Míti Philipa (Jecka)

Před vystoupením Philipa Jecka na festivalu Babel Prague 2012 se hodí oprášit sloupek z Orientace, vyšel s podtitulem "tentokrát o tom, jak souvisí film Počátek s elpíčky z bazaru". Philip Jeck se vrací do Prahy po šesti letech, vystoupí během finálního dne festivalu, 7. října, v divadle Archa, mj. spolu s Thomasem Könerem, Billy Roisz, Milanem Guštarem a No Pavarotti.

Když na počátku devadesátých let všichni nakupovali přehrávače kompaktů, uspořádal liverpoolský absolvent výtvarné akademie Philip Jeck svébytnou akci. Nesla název Vinylové requiem a hrálo tu najednou sto osmdesát gramofonů. Fatální vztah k elpíčku? Jistě. Jeck po léta „zachraňuje“ z vetešnictví desky i

gramofony – nejlépe ty jednoduché přenosné, co mají reproduktor ve víku. Naprosto mu nejde o retro, ale o vytažení čehosi nového ze zdánlivě uzavřené minulosti. Hraje na gramofony jako na hudební nástroje: patinovaný zvuk praskajících drážek mu slouží jako materiál, který zručně přeskupuje (skrze digitální paměti a efekty) do vlastních volných skladeb. Letošní album An Ark For The Listener (vydal londýnský Touch), tedy Archa pro posluchače, ukazuje, jak hluboko se Jeck dostal ve své metodě.

Jeckova snově zpomalená, chvějící se hudba poloprůsvitných vrstev připomíná naslouchání zvukům ze všech stran: uprostřed náměstí, na nevysokém kopci anebo v krajině rozechvěné větrem. Něco se pořád trochu opakuje a vrací (jako na přeskakující desce), přes to se valí proměňující děje. Tahle hudba vychází z organických modelů a nikdy nemůže spadnout do jasné geometrie minimalismu: však taky elpíčkové second handy a vetešnictví připomínají mnohem víc močály, zátoky s naplaveninami a archeologická naleziště než newyorskou pravoúhlou uliční mapu, na které vyrostli Steve Reich a Phil Glass. (Jejich hudbě se naopak podobají komínky a regály v supermarketech s cédéčky, ale tam Philip Jeck na lov nechodí.)

Uchopení zvuku a vzpomínek, jaké pěstuje Philip Jeck, prosáklo letos do díla, které oběhlo zeměkouli: filmové sci-fi Christophera Nolana Počátek. Ti, kdo ho viděli, vědí, že v příběhu věčných odchodů do snu se opakovaně vrací píseň v podání Edith Piaf Non, je ne regrette rien. Po premiéře však autor soundtracku,

skladatel Hans Zimmer, rozkryl, že od šansonu odvodil i další hudbu. Zpomalil - a tedy i přeladil do hlubších poloh – doprovod dechů tak, že se najednou náměsíčně vleče. Slyšet v holywoodském trháku hudbu udělanou přes kolísající gramofon, to se nestává často. (Na web někdo umístil docela názorné ilustrativní vysvětlení.) Původně romantická písnička se náhle nestabilně kymácí a odvádí z lidské zóny.

Svět je dnes určován rychlými tempy. Hans Zimmer pochopil to, co má ve své hudbě Jeck obsaženo už dávno: zpomalit hudbu znamená vzít jí pevné kontury a přeobsadit. V loutkových filmech typu Vzpoura hraček jednají předměty samy za sebe, nezávisle na světě lidí. Toto je taky hudba, jež jako by sublimovala

ze samotných věcí, které umělec zastihl bez vlivu člověka. Ten pořád jen přehlušuje autentický jazyk světa: není divu, že kdo ho chce uslyšet, vyhledává opuštěné, zapomenuté a nechtěné scenérie, stará elpíčka a příruční piknikové gramofony. 

John Cage neměl příliš rád výraz experimentální hudba: „Jakýpak experiment,“ říkal, „vím naprosto přesně, co dělám.“ Zdá se, že první léta po přelomu milénia přinesla světu mohutnou vlnu hudebních

experimentátorů. Jenže těžko být učedníkem nadosmrti. Muzikanti (včetně Philipa Jecka) si ozkoušeli nové principy, fáze průzkumu skončila – a došlo na lámání chleba. Je to pro scénu docela silný, náročný moment: nezávazné blbnutí na počátku je prima, ale zvládněte moment, kdy máte potvrdit, že se vám bude dobře a dlouho hrát s kartami, co jste si sami vybrali! Album An Ark For The Listener ukazuje, že Jeck si svou poetiku nastavil dost šťastně.

Do gramofonu se dá sáhnout: snad každý si jako dítě zkoušel měnit rychlosti, skákat s přenoskou. Přehrávač kompaktů je oproti tomu nedobytná pevnost. Proto je hudba Philipa Jecka tak blízká relativně širokému publiku: povýšil na umění jednu z her našeho dětství.