27. 3. 2013

Úhlavní ingredience Ivy Bittové

Novým sólovým albem Ivy Bittové se připomíná dlouholetý sen české hudební scény: překonat (stále citelnou) oponu směrem na západ, dosáhnout uznání mezi světovou konkurencí. Proč nás po léta přitahuje pevnost jménem ECM?

Jistě: touha cítit se „jako na Západě“ je často mechanická a mělká. Zároveň tam můžeme skutečně najít dlouhou tradici dobrých a silných vydavatelů, producentů, organizátorů, kteří pravidla byznysu uplatňovali ve prospěch podpory hudebníků. Není nijak naivní, že česká scéna po desetiletí pozoruje mnichovský label ECM Records a občas se nesměle snaží o kontakt. V tomhle vydavatelství se přece od konce šedesátých let formulovala vize „evropského jazzu“ - tedy aplikace amerického stylu na hudbu evropských tradic a zkušeností.



Mezi elitou se roste zdravě // ECM je na jednu stranu vážená instituce, byla ovšem vybudována z velmi osobních pozic. Producent Manfred Eicher se odrazil od zkušeností, které udělal jako asistent při nahrávání Herberta von Karajana: od konce šedesátých let pak stavěl vydavatelství jako odraz svého vkusu, hodnot a instinktů. Není divu, že se později stal přítelem a spolupracovníkem Jean-Luca Godarda: oba spojuje víra v auteura, který svá tvůrčí rozhodnutí nemusí nikomu zdůvodňovat.

Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla produkce ECM nejrevolučnější, mohli čeští muzikanti pozorovat, jak se skrze katalog téhle značky vyvíjela evropská scéna. Nejhvězdnější byl norsko-polský Jan Garbarek, který spolu s Eicherem našel způsob, jak skrze saxofon vplést do jazzu skandinávské melodie. Osobní poetiky i stopu domovské tradice sem přinášel anglický saxofonista John Surman, norský impresionistický kytarista Terje Rypdal, švýcarský bubeník Pierre Favre, německý duchovní poutník Stephan Micus, francouzský saxofonista Louis Sclavis, ale třeba i vážnohudební Pobalťané Gidon Kremer a Arvo Pärt.

Ze zemí za železnou oponou se u ECM zabydleli ti z dobrých hráčů, kteří žili na Západě: polský trumpetista Tomasz Stanko nebo ukrajinský klavírista Michail Alperin – mimochodem oba coby silní zástupci melancholie a nostalgie po čemsi ztraceném. Pokud se u nás odvíjel jakýsi příběh hledání středoevropské jazzové identity (Karel Velebný, Jiří Stivín, mladý Emil Viklický), pak se tak dělo bez dlouhodobého zájmu světa.

Toho se nakonec dočkali ti, kteří zvolili exil. V katalogu ECM se začalo objevovat jméno Miroslava Vitouše: bez háčku nad š, zato v pozici kapelníka. Eicher si kontrabasistu vyhmátl po rozpadu jazzorckových Weather Report, kde dobře uslyšel, že Vitouš je víc než jazzman: s netradiční hrou smyčcem i elektronickými efekty hledal pro svůj nástroj pořád nové role. Eicherovi, pro nějž je hudba nekonečnou disputací o světě, se takový přístup proklatě zamlouval. V letech 1978 – 1985 natáčel Vitouš pro ECM každý rok něco, včetně čistě sólového alba Emergence.Když nebyl v pozici leadra, dotvářel velmi dobrou společnost. Eicher se rozpomněl na triové album z roku 1968 Now He Sings, Now He Sobs, kde mladý Miroslav Vitouš hrál s Chickem Coreou. Obnovené trio natočilo nahrávky (Trio Music), které patří do nadčasového kánonu jazzových impropvizací, v nichž jsou všichni rovnocennými sólisty a v nichž se komunikace pohybuje snad až na telepatické úrovni.

Miroslav Vitouš prohlásil, že by nikdy nemohl muzikantsky tak vyrůst, kdyby se na světové scéně nekonfrontoval s těmi nejlepšími. Tuhle školu si dopřáli i další čeští hráči, kteří vycestovali. V katalogu ECM tak dnes najdeme ještě jména Jana Hammera a George Mraze. Hammer tu doprovází kytaristu Johna Abercrombieho, což je pro něj samotného dnes asi epizodní záležitost: jeho dráhu rámovaly soundtrackové úspěchy, od znělky seriálu Miami Vice až po „jen českou“Šíleně smutnou princeznu, jejíž songy napsal jako dvacetiletý, ovšem výtečnou



George Mraz, tedy Jiří Mráz z Písku, figuruje u ECM se svým kontrabasem na třech albech s Johnem Abercrombiem. Zajímavé je, že patří k té části katalogu, která se nikdy nedočkala pořádné reedice: ovšem při dnešních rychlých zákrutách dějin se může snadno stát, že tyhle pozapomenuté nahrávky budou náhle pokládány za cenné přehlížené svědectví. Pak už se český element objevoval u ECM jen výběrově: renesanční sonáty Jana Dismase Zelenky tu nahrál hobojista Heinz Holliger, který se podílel na znovuobjevení tohoto autora. Srdečný přípis o „podceněném díle českého skladatele“ provází nahrávku smyčcového kvartetu E. F. Buriana. Janáčkův Otčenáš s Pražským Te Deum 1989 Petra Ebena se setkává (v podání Pražského komorního sboru) na albu, jež Eicher nabízel jako odraz čerstvého uvolnění po pádu totality.




To už jsme ale daleko od centrálního území ECM, které zasnubovalo jazzovou energii s formami komorní hudby. Z české scény by se k němu nejvíc hodila akustická alternativa osmdesátých let: Bittová s Fajtem, Jablkoň, v jistém smyslu Dáša Voňková... Bůhvíproč trvalo mnoho let, než Západ svůj zájem potvrdil: jako by až teď, po letech s rychlým internetem, ocenil osobní, nezprostředkovanou hráčskou taktiku těch, kteří reagují na současnost jinak než skrze technologie. O hráčích na barokní gamby Vojtěchu a Ireně Havlových natočil dokument nezávislý filmař Vincent Moon, kterého proslavil jeho webový cyklus Blogothéque. Iva Bittová se nejdřív ocitla u ECM coby vokalistka v cyklu slovenského skladatele Vladimíra Godára Mater (2006) a nyní je tu tedy čistě její album.

Konečně sama // Na albu Iva Bittová, nahraném před rokem ve švýcarském Luganu a vycházejícím nyní, zní jen hlas Ivy Bittové, její housle a kalimba. Tohle „prstové piáno“, nástroj s kořeny v Africe, rámuje celou desku: jako by napovídalo, že zpěvaččino snění, rozpomínání a samomluvy překračují hranice prostoru a času, že se napojují na starý proud ústního vyprávění a ženské síly.

Tohle „vysvlečení“ do sólového tvaru není nic samozřejmého: Bittová to už dlouho neprovedla a vlastně se tu tím pádem vrátila ke svým dvěma prvním deskám. Čistě sólová byla pouze ta druhá, která (shodou okolností také pod názvem Iva Bittová) vyšla v roce 1991 u bratislavských Pavian Records: později je převzali velcí BMG a pozměněné vydali jako titul Divná slečinka (1996). Některé snímky z alba měly ještě další osud, a to dost podstatný: vydalo je vlivné a výrazné americké vydavatelství Nonesuch (1998). Deska, nazvaná – do třetice! - Iva Bittová (škoda, že si to hudebnice přece jen trochu nehlídá) se stala její nejznámější vizitkou v západním světě, přinesla jí vřelý ohlas a mnoho kontaktů.

Už úvodní Fragment I nastolí neuspěchanou volnost, konejšivý, vlastně mateřský tón. Melodie má v sobě něco z blues, ale převažuje atmosféra mediteránních a balkánských zpěvů. Album pokračuje dál, hlas si ulétá od houslových figur, jemně klouže na hranici zpěvu, parlanda a dramatické scény, cítíme tu docela vyvážený mix připravených postupů a impulsívního jednání teď a tady. Zkrátka: Bittová tu setřásla naprostou většinu manýr, která její tvorbu v posledních letech ředila a paralyzovala. Předvádivost nahradil vnitřní klid, nadužívané pseudoroztomilé brebentění se mihne jednou (v předposlední skladbě), styl není vyprodávaný coby efektní ornament. Toto je evidentně nejzdařilejší album Ivy Bittové za dlouhá léta.

Čím to je? Těžko říci: a posluchači to nakonec může být jedno. Snad se něco probudilo při setkání s výtečným hudebním partnerem (Manfred Eicher album produkoval), snad potřebovala čas, aby znovu našla pevné body v sólovém projevu. Pravda - dřív se uměla vztekat, vřísknout, rozpálit, „čert ji popad do pytlíka, utíkal s ní do pekla“, jak se zpívalo na albu Bittová a Fajt: což na nové desce neuslyšíme, je celá vláčnější. Ale to budiž připsano jako poznámka o povaze alba, ne jako výhrada.

Bohužel nevíme, jaký text Chrise Cutlera zpívá Iva Bittová ve Fragmentu VII: je tak vokalizovaný, že mu není snadno rozumět, a dokumentace ECM k němu nic neuvádí. Ale volba je to pochopitelně pozoruhodná: Cutler jaký významný hudebník a organizátor nezávislé scény si už v osmdesátých letech povšiml Ivy Bittové s Pavlem Fajtem a vydal jejich album pro mezinárodní trh. Po letech se sám jako muzikantský partner sešel s Ivou Bittovou na turné. Cutler patří k silným kritikům nahrávacího průmyslu, ale taky dnešního světa digitálních souborů, který nedává hudebníkům šanci uživit se nahrávkami.


Zpátky k vlastnímu hlasu // Iva Bittová má na kontě spolupráce s operou, jazzmany i klasiky. Ten dlouhý seznam může navenek vypadat reprezentativně, ale leckdy to byla spíš hledání bez silného výsledku. Když teď muzikantka vysvobodila svou hudbu z veškerých spoluprací a ponořila se do monologu, našla svůj hlas tak ryze jako už léta ne. Jistě jí k tomu pomohly i momenty z předchozích projektů, koneckonců vrací tu do hry prostředky, jež používá po léta („cimbálová“ hra tyčinkou na struny houslí).

Ale jako nové připomenutí mezinárodnímu publiku funguje album u ECM výtečně. Tohle není alternativní rock, osobní jazz, zmutovaný Janáček, soft experiment se smyčci ani nic dalšího, co Iva Bittová zkoušela: zůstal tu, jako sediment na rýžovacím sítu, její osobní styl, tedy ta hlavní ingredience. ECM má její album momentálně na svém webu jako úvodní nepřehlédnutelný obrázek: nejspíš si ho tedy taky cení. Kéž by to byl pro Ivu Bittovou začátek nových dobrodružství.

Iva Bittová: Iva Bittová. CD vydal ECM Records, distribuce v ČR 2 HP Production, 2013.

Psáno pro Orientaci LN, vyšlo 23. 3. 2013.

21. 3. 2013

Hudba z Jatek



Spřátelení muzikanti z libanonského Bejrútu nehrají hudbu, při níž by se člověk smál. Ale nějaký smysl pro trpký humor mít musejí, když svůj label nazvali Al Maslakh – Jatka. Světová média, která dnes chtějí dát příklad, že silné nové věci se dějí i mimo západné svět, uvádějí často právě scénu kolem Al Maslakh. Jeden z jejích protagonistů, kytarista Sharif Sehnaoui, dnes večer vystoupí v pražské Galerii Školská 28.

Trumpetista Mazen Kerbaj zviditelnil těžce zkoušený Bejrút v poslední dekádě hned několikrát. Je i karikaturistou: mezinárodní publikum pak už pravidelně čekalo, zda u Kerbaje momentálně půjde elektřina a zda se tedy dočkáme na blogu nových kreseb a příběhů – tak drsných a krutě groteskních, jak jen může být vtipkování o přežití v bombardovaném městě. Od cynicko-humanistických děl z éry války v Jugoslávii jsem nic podobného neviděl.

Hra na upravené trubky, prodloužené do syčícího a vrčícího potrubí, pozoruhodně zachází se zvukovým detailem, ale je to art, tedy záležitost jen pro někoho. Jednou v noci roku 2006 však Kerbaj uslyšel to, nač se předchozí dny s obavou čekalo: blížící se letadla izraelské armády. Civilista s trubkou vyšel na balkon svého bytu a s tím zvukem, sílícím hukotem a prvními údery bomb, vedl duet. Nahrávka Hvězdná noc pak obletěla svět. Když se pak Kerbaje ptali, jestli to nebylo bláznovství, řekl, že jako trumpetistu a improvizátora ho nic jiného nenapadlo.


Sharif Sehnaoui, který má dnes českou premiéru, je Kerbajův nejbližší kumpán, hrají spolu v kapele A Trio. Používají své nástroje k tak vyhrocené rezonanci a vibrování, že v tom musí být nějaká zkušenost z otřásajících se domů. Ale bejrútští muzikanti nechtějí nikomu vykládat, co má a co nemá v jejich díle slyšet. Všechno je otevřené: ta akční performance možná nemíří do minulosti, ale je spíš radikálním vymítáním temnoty a přímluvou za lepší příští. 

Anebo v tom můžete slyšet ještě něco úplně jiného: to je nakonec nejsilnější stránka všech svědectví, která neobsahují slova. 


Sharif Sehnaoui – solo
Martin Alaçam & Georgij Bagdasarov – duo
ČT 21. března 2013 v 19:30
vstupné 80,- Kč (studenti 60,- Kč)


5. 3. 2013

Vedlejší příznaky // Jasanský & Polák


Jejich fotografická hra s banalitou, trapností, hranicemi vkusu a hlavně otevřeným pohledem pomáhá už 26 let redefinovat český prostor. Teď se dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák dočkala první velké monografie.

Když se v druhé polovině osmdesátých let objevily první vystavené cykly fotografického dua Lukáš Jasanský a Martin Polák, narazily na překvapené přijetí. Jak jinak: k vidění byly zachycené obrazy z televize, přefocené kresby (mezi naivistickými ilustracemi měly místo banality jako kniha, strom, budík, ale i portrét Lenina) a aranžované scenérie s dřívky a samorosty, připomínající snad parafrázi na nějaké chalupářské rituály. Co s tím?

Z cyklu Abstrakce

Fotografie byly prázdné...“ // Cykly Jasanského a Poláka nebývají nijak komentované. Je to pro ně nesmírně podstatné, protože tím pádem nechávají na nás, jak se na ně chceme dívat. Do atmosféry rébusu vnesl v raných letech trochu víc světla jejich cyklus Pragensie – rozsáhlá (77 snímků) a významná práce z let 1986-1990. Namísto oslavných tradičních pragensií, zjevujících hodnotu historických památek, se tu nabízel příběh „o něčem jiném“: směřoval k sériovým hranatým novostavbám, fotografie byly s jistotou komponované jaksi „vedle“ toho, co by fotil žánrový fotograf ze staré školy. Nevyhýbají se loužím, kandelábrům, vedením, dobrý výhled někdy zaclání křoví nebo nákladní taxi. Když sledujeme nehybné plochy trávníků, mdlou architekturu železobetonových krabic nebo vyvrácený strom opřený o dům, vlastně nevíme, zda máme před sebou vědomě zaměřené prázdno, anebo zda autoři přisuzují zobrazenému z nějakého důvodu důležitost. Přitom jakási spojitá tvář Prahy, její periferie, kal a všemožné vedlejší příznaky tu významně vyvstávají.

Z cyklu Chlapi
To napětí mohlo jedny dráždit, jiní v něm cítili lišáckost a čerstvý přístup. Starší generace kolegů zčásti znervózněla: někdo tu nabízel nová pravidla hry, která mohla odvést pozornost od té jejich, zdaleka ještě nedohrané. Tomáš Pospiszyl cituje v monografii první ohlas z časopisu Československá fotografie (1989): „(...) byli jsme jejich výtvory mírně šokováni a nic nás neupoutalo. Fotografie byly ´prázdné´, bez jakékoliv invence a jiskry, přestože se autoři nechali slyšet, že jde o tvůrčí záměr.“ Jako studenti FAMU Jasanský a Polák narazili ve fázi diplomky: fotografický cyklus byl po počáteční kontroverzi přijat, přesto školu nedokončili – teoretickou část pojali jako volný osobní manifest, ne odborné dílo, což byl poslední hřebík do rakve jejich akademické dráhy.

Od devadesátých let se – přes různá nedorozumění – ohlas svižně lepšil: otázky už začaly být vnímané jako funkční součást díla J + P, o čemž svědčí i titulky článků: Co je a co není výstava (Lenka Lindaurová), Naprostá nejednoznačnost (Pavel Vančát), Proč je ostrá jediná zvětšenina – kostel sv. Ignáce? (Josef Chuchma), Zásah syrovou rybou (Radek Váňa). Jasanský s Polákem navíc zlehka tematizovali svoje postavení na scéně – třeba občasný divácký pocit, že jejich výstavy jsou „prča“ a výsměch ambiciózní umělecké fotografii. Tak prosté to vůbec není: právě superjemné zacházení s humorem až k absenci vtipu nebo soukromým odkazům uvnitř snímků vede dílo J + P pryč od prvoplánovosti a snadné definovatelnosti. Cyklus Vtipy konfrontuje rámec, který předem avízuje, že „bude legrace“, s nehumornými a absurdními snímky. Ty navíc doprovázejí popisky, jež navozují atmosféru nepovedeného, avšak bodrého staromilského vtipkování. Mihne se i zmutovaná linie lidového košilatého a fekálního humoru: je docela možné, že některé motivy a komentáře (“Kdopak si to zas dal dostaveníčko u mámy a táty? Paní Běhavá s panem Průjmem.“) by mohly být reálnou součástí dnešních oblíbených komedií.

Z cyklu Tlucte
Kościoły polské a české // Jsou fotografie, u nichž si ceníme toho, že nepropásly kratičký okamžik, kdy mohly zachytit pomíjivé a prchavé. U Jasanského a Poláka máme naopak často pocit, že nastavili svůj objektiv něčemu, co se vedle nás rozkládá už celou věčnost a nikdo nikdy neuznal za vhodné to vyfotit. „Netečný svět věcí“ (ta slova užívá v monografii Karel Císař) nabývá nejhrozivější podoby v cyklu Vesnice: snímky ulic a návsí bez lidí mají tak tísnivou atmosféru, že tu vystoupil do popředí kritický aspekt, který dvojice nikdy nepodtrhuje, aby nestrhla své enigma z vyrovnané středové polohy. 



Ale podobně jako v cyklu Příroda nebo Krajiny – Zemská fotografie, i ve Vesnici se Jasanský s Polákem dívají na svět bez člověka: nesoucí jeho stopy, ale fungující už jaksi sám o sobě. S tím souvisejí i ta divná stébla v Přírodě nebo neostrá série Ignác – Památkářská fotografie: téma světa, nerušeného lidským egem, se promítá i do snahy oprostit se od vžité estetiky a dát prostor nezatíženému pohledu. Nedovysvětlovat výřez zachycené reality, svědectví o chaotickém uspořádání nechat v syrovém stavu – a hlavně ukázat „demokraticky“ a rovnostářsky všechno, když na to přijde: to je test a apel, který má u Jasanského s Polákem hodnotu etického stanoviska i zásadního dialogu s pravidly fotografování.

Nutný vývoj dvojice vedl v posledních letech k pevnějším tématům. Pro vznik cyklu Jan Merta (2009, 142 fotografií) procestovali fotografové všechna místa v Česku i zahraničí, na nichž jejich kamarád, malíř Jan Merta kdy žil a působil. Klasické neutrální fotky domů, zákoutí a krajin se tak pojí s vřelým, osobním gestem, energií vloženou do vizuálního encyklopedického hesla, které je zároveň intimním přátelským obejmutím. Jasnou dokumentační hodnotu (ale nejen ji!) má Tlucte – soubor nafocených vchodů do sídel a modliteben všech čtrnácti církví evidovaných v ČR: často to jsou prozaické dveře a branky, splývající s běžnou městskou zástavbou. Kontrastním pandánem je polská odbočka Kościołykościoły: demonstruje divokou, křiklavou a málo známou architekturu moderních kostelů v Polsku, jejichž fantaskní tvary připomínají až kulisy pro sci-fi.

Gesto Jasanského a Poláka není osamělé: má své spřízněnce za hranicemi fotky. Mohou se vybavit dlouhé nehybné záběry z raných filmů Jima Jarmusche sdělující, jak málo se toho děje na místech, ježc ho zajímají. Připomene se rozsáhlá akce Kateřiny Šedé Nic tam není nazvaná podle vesnice, o níž se v okolí tvrdilo, že „tam nic není“. Vědomá pouť do přehlížených míst, někdy v těsné blízkosti center, by mohla ilustrovat prózy Michala Ajvaze: společné je tu i balancování na hranici, kde lze určité kódy vnímat jako chaos i jako řád. Stejně jako Ivan Passer a Jaroslav Papoušek, má duo fotografů cit pro zacházení s českou trapností. Zároveň je tu přítomné hlubší teoretické přesvědčení, že pozorný pohled si zaslouží i zdánlivý odpad, materiály mohou být i „nemúzické“ povahy: asi jako když generace Johna Cage demokraticky přiznávala potenciál každému zvuku světa. A pak je tu spřízněnost s humorem-nehumorem části generace Tvrdohlavých, třeba s Františkem Skálou a skupinou B. K. S. (Bude konec světa). Když Robert Nebřenský zpívá slova „Vážený pane, máme vážný zájem o vaše lyže“, je to nahlédnutí do téhož světa, kam chodí fotit Jasanský a Polák.

I toto je tvůj domov // Dílo dvojice se za čtvrtstoletí proměnilo. Klíčovým zážitkem z něj však pořád zůstává napětí mezi reprezentací svévole či náhody a pointovaným snímkem, přesným nálezem středu terče uprostřed banality. Oba póly přitom na sebe vrhají významový stín. Připomínají, že i v plynutí světa koexistují náhoda a záměr, nepochopitelné a smysl: měli bychom být připraveni těžit z obojího, což předpokládá, že přijmeme odpovědnost za dostatečně pozorný pohled.

Fotky J + P jsou na jednu stranu nadčasové, na druhou stranu lze cítit, že timing vydání nové monografie vůbec není špatný. Jasanský s Polákem ukazují – jako jednu z mnoha rovin ve svém díle – českou banalitu, zvadlost, zanedbanost. Tematizují však i unavené vnímání a riziko, že člověk se přestane pozorně dívat kolem sebe. To všechno souvisí se stavem země po létech socialismu a normalizace: dlouhodobý úpadek a ušmudlanost vnější i vnitřní, zločin na veřejném prostoru (Pragensie), obecném vkusu, lidech (Chlapi, Ženské). Dnešní vleklá krize se normalizaci podobá: především obecným vědomím, že země je špatně spravovaná, a naší dlouhodobou neschopostí změnit to. Na některé starší fotografie se díváme s pocitem „bylo to vůbec možné?“, ale je jisté, že stejně bizarní cykly by mohly vzniknout i jako otisk současnosti, nad nímž se za čas bude kroutit hlavou podobně (Televize, Vesnice, Chlapi...).

Je zvláštní, jak si diváci nakonec stejně veškerou neutrálnost, banalitu a „prázdno“ uspořádají do mapy, srozumitelného kódu, čehosi rozlišeného a obydleného smyslem. S tím souvisí, že přijetí fotek Lukáše Jasanského a Martina Poláka bylo od začátku spojené s emocemi. Nad jejich dílem můžeme cítit třeba i vděk: pramení z toho, jak jedinečně se odevzdali průniku do domovských „českých“ věcí, s nimiž je nám dáno tu být. Soustředili se při tom na místa a jevy, které máme tendenci opominout a vytěsnit – jak ze svého pohledu, tak z pojetí domova. Přitom všechny ty prostory „těsně vedle“, rozpadající se rezidua minulosti, ruiny a plevel, věci příliš obyčejné a mimo vkus – to všechno pochopitelně náš domov a naše povahy utváří zásadní mírou.

Jasanský a Polák nás na to upozorňují: vracejí nám celistvější pohled, rozšiřují povědomí o skutečné krajině našich životů. Je třeba smířit se s tím, co všechno do ní patří. Nic jiného nám ostatně nezbývá.


LukášJasanský, Martin Polák. Editor monografie: Tomáš Pospiszyl.Texty: Karel Císař, Tomáš Pospiszyl. V knižní řadě Tranzit Series vydal tranzit.cz ve spolupráci s Ringierem, 2013. 


Publikováno (mírně krácené) v Orientaci LN, 2. březen 2013

2. 3. 2013

Jarmuschův loutnista

Nedělní pražský koncert bude pro Jozefa van Wissema opravným termínem. Na první slíbený koncert nemohl nejslavnější loutnista, jakého zná dnešní nezávislá scéna, dorazit. Pravý důvod se můžeme jen dohadovat, a je docela zajímavý.

Nejprve ale stručný příběh: své činnosti říká rodák z nizozemského Maastrichtu „osvobození loutny“. Nerezignoval na klasickou techniku, ale už léta vláčí svůj nástroj do současných kontextů. Přimíchává k loutně zvuky reálného světa, spolupracuje s japonským radikálním ritualistou Keiji Hainem, natočil hudbu k počítačové hře Sims Medieval. Nepopírá charakter loutny, ale ptá se, jak může vést dialog s dobou minimalismu, rychlých koláží, osobních improvizací, pop artu.

Podstatné je, že v roce 2010 došlo k osudovému setkání: s van Wissemem, který dnes už žije v newyorském Brooklynu, se potkal režisér Jim Jarmusch. „Jsem nehierarchická povaha, líbí se mi všechno možné,“ řekl. „Tady jsem najednou slyšel minimalismus, avantgardu i historické kořeny. To mě zaujalo. Když jsem se začal Jozefa vyptávat, zjistil jsem, že ví o loutně všechno.“

Jim Jarmusch se chopil elektrické kytary a zahostoval si na van Wissemovu albu. Tím ale jen chytil slinu: v roce 2011 loutnista odřekl pražský koncert, protože práce s Jarmuschem narostla. Natočili album Concerning the Entrance Into Eternity: Jarmusch tu nechává kytaru zvolna kvílet a vazbit, rychle se vybaví jeho Mrtvý muž a slavná kytarová sóla, která pro film natočil Neil Young. V závěru Jarmusch čte pár řádek z Temné noci, básně křesťanského mystika Jana od Kříže. Linie vznosného patosu v rokou alternativních hvězd pokračuje na druhém společném albu The Mystery of Heaven: ve skladbě nazvané Čím víc hoří, tím krásněji záříhostuje Tilda Swinton (aktuálně ji můžeme vidět hrát i v comebackovém klipu Davida Bowieho).

Jim ani Tilda s Jozefem do Prahy nepřijíždějí: představují ale aktuální kontext pro hráče, který v neděli vystoupí v akademickém klubu K4 v pražské Celetné ulici 20 (v prostorách Filozofické fakulty UK). Nutno zmínit, že loutnista tvoří Jarmuschovu psychedelickému odvazování jakousi pevnou kotvu, dál soustředěně vybrnkává své harmonie, jako by chtěl dát najevo, že staré tradice nezmizí, ani když vedle nich budou dělat své pokusy nejpotrhlejší z umělců. Oldřich Janota byl dobře vybraný jako další z hráčů večera: má v sobě přesně ten klid kombinovaný s odvahou vstupovat do nevšedních zón.

(Krácené publikováno v LN)