Tradice hořících pian

Když pianino vzplálo, někdo za mnou řekl, že je ho stejně škoda, i když vypadá, že by se brzy rozpadlo. Klavírista preludoval nejdřív nerušeně: pak plameny prohořely odspodu výš a z nástroje se začal valit dým. Bylo zajímavé, jak dlouho byl klavír schopen normálního provozu: pak povolila mechanika a struny se trochu rozladily. Pak začala hořet kladívka, zbylo jen pár funkčních strun, na které se hráč uchýlil jako do posledního bezpečného kouta. I tam se dala chvíli hrát muzika: potom už zbylo jen prázdné klapání. Někdo z přihlížejících na poctivého interpreta křikl, že to stačí, ať se nepřiotráví: trochu šoufl z kouře bylo koneckonců už i slečnám, které si to točily na mobily. Mladík ukončil hru, uklonil se, my jsme zatleskali a nějaký bezdomovec přistoupil k ohni, aby se ohřál.

Bylo to před pražskou MeetFactory v rámci vernisáže výstavy zvukového umění všeho druhu nazvané 16 - 20 000 Hz. Švýcarský umělec Martin Andersson, který pyromanské akci velel, není šílenec ani nekulturní barbar. Zařadil se do – dnes už dost dlouhé – linie umělců, kteří s objektem klavíru pracovali, nebo ho přímo spálili. Andersson vlastně doslova zopakoval „skladbu“, kterou v roce 1968 publikovala a provedla novozélandská skladatelka Annea Lockwood v Londýně. Konkrétně tu uvádí, že pianino nejlíp hoří, když je odstraněna zadní deska, vnitřek je vycpaný novinami a ohni se pomůže tekutým podpalovačem. Pak už jen hrajete tak dlouho, dokud to jde.

Annea Lockwood není žádný kruťas: výslovně píše, že by měl být užit „již neopravitelný nástroj“. V dalších částech své série nechala piáno zarůst do divoké zahrady nebo ho ponechala napospas odlivu. K podobné fascinaci rozpadlými nástroji, které kdysi reprezentovaly vysokou kulturu, se později přihlásil slovenský umělec Michal Murín: mimo jiné navrhl klavír jako rakev pro knihu Johna Cage Silence.

Paličů pian je víc. Vloni se k nim přidala hvězda současného umění Douglas Gordon, jehož východiskem byl projekt na skotské hranici. Stával tu Hadriánův val, který odděloval místní obyvatele od příchozích Římanů: proto název The End of Civilisation a proto film, v němž sledujeme planoucí klavíry na několika místech hranice. Žádné neopravitelné kusy, pěkná klavírní křídla. Není to pohled pro každého: i když Gordonova umělecká historie a doprovodný příběh mohou rozptýlit povrchní obvinění, je snadné propadnout pochybám.

Čtvrteční akce při západu slunce v MeetFactory měla jakousi úměrnost, jako by to rozklížené piáno bylo jen jednou z rozpadlých věcí na pražské periferii, které někdo aspoň vypravil důstojný pohřeb. Tu akci asi vnímali lidé na mnoho různých způsobů: někdo snad jako pocit, že éra klasické kultury je pryč, někdo jako příležitost provést něco, co se nikdy jindy nesmí. Těch výkladů může být mnoho: ale snad je dobré připomenout, že v Británii existuje cosi jako tradice pálení pian. Když v druhé světové válce zahynul jeden z pilotů, jeho kolegové si uvědomili, že po jeho smrti už nikdo neumí hrát na klavír na základně: tak ho obřadně a se smutkem spálili. Od té doby se s poctou pilotům Britského královského letectva občas pojí klavírní požár. To jen abychom věděli, že podobné věci nenapadají jenom umělecké povahy. Mimochodem, v té MeetFactory zbyla velká výstava neshořelých artefaktů: stojí za návštěvu.

// Psáno pro LN //