Co odchází s rokem ´12

Na Štěpána zemřela Fontella Bass: aristokratka mezi gospelovými zpěvačkami, která se na sklonku života připomněla mladým spoluprací s The Cinematic Orchestra. Byla taky vdovou po Lesteru Bowiem, jazzovém trumpetistovi se šamanistickými spády. Zažijeme ještě někdy něco jako šedesátá léta, kdy Fontella dostávala do hitparád šlágry s kořeny v baptistických kostelích, především Rescue Me, a její muž s pomalovaným obličejem zase ukazoval publiku souvisost městského jazzu s africkým rituálem? Tak tehdy vypadala hromadně sdílená kultura.

S každým muzikantem, který v letošním roce zemřel, odchází kus jeho doby. Lítost nevyvolává sama smrt, ale pocit, že ti lidé mohli ještě doříct svědectví, v rozhovorech objasnit, co už zpola nechápeme, uchovat vzpomínku, spojit se s čerstvou tvůrčí generací. Přijdou noví pianisti, ale už nikdy nebude nikdo jako Dave Brubeck: „skladatel u klavíru“ (jak se sám nazýval), který v 50. a 60. letech fascinoval mladé bílé publikum, hlavně studenty, a jehož nahrávky měly ve věku prvních družic status popových hitů. U nejslavnější Take Five, elegantně odsýpající na pět dob, mnozí netušili, že ji napsal Brubeckův saxofonista Paul Desmond, který v souladu se svou dobou pravil: „Tajemství mého zvuku? Jen se snažím napodobit suché martini.“

Zábavní průmysl už vyzkoušel všechno, nikdo se ničemu nediví: proto si lze těžko představit, že se na scéně v budoucnu objeví někdo jako Donna Summer, mlčenlivá kněžka, která nebrala disko jako uhihňanou hyperaktivní zábavu, ale spíš hypnotické médium pro mantry o lásce. Odešli i další: Scott MacKenzie, který má na kontě jen pár hitů, ale jeden se stal hymnou hippiesáckého léta lásky, totiž San Francisco (Be Sure to Wear Some Flowers in Your Hair). Levon Helm, který nikdy nebyl jen bubeníkem (jeden čas Dylanovy dvorní) kapely The Band, ale i nezdolným duchem, zpěvákem, hráčem na všechno, hercem. Varhaník Jon Lord, kterého leckteří pokládali za skutečné jádro burácivého zvuku Deep Purple. Příliš mladý zemřel Adam Yauch, který spolu s Beastie Boys ukázal, že černí hiphopeři vynalezli formu, kterou mohou přijmout za vlastní i bílí židovští kluci z New Yorku. 

Dobové zápasy se odehrávaly i na scéně klasické  hudby. Snad už nikdy nebudeme v situaci studené války: ale fenomenální barytonista Dietrich Fischer Dieskau po všechny ty dekády připomínal, že německá kultura a operní tradice jsou mnohem starší a trvanlivější než rozdělené Německo: koneckonců, v celistvém státě se v roce 1925 narodil a leots zase zemřel: vědí vůbec děti, co znamená endéer? V požehnaném věku 103 let zemřel skladatel Elliott Carter, spolu s Pierrem Boulezem jeden z posledních žijících aktérů poválečné modernistické epochy: hudby nejednoduché, vytříbené a velmi individuální architektury. Carter se navíc nikdy nestal „velkým skladatelem minulosti“, do smrti žil v čilém kontaktu s tvůrčím světem a pracoval.

Odešli i další: Whitney Houston, Ravi Shankar, Robin Gibb z Bee Gees, textař Hal David (Raindrops Keep Falling To My Head), Jim Marshall, který vynalezl kytaristům „maršály“, ta slastně hlasitá komba. Na YouTube si teď opakovaně pouštím Rescue Me, ten hit od Fontelly Bass: zpívají a hrají ho její teenagerovská vnoučata na školní slavnosti. Má to náboj, i když to zpívají jinak. Co víc chtít od běhu času.