21. 1. 2013

Citová výchova



Ve filmu Láska nebeská říká Emma Thompsonová Alanu Rickmanovi: „Joni Mitchell naučila tvou chladnou anglickou manželku citům.“ Scenárista Richard Curtis (Mr. Bean, Čtyři svatby a jeden pohřeb) umí vyhmátnout zkušenost mnoha lidí. Nad jedenáctialbovým boxem The Studios Albums 1968 - 1979 (Rhino / Warners) člověku letí hlavou, co všechno a koho asi Kanaďanka Joni naučila.

Tyhle „sebrané spisy, díl první“ začínají u pravověrného folku a končí pletkami s velkými jazzmany Hancockem a Mingusem. Mezitím se toho stalo tolik: z woodstockovského světa končících sixties vyšla autorka tak pevná, že se k ní jako inspiraci hlásí jak ženy dodnes, tak třeba Prince. U Mitchellové všechno rychle houstlo – ponor do poezie i plnokrevné složitější hudby. River, Big Yellow Taxi, River, Both Sides Now: pár melodií je nezapomenutelných, vcelku však Joni snovala klikatější vyprávění. Když na vrcholném albu Hejira (pojmenované podle „hidžry“, Mohamedova útěku z Mekky) zpívá o letkyni Amelii Earhartové, je to silné ženské téma. Jinak žádné teorie, podle níž bychom v její hudbě našli feminní rysy, nefungují.

Nick Hornby vzkázal hromadičům muziky: „Další luxusní desetibox neudělá tvůj život šťastnějším.“ S velkými kolekcemi je kříž. Proč si je pořizovat? Buď to znamená vstřebávat velkou novou kapitolu umění (máme tolik času?), anebo s jistou rozkoší vrazíme peníze do hudby, k níž se chceme poněkolikáté v životě přihlásit. Což je pošetilé, ale všechny, kdo se neubrání, chápu a byl bych schopen vystavit jim pro partnery omluvenku. Psalo by se v ní o citové výchově. A taky sám vím, jak ty krabice po otevření rajsky voní.

Žádné komentáře:

Okomentovat