30. 10. 2012

Philipe, hraj, Titanik už klesá



Potopení Titaniku: tuhle klasiku z moderního anglického repertoáru představil ve čtvrtek na Strunách podzimu skladatel Gavin Bryars se svým souborem. Výsadní postavení tu má Philip Jeck: zvuk jeho gramofonů představuje oceán pohlcující obří plavidlo. Jeck zároveň nedávno koncertoval sólově na festivalu Babel Prague.

Skladatel Gavin Bryars napsal skladbu Potopení Titaniku koncem šedesátých let. Jak se stalo, že vznikla nová verze?
Jedním z impulsů bylo dubnové sté výročí potopení lodi. Gavin Bryars původně koketoval s myšlenkou udělat sérii koncertů v místech, kde Titanik někdy kotvil. Bylo to několik evropských a britských přístavů, pak mé domovské město Liverpool, kde Titanik sice nikdy nebyl, ale byl tam hlášen – a New York, kam měl podle plánu dorazit.

Prahou ale, pokud je známo, Titanik nikdy neproplul…
No jasně. Z toho původního plánu sešlo, koncertů je nakonec trochu víc.

Úlohou vás a vašich gramofonů je ztvárňovat ve skladbě vodní hlubinu, do níž se víc a víc halí žalm Podzim, který lodní kapela podle legendy při potápění hrála. Jak na to jdete?
Díky tomu, že jsem na Potopení Titaniku dělal už se dvěma různými soubory, měl jsem možnost leccos vyzkoušet. První byl ansámbl Alter Ego, se kterým jsme Titanik hráli v Benátkách na výtvarném bienále. Od nich jsem dostal partituru plnou poznámek s dost podrobnými pokyny. Naopak když jsem přišel na první zkoušku z Bryarsem, můj part se skládal především z pokynů „Philipe, hraj!“ a „Philipe, stop!“.

Jak dospěl Gavin Bryars k tomu, že chce do ansámblu „gramofonistu“?
Když byl v Londýně festival věnovaný osobnosti minimalisty Steva Reicha, Bryars byl osloven, aby napsal novou skladbu. Interprety byli Kronos Quartet, vokální soubor Paula Hilliera a já. Do té doby jsme se neznali: s potěšením musím říct, že Bryars se na mě tehdy ptal – dnes už zemřelého – kytaristy Dereka Baileyho a ten mě doporučil. Bryars spolu s Baileym v šedesátých letech experimentoval s volnou improvizací, nikdy to nebyl skladatel, který jen sedí u notového papíru. Dnes už máme za sebou řadu Titaniků: díky tomu používám gramofony dost odlišně, než když jsem se v počátcích teprve rozkoukával.

Vaše hudba zní velmi svébytně, což jsme slyšeli i na počátku měsíce na festivalu Babel Prague. Co s těmi vinyly vlastně děláte, pokud to není tajemství?
Vůbec ne. Dost velkou roli hrají klávesy, jimiž mohu ovládat smyčky a fragmenty z vinylů. Uprostřed klávesnice zní vzorek stejně jako na desce, čím dál se na klávesách pohybuji, tím je modifikovanější. Prolínám a filtruji je takhle v reálném čase koncertu, někdy taky rád pouštím dvě stejné desky s malým posunem. Je mi víceméně jedno, na jakou rychlost má být deska „správně“ pouštěna. Dobře mohou znít všechny. I má vlastní vinylová alba si publikum může pouštět, jak rychle chce.

Ve filmu Christopera Nolana Počátek hraje významnou roli zpomaleně pouštěný šanson Non, je ne regrette rien od Édith Piaf. Víte o tom, že se o vás psalo jako o inspirátoru hudby holywoodského skladatele Zimmera?
Četl jsem na internetu, že nás srovnávali, potěšilo mě to. Souvislosti v hudbě gramofonů jsem poznával až s věkem, jednou se mě třeba kolega Christian Marclay ptal: „A víš, že v Praze v šedesátých letech dělal někdo s gramodeskami cosi, čemu říkal broken music?“ Tak jsem se dověděl o Milanu Knížákovi. Začal s tím opravdu podivuhodně brzy.

Kolik toho víte o své hudbě před začátkem koncertu? Hrajete pevně připravené skladby?
Začátek mám vždycky jasný: vím, co udělám jako první. Pak se to už začne nějak řetězit samo. Celý život jsem zvyklý improvizovat. Někdy dokážu předvídat, jaký zvuk vyvolám, jindy se věci dějí samy. Někdy je vztah mezi nástrojem a mnou padesát na padesát, jindy šedesát na čtyřicet… Leckdy to, co se stane „náhodou“, je hudebně mnohem lepší, než to, co bych byl schopen vymyslet.

Máte za sebou čtvrtstoletí úspěchů na scéně i jako autor galerijních instalací. Kdy jste se ocitl nejblíž showbyznysu?
Patrně hned zpočátku, s performancí a instalací Vinyl Requiem (1993), v níž hrálo zároveň 180 gramofonů. Líbila se Brianu Enovi a ten nás tehdy doporučil britské pobočce Sony Music. Jednání o tom, že by vydali záznam, skončila v okamžiku, kdy jeden z manažerů řekl: „Moment, on pouští sto osmdesát desek a my budeme muset každou z nich mít autorskoprávně vyřešenou?“ Takže jsem u velkého labelu nikdy nic nevydal: ale naprosto nelituji, moje spojení s labelem Touch je nedocenitelné po umělecké i organizační stránce.

Napřesrok si připomeneme dvacáté výročí Vinyl Requiem. Už chystáte obnovenou verzi?
Byl to působivý projekt, ale všechno bylo strašně komplikované, včetně dopravy a údržby. Byl jsem šťastný, když to tehdy skončilo. Takže chystáme filmovou verzi: budu živě hrát se záznamy sebe sama z roku 1993. Na těch záběrech vypadám jako teenager, takže bych patrně měl do příštího roku něco shodit. 

psáno pro LN

26. 10. 2012

Jazzový koncert


V pondělí jsem po čase znovu dorazil na koncertní cyklus Jazz na Hradě. Ihned jsem propadl jeho nezaměnitelnému kouzlu, které se na první pohled ohlašuje solidní kolekcí dražších (a přece ne vždy pěkných) obleků a kolagenových rtů v publiku.
Přicházeli jsme kolem vkusného soklu s automobilem BMW, značky, která akci ve Španělském sále sponzoruje. Moderátorka na úvod pravila, že aby skupina mohla zahrát, musí nejprve proslovit zahajovací řeč pan prezident. Tak se také stalo. Dotyčný povstal ze svého stálého místa v první řadě a promluvil krátce o sobě. Nechal žertem hlasovat, zda má uspořádat ještě do konce svého funkčního období koncert, a když se publikum zdráhalo hlasovat, trochu se zlobil, možná již ne žertem. Pohovořil také o tom, že "když na mě střílejí v Chrastavě, tak tady pak musíte procházet bezpečnostními rámy." V publiku, namixovaném z a) nadšených posluchačů a b) nadšených poutníků do blízkosti pana prezidenta, byl i vydavatel Karel Vágner, který vydal už šedesáté CD z tohoto koncertního cyklu. Je zajímavá náhoda, že právě na tuto sérii se najdou po léta prostředky k dokumentaci: naši pořadatelé jiných cyklů by se měli více snažit, aby za Jazzem na Hradě nezaostávali.
Američtí hudebníci hráli výtečně, až by člověk zapomněl, kde je. Organizátoři s nimi prý před hraním vedli malé jednání, aby nepoužívali přespříliš moderní či expresívní prostředky: tuto starost, domníváme se, měli v souvislosti s architekturou Španělského sálu, ke které by se divočejší styl skutečně nehodil. Na závěr večera se jedlo, pilo a hovořilo.
Poslyšte, Hrad je Hrad, ten známe: ale musel jsem myslet na roli české jazzové scény v těch téměř devadesáti „kulturních akcích“ posledních let. Jestlipak nějaký insider ze zdejších jazzových kruhů napíše s koncem Klausova období o téhle animozitě, jíž se domácí jazzmani (kteří v programu převažovali) po léta tak pasivně účastnili? Vystačí si s alibi, že takové pozvání se dnes neodmítá, anebo někdo dozná, že tu dominoval pocit „honorář a konexe se jednou můžou hodit“? Kdoví: možná se vyrukuje s tvrzením, že tu Hrad nechal vzniknout nové cenné skladby, že zasel impulsy a inicioval spojení, jež žily dalším životem, že využil svého výjimečného postavení a pozval českému publiku vzácně dostupné osobnosti. Já si myslím opak: že to bude zhodnoceno jako další z aktivit prezidenta, který nerad pouštěl ke slovu elity.

15. 10. 2012

Zastat se Nohavici



Vlastně to vůbec není kauza Jaromíra Nohavici: když někdo vydá vaše staré koncerty, aniž byste na vydání spolupracoval, jste nejpasivnějším prvkem celého případu. Česká pobočka EMI (tedy staroslavné anglické značky, pod niž patří i Beatles), to teď takhle provedla. Právně je to v pořádku, interpret dostane příslušná procenta přes Intergram, a tak může být vydavatel spokojen. Zároveň stylizoval obaly alb jako staré desky na spisy se státním razítkem: koho by v kombinaci s nápisem „Archivy se otevírají“ nenapadlo něco o StB?


 Vůči čtyřem autorům, kteří tu takhle vyšli (vedle Nohavici to jsou Pavel Dobeš, Karel Kryl a Josef Streichl), to znamená vydavatelský přístup „chcete-li desku, smiřte se s tím, že o vás budeme trochu lhát“. Po vydání se v diskusích opakovaně objevil názor, který říká: přece jen to jsou pěkné písničky, buďme vděční za jejich vydání! Není to nakonec ve své smířlivosti nejpozitivnější náhled na věc?

K odpovědi na takovou otázku nám pomůže, když si místo mudrování o osudu písní připomeneme pár suchých faktů. Tím prvním je, že Nohavica se o archiv svých songů už sám dost dobře postaral. Na svém webu vybudoval rozsáhlou sekci Archiv pod lupou, kde staré nahrávky nejen zavěsil k poslechu a volnému stažení, ale taky je okomentoval. Věřím, že časem tuhle práci prodá ve formě knihy, která se setká se zájmem. Od studentských milostných juvenilií až po přestavbovou satiru: je tu na stovku písní různé úrovně a písničkář dotáhl archivní projekt do stavu, kdy ho lze pokládat za kompletní. Pokud se někdo takhle zhostil své minulosti, lezli byste mu do zelí neautorizovanou deskou (navíc bez dokumentace, jak už v Lidovkách podotkl kolega Jindra Goth)?

Nejpodstatnější na téhle situaci ovšem je, že máme s čím srovnávat. V Česku se reediční práci daří a je tu pár editorů a firem, které jí zasvětily celá poslední léta. Někdy se dokonce zdá, že z nových alb starých nahrávek může být posluchač domácí scény živ lépe než z těch nových: tolik jich je, a tak dobře jsou zvládnutá. Jen nahlédněte do katalogu labelu Galén, které (prostřednictvím svého šéfa Lubomíra Houdka) si vyhrálo s hippiesácky duhovým designem kompletu starých Marsyas, sesbíralo všechny oficiální nahrávky sdružení Šafrán a odkudsi z Francie vykorespondovalo po čtyřiceti letech práva na ztracenou pařížskou desku Vladimíra Merty Ballades de Prague. Je tu Vladimír Drápal a jeho Guerilla, který skrze desítky titulů z plastikovského undergroundu pomohl zmapovat jednu kapitolu zdejší společnosti. Jsou tu Indies Happy Trails, kteří vrátili do hry leccos z jazzrocku i folku: dost práce má na kontě i Supraphon, od Semaforu po sběr československých televizních klipů.

U žádného z jmenovaných labelů se nestalo, že by vydávali nějakého muzikanta proti jeho vůli: vlastně je to úplně absurdní myšlenka. A to i přesto, že guerillovský „Lábus“ Drápal si při komunikaci s podzemím musel užít své, jakož nepochybně i jeho kolegové: ega muzikantů, spletitost archivů a autorské právo dokážou přinést nečekaná dobrodružství. Ale že by „pro blaho posluchače“ někdo přestal respektovat samotné muzikanty? Co jiného mají, než svou hudbu? 

P. S.: Ještě poznámku: nenapadlo by mě, že budu psát sloupek na obranu muzikanta, jehož dnešní tvorby si dvakrát necením a jeho způsobu komunikace o své minulosti ještě méně. Ale s tím nemá tenhle případ nic společného. Jde prostě o práva hudebníků a Nohavici je tu potřeba se zastat stejně jako kohokoli jiného.