17. 9. 2013

Tajná společnost nového českého podzemí // Sousedi, Skrytý půvab byrokracie

Vydavatelství Polí pět přináší v posledních letech dost cenných impulzů... jak zdejší čtenáři vědí, takže tenhle perex z Lidovek bych na blog ani nepsal.  Takže- dvakrát novinky z Polí pěti. Za poslech stojí především překvapivý postrock nového dua Sousedi.

Kapela s ultracivilním názvem Sousedi je na scéně nová, i když oba její členové jsou zkušení muzikanti středního věku. Violoncello a kytara, tedy Karel Žďárský a Martin Peřina, se na albu Purpura Echo potkávají v lehce hypnotických strukturách, kde nad opakovanými figurami plachtí volné melodie. Je to hudba na hranici lyriky a velké citové uměřenosti, má cit pro vývoj i pozdržení. Elektronické efekty dělají sound psychedeličtějším, pořád je tu však dost prostoru pro flažolety a jemné akustické detaily.
Na albu se objevuje pár hostů: beze slov zpívá Dorota Barová (Tara Fuki, DoMa Ensemble, Vertigo), několikrát promluví básník Ladislav Puršl. Vcelku ale Žďárský a Peřina, sousedi i v reálu, hlásí, že „další členy nehledají“. Jsou tedy v jádru instrumentální duo: dá se říct, že český postrock je bohatší o dobrou, už teď vyzrálou kapelu.
Ta strunná hudba, kterou pořád zčásti proznívá minimalismus, pochopitelně leccos připomene: třeba Dunaj a jiné kapely s Vladimírem Václavkem, cello se v tomhle kontexu pojí s Vojtěchem a Irenou Havlovými (nebo islandskou hráčkou podobné poetiky, renomovanou Hildur Gudnadóttir). Sousedi ale na tohle všechno navazují - slušně poučení tím, co přinesla hudba posledních dekád. Jsou občas „chemičtější“, kytarová psychedelie odkazuje až kamsi k Sigur Rós. To jsou ovšem jen referenční body. Snad znamená debut Purpura Echo pro Sousedy pořádný odraz k intenzivnějšímu hraní: je to kapela s evidentně svým soundem, umí obsáhnout jak líbezné soundtrackové polohy, tak téměř filozofující struktury a má dobrou šanci zaujmout i mimo českou scénu.

Skupina Skrytý půvab byrokracie má na scéně už docela stabilní pozici. Obeznámené publikum si zvyklo, že kapela s hravostí zkoumá, jak může vypadat rocková a undergroundová písnička v určitých mezních polohách. S těmito „výzkumy“ se pojí sofistikovanost, která je v kontextu (aspoň naší) rockové scény nevšední. Na albu Ouředníkovy referáty zpíval Skrytý půvab byrokracie úryvky z úspěšné prózy Patrika Ouředníka Europeana. Jindy se stává zhudebněným materiálem přemítání Johna Cage o zvuku anebo důkladný seznam názvů českých hudebních skupin, prozpěvovaný po padesát minut.
Na novince Johoho se kapela s výraznou baskytarou a deklamativním zpěvem Josefa Jindráka pustila do textů Gillese Deleuze, Félixe Guattariho a dlaších francouzských filozofů. Je to pochopitelně zábavné, zvlášť v kontrastu „zatěžkaného“ sdělení a hrubozrnného postpunkového šlapáku. Zároveň ale SPB dost důvtipně vybrali fragmenty, které jasně komentují dnešní společenskou situaci anebo poměry v hudbě (Rhizomy, Simulakrum). Charakter alba je hlavně anekdotický: přesto bude asi leckdo rád, že se seznámil s texty, které patří k těm srozumitelnějším a jejichž výstižnost je pořád silná. Viz pasáž o tom, že „každá tajná společnost má za sebou jinou společnost, ještě tajnější“.
Přesto je jako celek hudba Skrytého půvabu byrokracie rozpačitá věc. Má v sobě úsměv, jako by svou radikálnost vnímala spíš jako takové lumpačení. Muzika sama o sobě tu pozornost neudrží: i když SPB prodělali vývoj od přiznaného diletantství k poučenější eklektičnosti. Leader Josef Jindrák je, jak mnozí vědí, šéfem labelu Polí pět. Coby člena SPB ho vede spíš nostalgie ke starší undergroundové generaci, možná i nové vlně 80. let. Na téhle úrovni by patřil spíš k vydavatelství Guerilla, které pilně udržuje odkaz plastikovské society. Jako vydavatel má Jindrák zaplaťbůh mnohem současnější instinkty, díky nimž – v době tak nejisté na vydavatelství – pomáhá významně mapovat českou hudební současnost.


Jak už bývá u Polí5 zvykem, každé z alb je možné stáhnout přes webový systém Bandcamp v digitální podobě zdarma nebo za dobrovolný příspěvek. To je nadprůměrně přátelský přístup k publiku: těžko říci, jak se podepisuje na ekonomické stabilitě Polí pěti, ale umělecky se téhle značce pořád dost daří. Do vánoc tu má vyjít mimo jiné novinka nejsilnější kapely labelu B4: k čerstvému albu má být jako bonus přiložen archiv s patnácti alby z obskurnější minulosti těchto nositelů hudební ceny Vinyla.

9. 9. 2013

Tweet pro tento den // Chris Watson: In St. Cuthbert’s Time


V květnu spustilo rádio BBC nový pořad, pochopitelně i s webem: Tweet pro tento den. Příznivce jednovětých vtipů však musíme zklamat. Populární slovo je míněno doslovně: tweet znamená pípnutí a BBC tak na jeden rok spustilo denní okénko pro nahrávky ptáků. Po letech se tak přiřadilo k Hlasu pro tento den, který Český rozhlas uvádí – a vydává na kompaktech - už dekády.

V Británii panuje kolem „tweet“ projektu jistá pompa: vede jej David Attenborough, jehož popularizační seriály Ptačí svět, Soukromý život rostlin nebo Zmrzlá planeta zná široké publikum i u nás. Expertním lovcem zvuků pro Attenborougha je už dlouho Chris Watson: a právě s ním se dostáváme na hranici cvrlikání s hudbou.

Watson, vloni šedesátiletý, býval členem kapely Cabaret Voltaire: stojí za zmínku, že dílo pionýrů elektropopu ze Sheffieldu nyní s péčí reedituje label Mute Records. Ale Watson dezertoval k nahrávání divoké přírody. Stal se elitou oboru, koneckonců o tom, jak jeho nahrávka supů ožírajících mrtvou zebru rozplakala školáky, jsme v Orientaci LN i na tomhle blogu už psali.

Stalo se, že výtečné nahrávky bouří na moři a migrujících hejen přiměly určité publikum poslouchat, jako by to byla muzika. Ta změna v naslouchání není nic jednoduchého a spíš sama přijde, než by se dala naučit. Ale londýnskému labelu Touch se podařilo vřadit Watsona do nezávislé scény: začalo to albem Stepping into the Dark (1996), to byli Watson a spol ještě myšlenkově napřed. Zvuky reálného světa začali lidé skutečně výrazněji vnímat během nulté dekády, kdy se prosezený čas u počítače ve virtuálním světě hodně prodloužil.

Tehdy přišly skvělé desky Weather Report (2003, Watson tu mj. putuje s arktickou krou Golfským proudem od odlomení až k roztátí) nebo Storm (2006, spolu se Švédem BJ Nilsenem). Watson také začal čím dál víc vytvářet instalace, rozhlasové pořady a sound walks, třeba procházku místy, kudy chodil a naslouchal Benjamin Britten. Praxi „lapače zvuků v terénu“ využil i při netradičním vzniku živého alba norského producenta Biosphere Wireless, když natáčel elektronický koncert přímo v akustickém prostoru bristolského sálu Arnolfini. Přispěl k The Bee Symphony, kdy s nahrávkami včelích společenství zpívalo společenství lidské a téma divoké přírody chytře varioval na albu nahrávek zanikající mexické horské železnice Vlak duchů, tedy El tren fantasma (2011). Jeho nejnovější album In St. Cuthbert’s Time (2013) má za sebou taky příběh.

Ostrovu Lindisfarne u severovýchodního pobřeží Anglie se taky říká Svatý Ostrov. Ketští křesťané tu měli klášter už v sedmém století: tehdy připlul i biskup Svatý Cuthbert. Na jednu stranu cestoval a šířil víru, zároveň se u Lindisfarne odebral na ještě menší ostrůvek, předal opatství jiným a vyhovovalo mu rozjímat mezi hejny ptáků a tuleni na pobřeží. V kronikách ho vidíme s kachnou v dlaních. V tomtéž prostředí jeho následník sepsal chorální Lindisfernské žalmy.

Watson nebyl prvním umělcem, kterého oslovila univerzita v Durnhamu k projektu v tomto kraji. Muzikanti si většinou všímali právě žalmů. Watson taky, ale jinak. „Skladatele vždycky ovlivňuje prostředí, ve kterém píší,“ pravil – a rozhodl se pro album In St. Cuthbert’s Time natočit zvuk ostrova bez lidí, tak, jak ho mohli najít mniši, když se tu po roce 600 vylodili.

Prasátko Pepa by možná použilo svůj klasický výrok: „To zní trochu nudně.“ Jenže na severském ostrově je čilý provoz. Watson sem uspořádal čtyři výpravy za rok, aby zachytil winter, lechten, sumor i haefest, jak říkají staří Kelti. Velká kachní společenství se překřikují ve zvuku, který nevyvolává dojetí nad krásou přírody, ale spíš připomíná freejazzový saxofonistický battle. To je největší překvapení desky: ale i jarní skřivani, čejky a bekasíny nebo letní stehlíci a hmyz přinášejí úžasné zvuky. Kajka, které se právě podle opata v Anglii říká „Cuddyho kachna“, vydává naprosto lidské slabiky „Úú! Vúú!“ a barvou hlasu silně připomíná Zuzanu Stivínovou. Watsonův mikrofon je někdy tak blízko, že mu hrozí sežrání – viz rybáci, kteří brání před zvukařem rodinné hnízdo.


„Jsem si vědom,“ říká Watson, „že to, co dělám, má širší politický aspekt. Ale nehodlám poučovat. Lidi se musí rozhodnout sami.“ No, takže tak. Album vřele doporučujeme. Pro hudebníky jako bonus upozornění: protože příroda je in, letos poprvé vyšla obrovská banka Watsonových zvuků Geosonics k tvůrčímu použití – Arktida, hroši i zvuk chůze jednoho mravence. Je drahá, ale já bych si ji nekoupil z jiného důvodu. Musel bych myslet na to, že těmi dešti, vedry, bažinami a pouští putoval celý život někdo jiný.


6. 9. 2013

Orcuttův šleh // Bill Orcutt: A History of Every One (eMego)

Tak je to definitivní: Bill Orcutt se vrátil. Hráč, který má právem pověst nejdivočejšího z dobrých kytaristů, se vynořil ze zapomnění - což velkolepě a překvapivě obohatilo dnešní živou scénu. V devadesátých letech rozséval originální chlapík z Miami nervní, zpanikařený hluk jako šéf kapely Harry Pussy. Trio se rozpadlo v roce 1997, Orcutt se usadil, věnoval rodině, začal pracovat pro eBay a úplně přestal muzicírovat.

Jenže po deseti letech ho oslovili z Load Records, aby sestavil kompilaci z dávných nahrávek. "Myslím, že jsem úplně zapomněl, jaká energie v té hudbě byla," říká Orcutt, který náhle překvapeně zíral na sebe sama o dvanáct let mladšího - na videu, jež někdo zavěsil na síť. Kapela Harry Pussy působí extrémně dodnes: bubenice strašlivě řve a vříská, což zní o to nelítostněji, že má snímač uvnitř v puse, ba možná až v krku na hlasivkách. Do toho jako o život řeže do kytary Orcutt, na čemž je vtipné i to, že je podobný Glenu Hansardovi. Koncerty měly třeba osmnáct minut, víc nevydrželo jeviště ani hlediště. O dvě generace mladší noiserockové kapely Sightnings nebo Hair Police vesměs prohlásily, že Harry Pussy byli apoštolové jejich víry.

Stále však jsme u story Orcuttovy konfrontace s vlastní starou hudbou: ne že by se mu po letech nelíbila, ale rozhodl se ji nahrát znova. Doma měl starou akustickou kytaru Kye z konce padesátých roků: zní o to řinčivěji, že je na pokraji rozpadu. Orcutt tedy svůj druhý život začal sólově a se španělkou. Starou vervu neztratil, ale zasnoubil ji s náklonností ke starým bluesmanům. "Fred McDowell dovedl tak krásně tvořit tón... Ovlivnili mě i klavíristi, Thelonious Monk, ale blues bylo tím důvodem, proč jsem si v patnácti koupil kytaru." Stejně jako zamlada, potáhl Orcutt nástroj jen čtyřmi strunami. Zvykl si na to: prý se tak na akustiku dají líp zahrát rockové figury. Každopádně se tím ještě víc podobá dávným tulákům s kytarou, jež už částečně vzala za své.

Syrovost a zalíbení v primitivní přímosti se u padesátiletého zběhlého instrumentalisty zasnoubily s nadhledem a širším plánem. Vydal album A New Way to Pay Old Debts, které záhy pro mezinárodní trh převzal sledovaný vídeňský label Editions Mego: pak přibylo - už přímo pro Mego - další album How The Thing Sings a 30. září vyjde třetí. Jmenuje se podle citátu z Gertrudy Steinové A History of Every One (Dějiny jednoho každého) a Orcutt tu svým stylem požehnaného záchvatu hraje Bílé vánoce a křesťanské i aktivistické songy, jež zná každá americká rodina. Naplno tu vysvítá, co se dalo tušit: za Orcuttovým divoustvím byl vždycky koncept. Třeba v podobě odmítnutí všeho luxusu, a to i v kytaristickém vybavení.

Na příběhu Billa Orcutta nepřehlédněme jednu věc. V padesáti letech se vrátil k odloženému "mladickému šílenství", protože zjistil, že je to nejlepší způsob života. Že to není postpubertální střemhlavé blbnutí, ale jeho jedinečnost. Díky tomu, že se projevuje chytrou a nevídanou hudbou, se o ni svět se zájmem přihlásil a Orcutta dnes zvou k hraní výrazní kurátoři.

Stačilo málo a Orcutt by byl zůstal konzultantem portálu eBay. Přišli bychom o hodně - a on sám by žil asi spokojeně, ale ne tak moc, jako když teď třeští v duu s bubeníkem Chrisem Corsanem. Snad i nám se podaří včas rozeznat, které hříchy mládí byly ve skutečnosti signálem našeho nejvnitřnějšího já.