14. 9. 2012

Slavnost u garáží


Záznam ze srpnového New Yorku: nejlepší koncerty, které jsem tam viděl, byly za dobrovolné vstupné nebo zadarmo. Pokračovalo tu moje dobrodružství cestování stranou od center, do podivných míst, kde se dneska scházejí komunity tichých i méně tichých improvizátorů. 


Když vám začnou přeposílat pozvánky na akce, jež nejsou v žádném kulturním přehledu, získáte uspokojený pocit, že jste v cizině už opravdu zdomácněli. „Já už jsem to párkrát zažil, ale ty určitě jeď,“ napsal mi spřátelený newyorský vydavatel a přeposlal adresu výročního setkání dvou improvizátorů, které se prý koná už dvacet let. 

Podle mapy jsem bez nadšení zjistil, že místo akce je těžce odlehlé, v Queens vedle baseballového stadionu Shea (to jméno znám z literatury, kdysi tam hráli Beatles). Navnadili mě až v Lonely Planet, kde psali, že takzvaný Iron Triangle patří k místům, „kam se určitě nevypravíte, pokud nemusíte“. Na místě se ukázalo, že to je rozlehlý, pozvolna se rozpadající komplex garážových dílen, které hrají všemi olezlými barvami reklam předinternetového věku. Někteří majitelé nabízejí opravu čehokoli, někteří definitivní sešrotování auta, hranice mezi obojím se zdá být tenká. Místo, kam mě vedl plán, bylo v půlkilometrové uličce, mezi řadami velkých garážových vrat se rozkládaly hluboké louže. Tady a koncert?

Je nutné dodat, že místo, které hudebníci vybrali, je pod vzletovou dráhou blízkého letiště, takže každou chvíli přetne všem myšlení hukot shora. „Slyšíš? Jdeme dobře,“ řekl izraelský elektronik Gríša, s nímž jsme cestou od metra společně tápali. To jsem už i já zaslechl neurčitý jekot a podíval se tím směrem: uprostřed garážové pustiny postávalo na olejnaté zemi v rozestupech asi patnáct párů a sledovalo japonského saxofonistu, který před jedněmi vraty vyluzoval pištivé kadence. Hrál s takovou jistotou a jeho tón byl přes extrémnost tak pěkný, že ze mě najednou spadla nejistota, jestli se sem netrmácím nadarmo. Hráč působil mezi vraty vysokými jako kamiony a hromadami navždy odložených pneumatik ještě menší, než skutečně byl. Stáli jsme tam, na konci světa, v místě, které ztratilo účel, odráželo americký sen o autě jako křídlech svobody, mizérii překupníčků, kterým se tu snad ještě před pár lety dařilo, do toho si nárokovala prostor řvavá letadla shora, a Japonec hrál. 

Po chvíli se v soumraku odlepila od jedněch vzdálenějších vrat postava holohlavého muže a začala třít buben tak, že odpovídal saxofonistovi ne úderem, ale taky táhlým zvukem. Zvláštní: jako by druhý muzikant měl zábranu bubnovat a hledal způsob, jak po staletích bití do bubnu vyvážit jeho historii. Po chvíli Japoncova hraní se hráč s virblem vynořil v úplně jiném místě: bylo šero, a tak snad využil nějakého průchodu, o němž věděl, nebo – napadlo mě – se možná znal s některým z majitelů dílny. V jednu chvíli vjelo do uličky auto, otočilo se a zase zmizelo: timing té akce byl tak pěkný, že to klidně mohla být předem domluvená věc.

Performance pochopitelně přítomné vyprovokovala, aby přepnuli způsob naslouchání: saxofon a buben nebyly okolím rušené, naopak, vítr, letadla, rachot nadzemky  a vibrování uvolněných plechů v dílnách, to vše se slévalo do zážitku, k němuž nás Sean Meehan a Tamio Shiraishi přizvali mailem. „Zvláštní místo,“ řekl jsem Gríšovi. „Ano, poštípali mě komáři,“ řekl. Nejexkluzivnější člen sešlosti,  dáma v extravagantním žlutočerném kostýmu, možná nějaká kurátorka (proč by ne, Meehan vystupuje ve ctěných institucích), ostražitě našlapovala mezi bahnitými loužemi. 

Bubeník došel k zaparkovanému autu, odemkl ho, vytáhl z něj nůž a pozval všechny na velký meloun. Všichni byli rádi, že po participaci na něčem tak nezvyklém mohou udělat něco tak normálního jako sníst kus melounu. 

Je mi jedno, jestli tomu chcete říkat spíš koncert nebo spíš happening. Byla to jedna z nejsilnějších událostí, které jsem letos v USA zažil. Stane se někdy z těchhle volných zvukových setkání trend? Pokud jo, pak jsem rád, že jsem ho zastihl v zárodečné fázi, na tajné adrese v rachotících garážích Iron Triangle.

1 komentář:

  1. Hm, to mi připomíná, jak jsem kdysi chtěl napsat román o kapele, která zásadně hrála "pro nikoho" na odlehlých místech (v noci v lese apod.).

    OdpovědětVymazat