Zastat se Nohavici

Vlastně to vůbec není kauza Jaromíra Nohavici: když někdo vydá vaše staré koncerty, aniž byste na vydání spolupracoval, jste nejpasivnějším prvkem celého případu. Česká pobočka EMI (tedy staroslavné anglické značky, pod niž patří i Beatles), to teď takhle provedla. Právně je to v pořádku, interpret dostane příslušná procenta přes Intergram, a tak může být vydavatel spokojen. Zároveň stylizoval obaly alb jako staré desky na spisy se státním razítkem: koho by v kombinaci s nápisem „Archivy se otevírají“ nenapadlo něco o StB?

 Vůči čtyřem autorům, kteří tu takhle vyšli (vedle Nohavici to jsou Pavel Dobeš, Karel Kryl a Josef Streichl), to znamená vydavatelský přístup „chcete-li desku, smiřte se s tím, že o vás budeme trochu lhát“. Po vydání se v diskusích opakovaně objevil názor, který říká: přece jen to jsou pěkné písničky, buďme vděční za jejich vydání! Není to nakonec ve své smířlivosti nejpozitivnější náhled na věc?

K odpovědi na takovou otázku nám pomůže, když si místo mudrování o osudu písní připomeneme pár suchých faktů. Tím prvním je, že Nohavica se o archiv svých songů už sám dost dobře postaral. Na svém webu vybudoval rozsáhlou sekci Archiv pod lupou, kde staré nahrávky nejen zavěsil k poslechu a volnému stažení, ale taky je okomentoval. Věřím, že časem tuhle práci prodá ve formě knihy, která se setká se zájmem. Od studentských milostných juvenilií až po přestavbovou satiru: je tu na stovku písní různé úrovně a písničkář dotáhl archivní projekt do stavu, kdy ho lze pokládat za kompletní. Pokud se někdo takhle zhostil své minulosti, lezli byste mu do zelí neautorizovanou deskou (navíc bez dokumentace, jak už v Lidovkách podotkl kolega Jindra Goth)?

Nejpodstatnější na téhle situaci ovšem je, že máme s čím srovnávat. V Česku se reediční práci daří a je tu pár editorů a firem, které jí zasvětily celá poslední léta. Někdy se dokonce zdá, že z nových alb starých nahrávek může být posluchač domácí scény živ lépe než z těch nových: tolik jich je, a tak dobře jsou zvládnutá. Jen nahlédněte do katalogu labelu Galén, které (prostřednictvím svého šéfa Lubomíra Houdka) si vyhrálo s hippiesácky duhovým designem kompletu starých Marsyas, sesbíralo všechny oficiální nahrávky sdružení Šafrán a odkudsi z Francie vykorespondovalo po čtyřiceti letech práva na ztracenou pařížskou desku Vladimíra Merty Ballades de Prague. Je tu Vladimír Drápal a jeho Guerilla, který skrze desítky titulů z plastikovského undergroundu pomohl zmapovat jednu kapitolu zdejší společnosti. Jsou tu Indies Happy Trails, kteří vrátili do hry leccos z jazzrocku i folku: dost práce má na kontě i Supraphon, od Semaforu po sběr československých televizních klipů.

U žádného z jmenovaných labelů se nestalo, že by vydávali nějakého muzikanta proti jeho vůli: vlastně je to úplně absurdní myšlenka. A to i přesto, že guerillovský „Lábus“ Drápal si při komunikaci s podzemím musel užít své, jakož nepochybně i jeho kolegové: ega muzikantů, spletitost archivů a autorské právo dokážou přinést nečekaná dobrodružství. Ale že by „pro blaho posluchače“ někdo přestal respektovat samotné muzikanty? Co jiného mají, než svou hudbu? 

P. S.: Ještě poznámku: nenapadlo by mě, že budu psát sloupek na obranu muzikanta, jehož dnešní tvorby si dvakrát necením a jeho způsobu komunikace o své minulosti ještě méně. Ale s tím nemá tenhle případ nic společného. Jde prostě o práva hudebníků a Nohavici je tu potřeba se zastat stejně jako kohokoli jiného.