Nálet na Dvořáka // Keith Rowe: September

Radikální a dost neuvěřitelná koncertní akce, ze které se úryvky v rádiu nevysílají snadno. Pokus o představení dnes večer od 21 hodin na Rádiu Wave v rámci pořadu Scanner. 

Když se teď objevilo jméno Antonína Dvořáka v recenzních rubrikách elektronické a improvizované hudby, bylo jasné, že za tím musí být dobrý příběh. Taky že ano. Na albu September vyšel koncert Keitha Rowa, velké a důvtipné osobnosti světové improvizační scény od šedesátých let. Konal se v New Yorku přesně deset let po jedenáctém září roku 2001: a Brit Američanům dovezl připravenou akci, která tohle výročí tematizovala. Zajímavé je, že při tom použil nahrávku Antonína Dvořáka – jako symbol čehosi bytostně amerického.

Foto: Yuko Zama

Sedmdesátiletý Rowe je a není veterán: patří k první generaci, jež od jazzu odešla k volné improvizaci. Patřil do society britských socialistů – jednou anarchistických, jednou spíš utopických: s československým komunismem neměli společného nic, jen viděli možnost demokracie a rovnostářství v kapele bez dirigenta s taktovkou, který pro ně představoval analogii vůdce u moci. To bylo v 60. letech: dnes má Rowe pověst zkušeného chlapíka, který si vymýšlí pořád něco nového: proto s ním rádi hrají mladší japonští a evropští kolegové.

Mezi koncerty prý Rowe nikdy nevytahuje kytaru z futrálu: zkoušet by odporovalo jeho pojetí hudby. Pro zmíněné jedenácté září 2011 ovšem přivezl do New Yorku tak připravený projekt, že se dá mluvit o improvizaci podle scénáře. Pustil si Dvořákův klavírní kvintet a do něj rozehrál svou hru dotyků na ležící kytaru. Skladba pro smyčcový kvartet a klavír ho už dlouho fascinovala: podle Rowea ztělesňuje „určité myšlenky na téma paměti, včetně nostalgie, ztráty a zkreslených vzpomínek“. K jedenáctému září mu dobře pasovala: zvlášť, když do poklidného starého stylu zatínal praskot, poruchové údery a klouzavé ataky, při nichž úplně slyšíme, pod jakým tlakem se struny prohýbají. Zpětná vazba někdy harmonicky dotváří Dvořákův akord, ale v zásadě je jasno: stará Amerika a její hodnoty už si nemůžou zjednat uctivé ticho od projevů okolního světa.

Během pětatřiceti minut se Dvořák vynořuje a zanořuje jako slunce za mraky. Proud událostí však dotváří ještě něco. Do hučivého crescenda (jež nemusí a může připomenout blížíci se letadlo) Rowe naladil rádio a spontánně lovil. V takovou chvíli zní každá narážka jako metafora: od zachyceného pophitu You´re Unbelievable až k fragmentu diskuse o konspiračních teoriích. Ale i samotní spíkři s euforickou dikcí znějí v tu chvíli jako baviči na Titaniku. A protože připravenému štěstí přeje, do Roweovy zvukové koláže zasáhl ještě jeden prvek: křik jakési ženy z ulice. Když šel kdosi uklidnit její ječení „Ne! Ne! Ne!“, otevřenými dveřmi do klubu se dobře donesla ještě hlasitější odezva přiopilé dámy: „Fuck you! Jděte někam i s vaším koncertem! Seru na váš koncert!“ Sama od sebe se tak do situace vpletla další vrstva odporu a rezistence vůči – čemu všemu vlastně? V té nekonkrétnosti je kouzlo podobných děl.

Album September (ErstwhileRecords) je výtečnou kombinací připravenosti a jistoty improvizátora, který umí hrát „po svém“ a důvěřuje náhodě. Co na to Dvořákovci? Dnes už se výhrady k užívání klasiky v novém autorském kontextu snad ani neobjevují. Ale přece jen, kdyby někdo byl názoru, že prznit „našeho Dvořáka“ se nemá, připomeňme mu, že Američané ho pokládají za svého. Mám pro to čerstvý argument: na YouTube lze vidět zmíněný kvintet v koncertní verzi, kde na veřejné slavnosti u klavíru nesedí nikdo jiný než – Condoleeza Rice.

Keith Rowe: September. Erstwhile Records, 2012. 

(Vyšlo v Orientaci LN)