5. 1. 2013

Blyštivý disk, který změnil svět


Revoluce! To slovo se v dobových inzerátech objevovalo nejčastěji. Výrobci čerstvého zázraku jménem kompaktní disk si v říjnu 1982 mysleli, že trochu přehánějí. Ale věci záhy nabraly spád. Cédéčko slaví třicet let: Kolika se dožije?
Každá novodobá generace žije se „svými“ technologiemi pro obraz i zvuk, trochu jinak vytváří a uchovává rodinná alba, trochu jinak poslouchá hudbu. Dnes už kompaktní disky ztratily nezpochybnitelnou dominanci: uplynulé čtvrtstoletí jimi však bylo zásadně poznamenané. Nejde ani tak o to, že jsme si zmenšili poličky (elpíčko mělo třicet centimetrů, kompakt má průměr dvanáct). CD bylo prvním digitálním médiem: bylo otcem všech dalších disků, včetně CD-R, DVD a BluRay. Otevřelo dveře všem změnám, díky nimž se zábava začala prodávat jako soubory dat. Samotný proud oněch změn postupně začal pohřbívat formát disku: kompakt se projevil jako cimrmanovská sopka, která zasypala sama sebe.
Aby se tam vešla Óda na radost // Když Edison vynalezl (zhruba sto let před sestrojením CD playeru) fonograf, byl to vlastně vedlejší efekt jiného výzkumu: na přehrávatelný záznam lidského hlasu kápl při hledání, jak zaznamenávat Morseovy signály. I cesta disku mezi lidi byla plná nepravděpodobných kombinací. Pro výzkum se výjimečně spojili dva průmysloví giganti, Sony a Philips. V sedmdesátých letech zažehnali hrozící válku dvou různých formátů a shodli se na disku, který byl v průměru velký jako úhlopříčka kazety. Museli si nějakou dobu počkat na výzkum, který přinesl laserový paprsek těch správných vlastností, a pak už sepsali standardy nového média do listiny známé jako Červená kniha. Legenda praví, že k rozšíření na kapacitu 74 minut došlo, aby se na jeden disk vešla celá Beethovenova Devátá symfonie.
Továrna Philips v německém Hannoveru, kde byl vyroben vůbec první disk na světě, patřila v té době gramofirmě PolyGram. V srpnu roku 1982 tu vznikla kompaktní verze alba The Visitors od Abby. Než se dostala na předvánoční trh, prvenství v prodeji jí uzmul tehdy úspěšný, dnes už dost pozapomenutý popový zpěvák Billy Joel. Jeho album se začalo prodávat prvního října v Japonsku, spolu s prvním typem přehrávače od Sony. Část západního světa má počátky nové éry spojené s Bee Gees: ještě před jeho uvolněním do prodeje předvedli zázračný blyštivý kotouč v televizi BBC. Tisk přinášel fotografie přísného Herberta von Karajana, jehož neopouštěla důstojná zachmuřenost ani tehdy, když po boku Akia Mority, legendárního šéfa Sony, prezentoval kompaktní disk na světových veletrzích. (Všímáte si? Posly nového média nebyli žádní futuristé, ale populární postavy spjaté s předchozími dekádami.)
Před vánoci 1982 se na trhu objevilo prvních 150 titulů, převážně klasická hudba. Dobové inzeráty mířily především k příznivcům klasiky – tedy zámožnějším vrstvám, které si mohly dovolit dražší technologie. Taky se říkalo, že u pop-music, která většinou postrádá šíři, hloubku a detail orchestrálního zvuku, není rozdíl v poslechu tak zásadní. Lidé dál nakupovali gramodesky: v jejich prospěch mluvila i cena, kompakty dlouho stály dvojnásobek než vinyly. Postupně se cena začala sbližovat: dnes už zase, jak to tak chodí s historickými paradoxy, stojí mnohé vinyly dvakrát víc než cédéčko.
Sedm stovek za Dylana // Nástup kompaktů vůbec neznamenal, že by hned ovládly trh. Osmdesátá léta byla navíc ve znamení magnetofonových kazet: prodalo se jich v té dekádě celkově víc než vinylů! Československý oficiální trh byl vzdálený tomu západnímu, kde skladné malé kazety fungovaly jako levná náplň do autopřehrávačů a walkmanů. Walkmany uvedli na trh také Sony, bylo to v roce 1979. Dnes už se to nemusí zdát tak zřejmé, ale znamenaly ve spektru různých technologických hračiček skutečnou společenskou revoluci. Byl to první masový přehrávač se sluchátky, předchůdce všech iPodů: walkman odřízl každého posluchače do „splendid isolation“, elegantního osamění, kdy poslech začal probíhat po jednom, jen pro sebe.
Sluchátka zároveň oddělila posluchače od zvuku skutečného světa: vštípila nejširším vrstvám představu, že pustit si na veřejnosti do uší hudbu je lepší využití času než být v přirozeném kontaktu se svým okolím. Laserové přehrávače tuto praxi na nějaký čas změnily: u audia, které ve srovnání s běžnými gramofony znělo efektně, dynamičtěji a jasněji, se občas zprvu scházely i malé společnosti, aby si ten kulturní luxus společně vychutnaly.
Pro nahrávací průmysl znamenaly kompakty vítanou příležitost. Firmy mohly vydat znovu veškerý svůj katalog: nahrávky, za které už kdysi zaplatily a které jim často přinesly zisk, mohly jít do dalšího kola. Skutečný zlom však přinesla jedna z novinek. Album Brothers in Arms (1985), které korunovalo vzestup Dire Straits, bylo jedním z pionýrů přístupu DDD: digitálně bylo natočeno, smixováno i distribuováno. Povedená a přístupná deska – promiňte, vlastně disk, se stala prvním albem, jehož se víc prodalo na kompaktu než na vinylu. Zároveň se prodej poprvé přehoupl přes milion.
V druhé polovině osmdesátých let se tedy vývoj zlomil. Od té doby se prodaly stovky miliard kompaktních disků. Než v Československu vyšly se slávou první tituly (Má vlast a album Karla Gotta), řádila neviditelná ruka černého trhu. Vydavatel Lubomír Houdek z labelu Galén vzpomíná na svůj první kompakt: „Bylo to Dylanovo album John Wesley Harding. Znalce bývalých poměrů potěší, že jsem za ně dal 700 Kčs. Springsteenova Nebraska taky nebyla levná, manželka se mnou téměř dva dny nemluvila...“
Gramofon? Vyhodit! // První roky s CD se nesly v duchu omámeného štěstí, jako by se definitivně vyřešily otázky kolem nahrávek. V médiích jsme mohli vidět testy, při nichž se disky nosily v kapse spolu s klíči a drobnými, aby je pak redaktoři – pekelně poškrábané – vložili do přehrávače: hrálo to! Data na disku jsou totiž zabezpečena protichybovým kódováním, díky kterému je přehrávač schopen určité množství chyb, způsobených např. poškozeným CD, opravit. Teprve zvolna se však ověřovala horší zpráva: Životnost média CD je asi osm let a podle expertů je třeba se smířit s tím, že naše archívy dat na discích nevydrží.
Běžný uživatel měl pocit, že ho čekají zlaté časy: nejen že se vytratil praskot, ale zmizel i veškerý základní šum. „Ticho, z něhož se veškerá hudba odvíjí, je tu přímo ohlušující,“ napsali v časopise Gramophone. Jiní recenzenti striktně odmítali hodnotit přehrávač s laserem: připadal jim vzdálený dosavadní kultuře, asi jako jiní kritici před nimi odmítali „technický a nelidský“ zvuk elektrické kytary. Na jiný typ článků a reakcí vzpomíná producent České televize Petr Zvoníček: „S příchodem fenoménu CD bylo doporučováno, aby ´starou veteš´  gramofonových desek a gramofonů, lidé hodili do kontejnerů. Byl to stejný nesmysl, jako nedávná informace o konci kompaktních disků.“ Zvoníčkova slova potvrzuje veřejný výrok šéfa audio divize u Sony z jara roku 1982: „Od nynějška je gramofon zastaralá, překonaná věc!“
Americký profesor dějin a teorie hudby Mark Katz výstižně popsal, že kompakt neovlivnil jen způsob, jakým hudbu posloucháme a šíříme: ovlivnil i tvůrčí scénu. „Hudebníci začali využívat prodlouženou délku čtyřiasedmdesáti minut: vešlo se sem o několik písní víc než na LP. Delší stopáž umožnila skladatelům psát delší díla bez obav, že je přeruší nutné obracení desky nebo kazety.“ Větší pohodlí měli i posluchači: už nemuseli vstávat k otočení desky, najít jednotlivou skladbu dalo méně práce. Některé přehrávače dokonce umožňovaly naprogramovat pořadí a vynechat skladby, které jsme zrovna nechtěli slyšet.
Philips otvírá Pandořinu vypalovačku // Měli bychom si povšimnout, že příběh zrodu CD se nachází v časech, kdy firmy jako Philips vyráběly přehrávače i nosiče – lidé znali jejich značku jak ze spotřebičů, tak z obalů desek a disků. Jenomže vývoj šel dál a přinesl s sebou moment, jehož výmluvnost ilustruje, jak technologie mohutně ovlivňují naše každodenní životy. Počátkem devadesátých let uvedl Philips na trh první vypalovačku: byl to separátní přístroj, mnohem masivnější než dnešní výsuvné drivy uvnitř počítačů. Ve chvíli, kdy vypustil vypalovačky do světa, ukončil Philips svou dlouholetou činnost na poli vydávání hudby. Obratem se svého PolyGramu zbavil, prodal ho.
Ten moment v sobě shrnuje celý princip změny hudebního průmyslu, a to i přesto, že v něm ještě není přítomen internet. Ve Philipsu si dali dohromady dvě a dvě: dali lidem do rukou nástroj k dokonalému digitálnímu kopírování – a obsah na kompaktních discích proti nim nebyl nijak chráněn. Co na tom, že v civilizovaném světě funguje autorské právo? Hranice ke sdílení digitálních souborů byla prolomena: s ní se otevřela cesta k Napsteru a dalším zónám, v nichž lidé manipulovali s obsahem z originálních CD. Skutečný konec té éře udělal až silný hráč, který nepřišel z hudebního průmyslu: Steve Jobs, který z „empétrojek“ udělal velký oficiální byznys. Na Jobsovy iTunes by velké firmy možná nepřistoupily, kdyby dohlédly dál – tedy že dominantní zisky z prodeje hudby opustí hudební sektor a poplynou do Applu.
Pro ty, kdo se narodili v tomto století, se kompaktní disky stávají už retro raritou. Starší generace se jich pořád drží: podle statistik USA 61 procent hudby nakoupené během roku 2012 tvořily disky. V nedohlednu je konec diskuse mezi posluchači: zní lépe vinyly, nebo digitální formát? S CD je méně práce, na tom se shodneme: vedly však k rozšíření „empétrojek“ z bedýnek u počítače: takže paradoxně v době, která umí kouzlit se zvukem, jsme se vrátili ke kvalitě trochu lepších tranzistoráků. Ke gramodeskám se obrátili především ti, kdo chtějí dát najevo skutečný vztah k hudbě a podporu muzikantům. Jde tedy možná spíš o lidské gesto, než o audiofilskou kvalitu: což je ve výsledku dost pozitivní zpráva o našem rozhodování. Jak to řekl legendární redaktor BBC John Peel o deskách: „Že mají povrchový šum? Ale kámo – život má taky povrchový šum…“

(Psáno pro Orientaci LN, 10/2012)

Žádné komentáře:

Okomentovat