyho and The Johnsons Swanlights (2010). Rámuje ho mantra „everything is new“: svět je neustále nový, nenechme se odvést od jedinečnosti přítomného okamžiku, říká tu Antony, který dokáže i nejhlubší krizi vidět s odstupem jako šanci hodnou ocenění – viz song Epilepsy Is Dancing.

Další level po Priscille // Filmy, v nichž se konečně smělo nahlas křiknout „buzna!“, nebo řádění transsexuálů v Dobrodružství Priscilly, královny pouště mají silné místo v emancipaci queer komunit. Antony už představuje další level: queer zkušenost je tu východiskem k silným dílům, která nechtějí jen žít v undergroundu, naopak zdůrazňují své sepětí s formami dvacátého století i s tradicí operních div. Ten posun se podobá jinému procesu na newyorské progresivní scéně: totiž když hudebník John Zorn odmítl v židovské hudbě dál oplakávat holokaust a uchýlil se k „další fázi“: skrze odkazy k jazzu, moderně, popu i hardcoru napěchoval energií cyklus Masada, který má ztělesňovat otevřený potenciál Židů pro budoucnost.

Pokud má dnešní hudba Antonyho nějaký slabší článek, pak je to její orchestrace. Klasicizující kombinace klavíru a smyčců tu nabyla vrchu a dvorní aranžér Nico Muhly je sice hvězda, ale vlastně jen bere rutinní postupy z lehčí klasiky a lehce je omývá „odvážnějšími“ vynálezy skladatelů dvacátého století. Ale už jedenáct nových písní, napsaných pro divadelní představení Roberta Wilsona Život a smrt Mariny Abramović napovídá, že Antony je dost chytrý na to, aby neuvízl: pokud vznikle album, pak kombinace elektroniky, balkánských zpěvů, živého samplování a komorní kapely slibuje Antonyho v dosud neslyšené poloze.

Na ostravské Colours zkrátka nepřijela jen figura z „inteligentnějšího“ popu. "Tonda" (jak jsem ho slyšel u nás familiérně označovat) je v tuhle chvíli dobrým reprezentantem kreativity a jiných inspirací, které v sobě ukrývají queer komunity. Těžko říci, zda je Antony zástupcem nějaké větší umělecké vlny: tvůrců na jeho úrovni je málo, takže je výjimečný. Může připomenout humanisticky orientovaný pop osmdesátých let, kdy byli Peter Gabriel, Laurie Andersonová či Brian Eno zváni k mezinárodním rozhovorům o budoucnosti – a skutečně k takovým hovorům měli myšlenkový potenciál. 

Pro zemi, kde se vloni konala první přehlídka Pride, byl Antonyho koncert docela dobře načasovaný.


Psáno pro přílohu LN Orientace, vyšlo 7. července 2012.


17. 7. 2012

Colours si svítily do noci bankomaty



Letošní Colours se poprvé konaly v Dolní oblasti Vítkovice. V praxi to znamená, že atraktivnější polovina areálu leží v kulisách rozpadajících se hal, trub, jeřábů a věží. Návštěvník prochází svědectvím o minulosti a říká si, zda hudba a akce, které se tu dějí, nabídnou nějaký protipól – tušení budoucnosti. Občas se tak i stane. 

Muži, ženy a Antony // Festival Colours je při své obrovské návštěvnosti podnikem, kam míří i sváteční posluchači. To se pak jako záslužný zdá sám fakt koncertů. Lidi, co přes rok žijí s postahovanými empétrojkami, vidí vznikat hudbu naživo: vzácnost! Ovšem míří sem i ti, kdo dovedou ocenit dramaturgický plán, návrat nezávislých originálů Animal Collective, hodného šamana Bobbyho McFerrina, smyčcového Kronos Quartetu nebo legendárního jihoafrického trumpetisty Hugha Masekely. Svízel občas přichází, když se má člověk propojit s hudbou ze čtyřset metrů od obleženého pódia: jinak tu lze však se známými i prvně potkanými muzikanty zažít příjemnou festivalovou zábavu.

Pokud level „zábavy“ v prvních dvou dnech někdo pamětihodně přesáhl, byl to svébytný soulman Antony, jehož doprovázela Janáčkova filharmonie (z avízované kapely The Johnsons zbyl jen pianista). Antony se představil jako celistvá osobnost, která umí spojovat mírnou magii s čímsi úplně normálním a každodenním. Vypadá, že je mu upřímně lhostejné, zda transgresívním vzezřením připomíná víc ženu nebo muže, a adekvátně k tomu zpívá báječně uvolněným tenorem o světě bez hranic: „Jednou vyrostu a stane se ze mě krásná žena…“ V programu Cut The World (Pořezat svět) spojuje zprávy z queer světa s přímluvou za Zemi: s klidnou jistotou ochránce zpívá Antony všem menšinám, že čas, kdy se ústrky sečtou do zlomové chvíle satisfakce, musí jednou přijít. Nejistý zvuk filharmonie, jež evidentně tápe v požadavcích současného zvukového slovníku, vystoupení moc nepomohl. Ale i tak se Antonyho česká premiéra odehrála parádně: hlavně díky protagonistovi, který je obdařený jak hudebně, tak vědomím, proč co dělá.

Faustovská smlouva // Během přechodů mezi pódii měl člověk čas všímat si směřování festivalu, který vždycky upozorňoval na svůj akcent na world music a určitou kultivovanost (do loňska propojoval kostelní scénu s duchovními tendencemi). Kudy to berou Colours dnes? Posluchač, který se ocitl první večer na rozlehlých kamenitých pláních před největšími pódii, chodil víceméně ve tmě, do které zářil bankomat České spořitelny a reklamní vzducholoď společnosti ArcelorMittal. Tenhle moment adekvátně vypovídá o rázu areálu Colours of Ostrava: posluchači si koupili lístky do prostředí, kde nejvýraznějším vizuálním prvkem jsou stovky a stovky reklam. 

Způsob, jakým festival rozprodal kapacitu návštěvníků svým partnerům, se občas zdá důslednější, než by bylo nutné. Sponzoři přece nemusejí nutně zasahovat do charakteru akce tak hluboko, aby tu měli vlastní zóny a určovali část programu (viz cigaretová pláž Camel a další). Zesílený zvuk soutěží o ceny České spořitelny vlezle huláká celé dny na stovky metrů okolo. Vstup do zbrusu nového Gongu, velké síně v byvším plynojemu, jímž by se Vítkovice i festival měly pyšnit, byl přenechán prezentaci firmy Harley-Davidson. Nápad nechat hrát mladé muzikanty v novém hypermarketu Nová Karolina je taky velmi kulturní. Na festivalovém programu najdeme celkem čtyři doporučení komedie Líbáš jako ďábel: na koho se tedy festival obrací, snaží se prostě pobrat všechny? Tip na Poledňákovou jistě ocení publikum, které si s půlročním předstihem kupovalo lístky kvůli Björk.

Dnešní festival by si rád ponechal image kultivovaného podniku, který zprostředkovává publiku „něco víc“. OK, umí sice dovézt mexického harmonikáře, ale ve skutečnosti je to hlavně kolos, který se v úsilí zvládnout gigantickou produkci změnil v pragmatickou obchodní jednotku. Podíváme-li se po Evropě, zjistíme, že jiné velké akce to umějí s financováním a reklamou sponzorů sebevědoměji a elegantněji. Pro Colours je navíc luxus hledět na role svých partnerů ve společnosti. Festival se dlouhodobě zapletl s Mittalem: zvolil si finanční závislost a zdvořilé mlčení namísto možnosti přispět do diskuse o zásadních problémech Ostravska (jejichž je Mittal součástí). Na takové spolupráci profituje Mittal, ne festival. Hudební přehlídky mladších a bdělejších komunit se dnes často konají z přesně opačných důvodů.

Když si uvědomíme, jaké poselství celým svým dílem šíří protagonisté festivalu Bobby McFerrin nebo Antony (nemluvě o uvažované Björk), pak je o to jasnější, že kontext rámce Colours jde víceméně opačným směrem než message umělců, jež s hrdostí dováží. Funguje prostě jako letní zábavní podnik s mohutným obchodním zázemím, matějská pouť s kosmopolitnějším výběrem hudby, než jaký má Sázavafest. Na tom nemusí být nic špatného: jen ať se už od Colours odlepí ta spasitelská aura, to sebechválivé sugerování, že když do konzumní mlýnice zábavy přihodíme africkou kapelu a nepálský čaj, je to bůhvíjaký akt výchovy k poučené antixenofobii. 

Organizátoři festivalu tomu zprvu nepochybně sami věřili: pokud měli letos čas projít si areál, mohli vidět, že jim pod rukama uzrála jen další akce s masovou dynamikou. Je to trochu trpké, ale příběh Colours přesto stojí za to. Připomíná, že mít výhodu velkého rozpočtu a dobré kapely na repertoáru nemusí pro morálku kulturní akce znamenat bůhvíco. 


Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 12. – 15. července 2012. Psáno z prvních dvou dnů festivalu. 


Psáno pro LN, kde vyšel text v kratší verzi v16. července.