21. 1. 2013

Hudba v éře post-pirátské (Bilance 2012)



Světová média bilancovala: nejen hudebními žebříčky „toho nejlepšího“, ale i zprávami o trendech a vývoji. Jak vidí americký Rolling Stone nebo webový Pitchfork uplynulý rok? A co to vypovídá o dnešní hudební publicistice?

Na každoročním výročním bilancování je nejméně zajímavý ten „soutěžní“ aspekt: vítězové žebříčků. Zato existují tři dobré důvody, proč se do bilancování na přelomu roku vnořit. Podobně jako v anketě Lidových novin Kniha roku, i tady objevíme řadu titulů, na které nám přes rok nezbyl čas, a přece je nechceme opomenout. Zároveň nám ve shromážděné mnohosti může před očima vyvstat obraz dnešní scény, události se propojují do souvislostí a pocit, že dnes neexistuje žádný styl, se může poněkud upravit. A do třetice: kritické bilance mluví i o samotné dnešní kulturní publicistice – jejích prioritách, omezeních, zkrátka dobové optice. Právě ve výročních anketách se dovídáme, čemu která světová média věří, zač lobbují a k jakým hodnotám se hlásí.

Přispěj i ty své hvězdě // Server Pitchfork je velký fenomén internetového věku: chytil se jako „globální deník“ a byl opakovaně obviněn, že využívá svého vlivu a chová se manipulativně. Pokud dřív údajně „nadržoval“ bílým tvůrcům pro mladé bílé publikum, letos to přímo vzorově odčinil. Jako vítěze roku totiž vyzdvihl novou generaci černých vypravěčů: hiphopera Kendricka Lamara a soulového zpěváka Franka Oceana. Lamarova odysseovská story (na albu good kid, M.A.A.D. City) má otisk syrovosti pouličních gangů, ale taky zvukovou fantazii. Pitchfork se na konci roku víceméně přidal k potvrzenému úspěchu: Lamar v té době prodal už půl milionu alb. Frank Ocean (stejně jako Lamar pětadvacetiletý) je ještě úspěšnější a má za album Channel Orange nominaci na Grammy za album roku. Ocean otočil současný černý pop proti obvyklým tendencím: na desce provádí homosexuální coming out a obrací se od euforie konzumentství a požitků kamsi dovnitř. Na těchhle dvou albech se shodli mnozí další arbitři: proto také mohla obsadit nejvyšší místa ve výroční bilanci serveru Metacritic, který shromažďuje recenze z mnoha médií a „aritmeticky“ stanovuje nejlépe přijatou hudbu či filmy.

Pitchfork si je dnes vědom, že publikum má roztříštěné zájmy: aby aby přežil, musí mít tím pádem široký záběr. Pochopitelně přiznal velký kredit nezávislé scéně, která je pro něj jádrem: sólové producentce Grimes, pozitivní australské kytarovce Tame Impala i psychologickému nátlaku burácivých Swans.

Existence na síti vede k důrazu na aktuálnost. Bilanci tedy neušla pozornost vůči crowdfundingu, tedy financování oslovením fanoušků, které systémově umožňují servery Kickstarter či Indiegogo. Nejslavnějším se stal příběh Amandy Palmerové, které se od příznivců sešlo přes milion dolarů. Sbírky přes web však rozhodně nejsou univerzálním novým řešením: mnoho projektů vybere málo, někdy se dočkají zklamání i přispěvatelé. To je případ člena kapely Animal Collective, muzikanta Deakina, který sbíral prostředky na svůj africký projekt. Vybral 26 000 dolarů, ale ani po třech letech se donátoři nedočkali slíbené knihy a CD. Deakin oznámil, že peníze nechal v Africe pro charitu a časem, až mu „vrozený perfekcionismus“ dovolí, nějakou hudbu určitě dokončí.

Budou za rok ankety uvádět seznam nejúspěšnějších finančních sbírek? Možná že nakonec na to kápli klasikové satiry na showbyznys The Residents, kteří k vánocům vydali speciální box (funkční lednici s komplet dílem uvnitř), jehož cenu stanovili na sto tisíc dolarů. Reklamní video má grády („prodejte třeba ledvinu, tohle musíte mít!“), ale kolik z deseti kusů se prodalo, není zatím známo. Gesto The Residents je každopádně výstižné: svět dnes hodně tápe v otázce financování hudby.

Rok rockových klasiků // Poslední rok v Anglii nepřežily hudební časopisy Word (především písničkářský) a Classic FM, tištěný souputník vážnohudební rozhlasové stanice (ovšem pozor, když končil, prodávalo se 30 000 kusů měsíčně!). Pořád tu ale zůstává poměrně hustá struktura časopisů odrážející britskou výsostnou pozici v pop-music od šedesátých let. NME, Spin a Q příliš okatě závisejí na marketingu zábavního průmyslu a kopírují pohyb silných hráčů. Názorovější psaní a sebevědomější přístup lze najít v měsíčnících Mojo a Uncut. Mojo se po léta drží své taktiky: aby nemuselo lákat na aktuální pophvězdy, své obálky radši vyhrazuje hvězdám rockové historie: Davidu Bowiemu, Pink Floyd či Kate Bush. Kombinuje tak „historické lekce“ a reminiscence pro starší generaci se současným děním. Podobně jedná Uncut, navíc zaměřený na songwritery: společně tvoří – autorsky a editorsky velmi dobrou – konzervativní vrstvu hudebního tisku.

Uncut se s tím nemazal a albem roku vyhlásil Old Ideas jednoho z nejstarších aktivních auteurů Leonarda Cohena (ročník 1934). Připomněl tak, že máme za sebou rok, v němž „starší a pokročilí“ prokázali, že spojovat rockovou kulturu jen s mládím je už neudržitelné. Tempest Boba Dylana chválí i kritika současného umění, rychle získalo pověst nejlepší desky nevyzpytatelného Zimmermanna po roce 2000. Sedmadvacet let uplynulo od posledního alba kapely Dexy´s Midnight Runners: už jen jako Dexys se Kevin Rowland vrátil a víru v soul spojil s příběhem, že i stárnoucí muži mají citové problémy (One Day I´m Going To Soar). Bruce Springsteen (Wrecking Ball), Bobby Womack (The Bravest Man In The Universe), ZZ Top (La Futura) i šamanistický Dr. John, odklínající rodné New Orleans po hurikánu (Locked Down), ti všichni promítli svou poetiku do dneška. Neil Young znovu svolal veterány rockového jamování Crazy Horse, stihli vychrlit dvě alba: podle jednoho z kritiků je album lidovek Americana tím nejstrašlivějším a druhé Psychedelic Pill tím nejlepším, co mohlo posluchače potkat.

Jistě: přihlásit se k rockovým klasikům znamená pro média cosi si usnadnit. Rock přichází z minulosti, kdy hodnoty ještě nebyly tak rozkolísané: oproti dnešní džungli slabších proudů a labyrintu mnoha scén byla situace jasnější. Americký Rolling Stone sklidil nesmlouvavou kritiku za výroční vavřín pro Springsteena: je to sice lepší než přihlásit se k Justinu Bieberovi, ale pro fanoušky je to akt alibismu, který obchází vyjádření, kdo a co z čerstvých fenoménů dává smysl.

Z jmen, která se opakují v mnoha různých médiích, se dá sestavit několik okruhů. Jack White (Blunderbuss) a duo The Black Keys (El Camino, nominace na Grammy za album roku) prodlužují život rockovému mýtu a blues. O nových výrazných psychedelicích se říká, že se slavnými předchůdci nesdílejí zvuk, ale motivaci, proč se vydávat do zvukového opojení (Beach House, Sun Araw, Purity Ring). Hodně překvapivého posunu se dá shledat v zóně elektronických beatů: od žánrových těžišť, která byla před pár lety společným východiskem, se utíká k individuálním komplikacím (Andy Stott, Actress, Emptyset, Ricardo Villalobos).

„Uráží mě, když mě oslovují producenti, zda nechci, aby vedli mé nahrávání: díky, zatím jsem to vždycky dobře zvládla sama,“ vyslovila se letos úspěšná Grimes. Byl to rok většího počtu žen, které se nově zjevují jako soběstačné tvůrčí jednotky na poli elektroniky: vévodily jim britská Cooly G a americká Laurel Halo, která si odnesla vavřín od nejserióznějšího z populárních časopisů – londýnského Wire.

Ilegální stahování - zdravá rozcvička? // Právě pozornější média jako je Wire přizpůsobují svá výroční hodnocení proměnám doby. Letos napřiklad nově konstatovala, že nemohou ignorovat příval archivních nahrávek. Snad je to stárnutím popu, undergroundu a avantgardy, ale také přístupností nezměrných hudebních zásob na síti: s minulostí se pracuje přímo manicky.

Mnohdy nejde o reedice, ale o první vydání, doplnění pohledu na starší kulturu: viz krautrockoví Can (The Lost Tapes), kteří s výlovem pásků ze zapomenutého archivu vyhráli u několika médií. Vedle silných staronových titulů (Captain Beefheart, jazzmani Don Cherry či Charles Mingus) se objevila i upozornění na opomenuté kapitoly a scény: viz dobové nadšení „černého rasismu“ na albu Listen, Whitey! (čili Poslouchej, bělochu!) nebo titul Personal Space připomínající první soulmany, kteří zpívali raději obklopení přístroji než živou kapelou.

Každá doba má ambici vtisknout dějinám svůj výklad. Dnešní hudební vydavatelé a historici jsou v tomhle ohledu velmi čilí. Kritik Alex Ross v knize Zbývá jen hluk píše, že skladatelům se během 20.století dařilo v obdobích, kdy byli v dobrém kontaktu s posluchačskou veřejností a neizolovali se při „tvůrčím bádání“. Zdá se, že éra YouTube a Soundcloudu právě tímhle způsobem rozproudila krev v organismu hudebních scén. Dnes už je méně spojena s „pirátsky“ ignorantskou etikou posluchačů: muzikanti a organizátoři se totiž poučili a příslušnými webovými kanály sami nabízejí ukázky z tvorby, hodně toho tedy lze poslouchat legálně. 

Česká zmínka na závěr: 2012 byl rokem, kdy vznikl český webový deník pro nezávislou hudbu FMZine (spojený s tištěným česopisem Full Moon). I u nás tedy začínají vznikat struktury, které novou hudební situaci berou do ruky. Je načase: hudební distribuce a média u nás teprve chytají nový dech. Ale to by bylo na jiný dlouhý článek.

3 komentáře:

  1. Hurrah! After all I got a blog from where I know how to genuinely take valuable facts concerning my study and knowledge.
    Also see my web site :: chelsea transfer news now

    OdpovědětVymazat
  2. Outstanding quest there. What happened after? Thanks!
    Feel free to visit my blog football transfer rumours latest football transfers

    OdpovědětVymazat
  3. BlueHost is ultimately one of the best web-hosting provider with plans for any hosting needs.

    OdpovědětVymazat