19. 8. 2013

Pět hodin s Glassem na horské dráze / Music In 12 Parts @ Ostrava Days

Tak se to opravdu stalo. Glassův soubor odehrál pověstnou pětihodinovou skladbu. Všichni to přežili a konečně zjistili, jaké to je. 

Nejdřív si myslíte, že Philip Glass chce kýchnout: zakloní se a pak švihne hlavou i trupem vpřed. Je to signál, kterým během dlouhého večera řídí od kláves svůj sedmičlenný ansámbl: znamená, že končíme s opakováním jednoho bloku a přesouváme se na další. Opakování ale rozhodně není dominující pocit, který si člověk odnese: Music in 12 Parts je především obřím praktickým výčtem možností změny, proměny akcentů, zkracování a prodlužování motivů, přeostřování z jednohlasu na vícehlas. Jako by tu sedm kumpánů v závodním tempu tesalo ornamenty, třísky lítaly na všechny strany a vzorek se pořád mírně měnil. 

Co to udělá s lidským vnímáním a podvědomím? Autor těchto řádek se do mírného transu, kdy nechtěl, aby to přestalo, propadl někdy po devadesáti minutách hudby.

Jaképak minimum // Součástí jedinečnosti Music in 12 Parts je, že dynamicky pulsuje jako rychlý stroj od počátku do konce (220 minut hudby oddělily tři pauzy). Glassovi je šestasedmdesát, po jeho boku je i saxofonista Jon Gibson, který s ním hraje od roku 1969: kéž bychom v jejich věku byli v jejich sportovní formě! Tři klávesisté, troje dechy (saxofony střídaly flétny) a zpěvačka Lisa Bialawa se neúnavně řítili osminami a šestnáctinami, které po chvíli způsobí specifický efekt: pro ucho se mohou slít do spojitého proudu, už neslyšíme řadu drobností, ale jeden veletok. Glass to právě tak chce. Je to jeden z nejsilnějších momentů v jeho stylu: perspektiva se mění, jako bychom z mnohosti lidského hemžení přeostřovali na jeden velký celek života.

Není divu, že Glass byl dost nerad, když se o něm začalo mluvit jako o minimalistovi. Toto není žádné "minimum", je to příval, sprcha pro smysly. První vlna kritiky dokonce před lety mluvila o téhle hudbě jako o paralele amerického konzumu: jako by tu běžící pás chrlil další a další produkty a požitky. Ale tu hudbu lze slyšet i úplně jinak, především jako odstup od autorského ega a oslavu "pravidel hry" hudby jako umění - rytmických a tónových řad. A když začne akustický prostor smíchávat barvy starých varhan Farfisa, saxofonů a hlasu, slyšíme v těch kombinacích najednou všechno možné: houkání blížícího se vlaku, mrštnost indických rág a tál, orchestrion z Hříšných lidí města pražského, dobře seřízený motor, motivy afrických šamanů, hudbu Karla Svobody z Návštěvníků, bluesově rozladěnou harmoniku, funk, techno, tibetské trouby, rytmy dětských říkanek, tlukot srdce.

Potenciál pro posluchače je to skvělý, ne přehnaně efektní, přesto evidentně výjimečný: však taky na konci sál povstal a bouřil, jako by před ním stály rockové hvězdy.

Glass jako přátelská past // Rozhodnutí Petra Kotíka, uměleckého ředitele ostravského festivalu, pozvat Glassův soubor s Music in 12 Parts, bylo důvtipné a šalamounské. Využít nový Gong (při bienále před dvěma lety ještě nebyl otevřen) znamenalo přizvat dostatečně populární jméno, aby se sál naplnil. Z Kotíkova festivalu by ale příliš vyčníval Glass "filmový" nebo symfonicky příjemný. Volba tedy padla na starý syrovější projekt, který sice láká na Glasse, na místě však publikum řádně otestuje, táhne je výš v jejich soustředění a ponětí, jak se spojit s hudbou. Což je leitmotiv celých Ostravských dnů už dvanáct let. Newyorské obnovené provedení ukázalo Kotíkovi, že publikum "Dvanáctku" pořád bere: potvrdilo se to i v Ostravě, kde před koncem odešlo minimum lidí.

Pokud v celé záležitosti někdo poněkud prohrává, pak je to vítkovický Gong a část organizace spojená s ním. Lístek na koncert stojí přes tisíc korun, ale na místě posluchač najde jen nehlídanou (!) šatnu. Na schodištích během koncertu panuje tma, občas někdo klopýtne. Uzoučké východy při tak velké kapacitě znamenají zácpy. "Neberte si jídlo", psali předem organizátoři akce, jejíž součástí je avízovaná hodinová pauza na večeři: a pak se zmohou na tři pultíky. Zkusili si vydělit tisícihlavé hlediště třemi? Už jen kvůli přísunu vody uprostřed léta to byl problém. Glassův soubor mimo jiné vyzařuje elegantní a samozřejmou profesionalitu: škoda, že se netýkala i zázemí.

P.S.: Tohle je recenze z Lidovek. Být duchapřítomnější, napsal bych do ní ještě, že 1) před Gongem byla cítit tráva, 2) na ochozu během nejlepší třetí čtvrtiny šíleně tancoval nějaký kluk a že 3) o 50-60 minut kratší by to pro mě nebylo méně extrémní, ba naopak by to asi bylo celé účinnější. A že je moc fajn být občas na mohutné sešlosti lidí, kteří patrně leccos cítí stejně jako vy.

Philip Glass a The Philip Glass Ensemble. Multifunkční aula Gong, Ostrava, 16. srpna. V rámci festivalu Ostravské dny uspořádalo Ostravské centrum nové hudby.

Psáno pro Lidové noviny.

1 komentář:

  1. jen poznamka k tem zhasnutym svetlum na schodech.. kdo pozde chodi, sam sobe skodi. urcite by se to dalo vyresit i jinak, ale zhasnuta svetla na chodbach jsou, protoze je neuveritelne rusive, kdyz lide vchazeji a vychazeji pri osvetlene chodbe.

    takto to rusi stejne, ale ne az tolik. za mne je tahle zalezitost jasne plusova! (i ten kluk byl po case odlakan ochrankou do koutku. priste doporucuju tmavou kosili :)

    OdpovědětVymazat