28. 9. 2014

Strávil jsem ve sklepě strašnýho času // Petr Skoumal


Je mi moc líto, že tu už není. Každej máme svůj vkus, ale jeho věci pro děti spojily myslím výjimečně mnoho lidí v sympatiích k Petru Skoumalovi. To největší udělal ve dvojici s Janem Vodňanským, což neznamená, že jiný věci byly malý. Byla s ním sranda, napsal geniální melodie, měl kulturní paměť.

Tohle je rozhovor pořízený pro sleeve-note reedičního alba Poločas rozpadu / ...se nezblázni, které vydal Supraphon v roce 2013.


Začátkem osmdesátých let jste přestal vystupovat ve dvojici s Vodňanským. Za nějaký čas mezi lidmi začaly kolovat vaše sólové nahrávky: už ne u klavíru, ale se syntezátory. Bylo to překvápko: v době státních studií najednou někdo "nezávisle" vyčaroval takovýhle zvuk! Jak se to stalo?
Tehdy jsme měli společně s Luborem Šonkou malé studio v Břevnově, ve sklepě jejich vilky. Postupně, jak jsem mohl, jsem si nakoupil nějaké nástroje. Oproti dnešním možnostem se nahrávalo primitivním způsobem: postupnými playbacky na kotoučový magnetofon Revox půlstopý, žádný široký pás, ten mělo tehdy u nás jen pár lidí. Docela rád na to vzpomínám: mnohdy to bylo dobrodružné, člověk dopředu nevěděl, co se povede a co ne. Však je to taky na některých nahrávkách znát.

Pro album se nezblázni vznikaly písničky už s vědomím, že z nich bude „skutečné“ elpíčko?
Já jsem nikdy nepsal písničky na objednávku: i to, co si ode mě vzal a nazpíval Vláďa Mišík, vzniklo v tomhle sklepě bez předem daného účelu. V podstatě jsem tam trávil strašně moc času. Už od rána jsem se těšil, že se tam zase zavřu. Hrozně mě bavilo trávit tam dny a noci. Vymýšlel jsem a hned jsem nahrával, to mi nesmírně vyhovovalo. Spousta lidí se pak nechala slyšet, že je škoda, že jsou to samé syntezátory: ale ono by to jinak nemohlo vzniknout, vymýšlení šlo u mě souběžně s nahráváním. Dlouho jsem ani nepočítal se zveřejněním, ani s nějakým sestavováním hotových písniček do alb. Písničky přicházely, občas jsem jich seřadil pár na kazetu a poslal přes kamarády do světa. Pak přišla nabídka na elpíčko u Pantonu.

Když si vzpomenete na dobu, kdy vznikalo album se nezblázni, co se vám vybaví?
Držel jsem se tak trochu mimo svět. Občas jsem udělal nějakou hudbu pro divadlo, ale jinak jsem byl zalezlý ve studiu. Líbilo se mi být tam sám. Být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s přáteli a kolegy Pavlem Šrutem, Tondou Brouskem, který odjel pryč... Do značné míry to byl únik před realitou. Nikdo nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní.

Nechybělo vám vystupování?
I když mě baví, nikdy jsem nebyl ten typ který ho potřebuje k životu. Obejdu se bez něj. Mě víc těší to vymýšlení.

Některé z nahrávek, třeba píseň Ikaros, jste prošpikoval výraznými rytmy, skoro se na ně hodí žánr „taneční elektronika“. To by do vás člověk na základě vaší předchozé muziky neřekl...
Ono to bude tím, že když člověk dělá hudbu dlouho, napadají ho věci, které by do sebe neřekl ani on sám. Mně se na muzice vždycky líbilo, že je otevřená čemukoliv. Jsou lidi, kteří se specializují na určitou oblast hudby. Já jsem si prošel vlastní, dost zvláštní cestou: začal jsem hrát na klavír Mozarta, Bacha a Chopina, i při studiu na konzervatoři a JAMU jsem se pořád pohyboval v světě klasiky. Ten „druhý svět“ mě začal svádět přes Voskovce, Wericha a Ježka, vášnivě jsem taky poslouchal Willise Connovera, který uváděl jazz na Hlase Ameriky, nabíjelo mě to radostí a obdovem k tomu, jak dobře ti lidi hrajou. Sám jsem jazz nikdy nehrál. Schází mi něco, co je k tomu potřeba a nedá se to naučit.

A co pop?
Už když jsem v Brně skládal pro divadlo, bavilo mě pohrávat si s různými žánry: ono je příjemné občas změnit kód. Ale vlastně šla pop-music dlouho mimo mě, u nás se taky v té době nedalo narazit na moc výrazných věcí. Později jsem se tomu přece jen otevřel: dokonce jsem v roce 1985 jel do Budapešti na Dire Straits. Některý pop, který byl v těch letech na vrcholu, měl docela sofistikovanou povahu: to byla moje teoretická příprava. Zároveň s ní jsem zjistil, že nemusím na nic čekat a můžu si tyhle věci sám vymýšlet. Když už jsem nevynikl v té klasice, hledal jsem nějakou jinou pořádnou životní náplň. Něco dlouhodobého. Tou náplní se staly písničky. S Pavlem Šrutem a dalšími jsme je nepsali pro obživu, ale protože nás to bavilo. Ne že bychom si občas neříkali, že by bylo fajn, kdyby se to dalo vydávat; ale doba tomu nepřála, a tak nás bavilo jen tak si na nich dělat. Naše zaujatost měla navrch.

Zdá se mi, že do pestrosti vašich písniček se promítá, co všechno jste po léta dělal současně: scénickou hudbu, večerníčky, písně pro kolegy rockery...
Měl jsem štěstí. Pohyboval jsem se na různých úrovních, vždycky to nějak souviselo s muzikou a potkával jsem při tom spoustu výborných lidí. Krásné roky s divadlem jsem prožil v Činoherním klubu: sedával jsem na zkouškách ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného, často mě to bavilo víc než pak samotný výsledek. Vladimír Jiránek mě dostal k animovanému filmu. S Vláďou jsme dokonce napsali jednu píseň, její začátek si dodnes pamatuju: Máme doma trombónistu, hraje si na trombón a na komponistu, celá rodina odchází do kina a já tu zůstávám s trombónistou... Tím se naše ambice společného autorství vyčerpaly.

Na obou albech máte texty, které mají skoro povahu osobních vzkazů. Bylo pro vás psaní písniček něco jako deník?
Tam, kde jsem si psal slova sám, to vždycky nějak vycházelo z tehdejší reality. Některé věci napsala Káťa Jiránková, se kterou jsem se tenkrát kamarádil. Dneska už nejsou tehdejší podněty a inspirace myslím podstatné: jde o to, jestli z těch písniček něco zbylo.

Vyptávám se na to, protože jste často dával textům docela zvláštní podobu, k jaké by se asi neuchýlil „normální“ textař. Od svérázného dialogu v písničce se nezblázni...
Ten jsme myslím nakonec namluvili s jednou ze zpěvaček Jasné páky... nebo Dybbuku? Kdo to

až ke krátké próze Změna programu, která zní ke konci alba.
Tenkrát jsem si zapisoval básničky a jiné texty, z nichž jsem většinu nepoužil. A některé jsem nakonec vzal do studia, hrál si s nimi a nakonec k nim vznikla muzika.

Zároveň jste zhudebňoval texty Jiřího Dědečka a Jana Buriana: s Burianem jste rok hráli ve společném duu, s oběma jmenovanými jste se potkal v programu Večírek rozpadlých dvojic. Patří pro mě k euforickému finále osmdesátých let: tam už bylo jasné, že lidi začínají mluvit nebývale svobodně.
Večírky na Chmelnici byly zábavné, protože jsme se pohybovali na samé hraně možného. Tak úplně jsme nevěděli, jaké bude mít ten večer následky. Což je vždycky zábavnější, než když je situace bezpečná. Některé ty písně hrávám dodnes a cítím, že přijetí je docela závislé na společenské situaci. U těch, které jsem psal z nasrání, někdy v roce 1988, třeba Svatý Václave, sám váhám: můžou něco říct lidem, kteří tu dobu nezažili? Ale periodicky se vrací společenská atmosféra, kdy na ně posluchači živě reagují.

Svatý Václave vznikla jako reakce na potlačené demonstrace na Václavském náměstí?
To už byla doba, kdy policajti mlátili lidi na ulicích. To bylo už hodně hnusný. Úplně nejdřív, v jiné verzi, se ta píseň ocitla v představení Divadla na Vinohradech Záviš z Falkenštejna. Nepsal jsem ji pro divadlo, měl jsem ji doma a donesl ji režisérovi Janu Kačerovi, že by tam mohla znít. Mám ji spojenou s tehdejšími pouličními záležitostmi... Byla to jedna z možností, jak to všechno ze sebe trošku dostat ven.

To už jsme u alba Poločas rozpadu: vzniklo těsně před pádem režimu a vyšlo těsně po něm, jako jeden z vůbec prvních titulů čerstvě založeného Bontonu Martina Kratochvíla. Některé písně z desky jste už předtím hrával živě. Třeba tu nejpopulárnější, o tom, jak „starej pán sedí a poslouchá jazz“.
Tu jsem hrál poprvé začátkem roku 1989 v Brně na Leitnerce: v obecném nejistém očekávání, jestli nám takhle svobodnou zábavu nepřijdou zatrhnout policajti. Je komické, že po tolika letech od revoluce je zase zábavné tuhle píseň zpívat: co když zazpívám „v sobotu kupoval jí pralinky a komunisti byli takhle malinký“ a přijde nějaký krajský inspektor, že se mu to nelíbí? Ve snu by mě nenapadlo, že všechno opíše takový oblouk, že komunisty bude volit tolik lidí a že v televizních debatách budu muset poslouchat kydy dnešních soudruhů, že tehdy se nikomu nic moc nestalo. Víte, v těch diskusích jejich odpůrci vypočítávají, kolik lidí se tehdy zavřelo a zavraždilo. Ale skoro se nemluví o tom, že mnohem většímu počtu lidí znemožnili studovat, volně cestovat, být součástí světa. To je podle mě vlastně to největší svinstvo. Míň nápadné, ale zásadní.

Což jste napsal v Poločase rozpadu: Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život“. Tak přímo a natvrdo jako tehdy jste se nikdy dřív nevyjadřoval a nejspíš ani potom.
Tehdy jsem cítil potřebu nenechávat to v sobě. Taky to nebylo vymýšleno s tím, že to vyjde. Vidina oficiálního vydání byla mlhavá, hotové věci jsem předával kamarádům, Jiří Černý je hrál na svých Antidiskotékách... Byla to taková domácí hygiena. Člověk se při vymýšlení a nahrávání zbavoval hnusných pocitů z reality. Snad ji ty písničky překročily a něco z nich zbylo i pro jinou dobu.


Praha, 28. ledna 2013

1. 9. 2014

Ven z osobní krize skrze ČS-pop // Monikino kino


Vlastně je to tak jednoduché: ona a on se sejdou a začnou si vymýšlet písničky. Česko-slovenské Monikino kino se ale z obýváku dostalo o kus dál. Z „jednoduché věci“ je nakonec pilíř v letošním domácím popu.

Petr Marek je na domácí scéně ojedinělý typ autora, který od vášnivě amatérské a místy skutečně insitní tvorby vyrostl až k Českému lvu za hudbu a k věrnému, širokému publiku, které následuje kapelu Midi lidi. Přitom se cestou názorově moc nezměnil. Kdo zná jeho filmové, scénicko-improvizační i hudební aktivity, ví, že Marek vždycky mísil záviděníhodné nápady s nesrozumitelnými úlety a s náklonností k hlubinám trapnosti.


Tím spíš je fajn vidět, že Monikino kino, v němž tvoří jen padesát procent, ho dokázalo soustředit. Snad to má na svědomí Monika Midriaková, filmová střihačka ze slovenského Martina, která Petra Marka vtáhla do svých rozepsaných písní. Začaly vznikat osobní songy se společným důvodem existence: Chceme se sami o sobě dovědět něco víc.

Prázdniny a ztroskotání // Počítače, klávesy, volně plachtící vyhrávky kytar: tohle je popový zvuk se záměrnou střídmostí „obývákové produkce“, pár barev tvoří neotřelé konstelace. Už potemnělý obal napovídá, že za názvem alba Prázdniny se neskrývá žánrová letní pohoda. Je to spíš obraz dnů prázdna, kdy máme čas sami na sebe a díky tomu náhle spatříme, že věci nejdou snadno a problémy se vrší. Třeba ve vztahu. Aneb: Prázdniny jsou rozchodová deska – a těžko si vzpomenout, kdo moment „je třeba začít znova, jinak“ pojednal v české písni takhle jasným cyklem.


Oblouk vyprávění je tu jasný. Na záčátku (píseň Prázdniny) je setkání, spojení, ona mu ukazuje svůj domov („tuto sa spí – tuná mám stôl“) a pouští ho dovnitř: „To v životě, čo mi chýba, tak to ty máš - tu môže byť tvoja izba, sem si dáš počítač.“ Civilnosti textů jde Monika vstříc, nepouští do nich téměř žádný výraz; zpívá trochu s ostychem, jako by chtěla předat text bez vnucené osobní noty.

Brzy však „do mora už naša hviezda padá“, od třetí písně se to hroutí: a s mírným klidem, který jde z obou hlasů i soundu, reflektuje. Prázdninový režim je svědkem únavy („Desiatu noc pri mori, troskotáme v humori“), plážová rekreace je ve znamení očí od soli. Ale pokud by se jiné popové texty snad na tomto místě utápěly v lítosti, tady jde spojitý tah směrem k vyrovnání: „Ja viem že normálne pády z neba akosi sú aj treba,“ říká ona, jako by polykala hořký lék.


Než se dostane k vyrovnané mantře „spravím ti čaj – a tak sa maj“, uplyne terapeutická sekvence písní. Mírná únava z neschopnosti dospět, z dalšího malého krachu, je tu – stručně řečeno – vykroužena skutečně krásně. Jako kamarád přivolaný pro posilu se ozve i Ježek v mlze, zbloudilé zvířátko z legendárního animovaného filmu Jurije Norštejna (příběh namluvil klasik ruského herectví Innokentij Smoktunovskij).

Prázdniny Monikina kina jsou intimní, ale nikde se tu neždímají výrazové emoce. Právě kombinací uměřenosti a velké upřímnosti nakonec album posluchače dostane: v závěrečných Běžkách (místy až moc roztomile nemotorná) vypravěčka znovu vyráží „vpred na bielu pláň“, je to osvobozující, i když pořád křehké. Což není od recenzenta příběhový spoiler: Monikino kino je třeba slyšet, od hvízdání ponorkových radarů v temném pomoří až po závěrečné znovunalezení sebedůvěry v pulsujícím rytmu. Kdo čekal od Petra Marka slova „ako žiť“ (což je leitmotiv části jeho textů po léta), na samém konci desky se dočká.

Česko-slovenská satisfakce // Za zmínku stojí, že velký podíl na slovenských textech má česká půlka dua, tedy Marek: po Janu Vodňanském a Tomáši Hanákovi je tím pádem dalším Čechem, který se nechal zlákat k téhle hře přes hranici. Česko-slovenský rozměr tu nakonec ani nevyznívá ironicky, spíš se občas s chutí točí kolem vazeb, které nám znějí „pěkně divně“.


Co říct o slabinách Prázdnin? Skladby mají potlačenou dynamiku, střední tempa tu odtikávají na podobné hladině hlasitosti – ale v tomhle žánru je to dost časté, takže co. Naivistické „hraní hlasem“ je někdy nouzovější než převládající klidná hladina. Běžky stojí na gramatických rýmech, ledabylejších než ostatní: tak to bývá u písní, co vznikají na poslední chvíli. Ale nic z toho album neničí, spíš se tak připomínají jeho obývákové kořeny.

Od nich se dostali Midriaková & Marek (zmiňme i mastering Ondřeje Ježka) k suverénnímu tvaru. V Midi lidech si Petr Marek odbývá hlavně náklonnost k tanečním beatům. Kdo čekal, až se po čase zase vrátí k písničkám, teď se dočkal. V zahraničí dnes s úspěchem operuje vlna hudebních producentů, kteří první úspěchy slavili s prací „na koleně“, ale pak se šli s chutí učit a dnes pracují o mnoho zkušeněji. To je, zdá se, i story Monikina kina. Propracovaností a zároveň komorním rozměrem může v něčem připomenout Jízdu Jana Svěráka; zvukem pak debutující Depeche Mode, když pro ně ještě psal Vince Clarke.

Letošek je u nás zatím chudý na silná písňová alba: nejen proto se Prázdniny jasně jeví jako jeden z počinů roku. Kdo se už cítí dospělý a sáhne po pop-music jen několikrát do roka, teď by to mohl zkusit. Dostane desku nadgeneračně obecnou, o tom, jak je to těžké, když s láskou nezačne člověk u sebe. A o tom, že se to dá spravit.


Monikino kino: Prázdniny. 46 minut. CD, LP a download vydává Slnko Records. Bratislava, 2014. 


Psáno pro Lidové noviny, publikováno v upravené verzi.

5. 7. 2014

Minimalistická opera nebude. Kvůli antisemitům a židovským vůdcům.

I česká kina byla postižena rozhodnutím newyorské Metropolitní opery. Plánovaný přenos díla Klinghofferova smrt Johna Adamse do 66 zemí světa se konat nebude. Ředitel opery Peter Gelb to zprvu odůvodnil jednoznačně: přenos by mohl být záminkou pro antisemitské akce, „zejména v Evropě“. To je zajímavé – zkouším si představit, jak kvůli opeře u nás nějací řvouni vytáhnou transparenty a budou skandovat „postminimalista John Adams na to kápl, pryč s politikou Izraele!“

Když u nás dávalo Klinghofferovu smrt Národní divadlo (2003, v éře „Nekvasil/Dvořák“), nikdo nedemonstroval. Děj vychází ze skutečného únosu lodi Achille Lauro palestinskými teroristy a zabití Leona Klinghoffera, muže na vozíku. To se odehrálo v osmdesátých letech. Opera ústí do meditace nad bezvýchodností boje mezi Izraelem a Palestinou: soucit je pochopitelně přiznán ne násilníkům, ale lidu oběma zemí. 


Osobně si z opery vybavuju její postupné vyvětrávání do klidu, meditace, možná truchlení – ale především pokusu zastavit čas, poodstoupit a vidět ničivý souboj naší doby jaksi z odstupu. (Taky se pamatuju, že jsem se místy dost vrtěl a zvlášť v prvních dvou třetinách bych uvítal škrty.) Tohle nikdy neskončí, říká poměrně sugestivně opera, když nechává mluvit jak Židy, tak Palestince, a všichni líčí „své důvody“.
Pro mnohé americké hlasy bylo takové vyznění při premiéře (1991) příliš málo proizraelské. Je to pochopitelně pomýlenost: filozofující libreto straní životu proti smrti, to je celé. Ale kontroverze byla: Adams po téhle opeře raději psal chvíli kusy beze slov. A libretistka Alice Goodman, autorka textu rozepjatého mezi civilní promluvy a hlubší úvahy? To je příběh, který vám doporučuju pročíst pozorněji: Klinghofferova smrt jí zničila kariéru, nikdo jí nechtěl dát práci. Změnila bydliště i církev, dnes je anglikánskou pastorkou, zabalila ambici publikovat na širší platformě a káže v lokálním kostelíku.


Dnes má Klinghofferova smrt velkou prestiž, viz její místo na repertoáru Met. Za rozhodnutí stáhnout přenos z kin, protože by se mohla kdesi stát jakousi záminkou, je ředitel Gelb tvrdě kritizovaný. Ironie první: jak správně říká skladatel, dnes je obsah opery relevantnější než v roce 1991. Koneckonců, když padla 11. září newyorská Dvojčata, zděšený Adams myslel na poslední slova poslední árie opery: "If a hundred/ People were murdered/ and their blood/ flowed in the wake/ Of this ship like/ Oil, only then/ would the world intervene." 

Ironie druhá: to s tou hrozbou ze strany evropských nácků není úplně přesné. Jak ředitel Met řekl, „nepředstavitelný nátlak“ na zrušení celého představení vyvinuli konzervativní židovští vůdcové. To odvolané kino je vlastně šťastný kompromis. Ach jo.

2. 7. 2014

Evangelium podle Boba // Dylan´s Gospel LP, From Another World LP


Ad dnešní koncert Boba Dylana v Praze: ok, nobody sings Dylan like Dylan, ale některé projekty coververzí dopadají pamětihodně. 

Letos se objevila na trhu dvě alba, která pokračují v příběhu Dylanovy hudby. Jsou navzájem velmi odlišná, ale obě obsahují překvapivé a přitom snadno poslouchatelné verze Dylanových písní. S oběma se pojí dost neobvyklá fakta a shodně dokazují, že Bobovo evangelium dolétne i tam, kde bychom je nečekali.

Svatý muž s tamburínou // To s evangeliem vzali doslova gospeloví zpěváci z Los Angeles, kteří Dylanův repertoár osadili do mohutného, přesvědčeného zvuku kostelních sborů s rockovým doprovodem. Celý projekt se odehrál v roce 1969: v těchto týdnech byl však poprvé reeditován. Žádní řadoví farníci: Celou věc zpunktoval chytrý a vlivný producent Lou Adler, který stál za velkým festivalem v Monterey a který dal ve stejné době tvar Tapestry Carole Kingové – přelomové desce ženského popu; mezi řadou osvědčených zpěváků excelovala Merry Clayton, kterou mezi sebe přibrali Rolling Stones při nahrávání Gimme Shelter. (Kolem Merry Clayton se najdou skvělé příběhy: nazpívala i Sweet Home Alabama, aby tenhle zpěv bílé hrdosti otloukla o hlavu všem idiotům, kteří píseň používali jako výraz nadřazenosti nad negerským póvlem.)



Ten hlavní vtip, který dává desce ráz lehce surrealistické mše, spočívá v Adlerově přesvědčení, že Dylan má v sobě gospel hudebně i textařsky – a že lze do gospelového soundu posunout kteroukoli z Bobových písní. S duchovním vyznáním I Shall Be Released je to ještě snadné: ale punc sborové konfese tady dostává i popěvek o eskymákovi Mighty Quinn. na netu lze dodnes zahlédnout dobový inzerát na tohle elpíčko se sloganem: "Mighty Quinn is a spiritual brother!"

Všechno je náhle nasvícené oltářním světlem: „I´ll be your baby tonight“ zní víc jako „odevzdávám se do tvých rukou“ než jako obvyklá předzvěst sexy večera, „Mr. Tambourine Man“ jako by byl krycím jménem Krista, All Along The Watchtower nepřipomíná rauš Hendrixovy slavné verze, ale vyzývá k cestě ze tmy, „nějaká cesta odsud musí vést ven“! Přitom sound konce sixties, psychedelie s prvky gospelu jako v Jesus Christ Superstar, se tu nezapře. Portrét ženského zrání Just Like A Woman by se v téhle verzi hodil do filmu Valerie a týden divů, sborové „lež, ženo, lež“ má spíš kolektivního ducha Dámy na kolejích.



Celým albem cloumá povznesená nálada, sedmadvacet zpěváků táhne společně jako excitované hejno. Lou Adler v onom roce 1969 pojal natáčení jako čtyřdenní večírek: ve studiu bylo jídlo a pití, pozvaní aktéři brali s sebou partnery, rodiče a příbuzné. S muzikanty přijelo mnoho dalších, nepozvaných: podívat se přišli členové kapely The Mamas and The Papas i Carole King. Neformálnost a nezávislost tohoto kolektivního „vyznání víry v Dylana“ je dodnes nepřeslechnutelná; zároveň ukazuje, jak se v té éře přenášel „dotek s duchovnem“ i na docela odtažité obsahy.

Gamelan Dylan // Oproti tomu album From Another World: A Tribute to Bob Dylan je nové: vyšlo letos, poté, co kvůli němu jeho tvůrce, producent Alain Weber, objížděl deset let (!) řadu zemí světa. Dylana tu hraje a zpívá maďarský Rom, orchestr z Barmy, muzikanti z Iránu nebo Eliades Ochoa – kytarista a zpěvák známý z kubánského projektu Buena Vista Social Club.

„Dylan je jediný muzikant, který spojil tradiční kulturu se svou vlastní poezií,“ říká Alain Weber. V minulosti pracoval s hudebníky z Asie i Ameriky, byl hudebním poradcem přelomového filmu o romském hudebním živlu Latcho Drom. Jako velký Dylanův příznivec se rozhodl najít „podobné typy, jako je on, básníky ve své kultuře, někteří jeho hudbu znali, jiní ne“. Někteří z těch, pro které Weber nechal Dylanovy texty přeložit, jsou už slavní: odvázaná makedonská dechovka Kocani Orkestar nebo superskupina z rumunských vesnických muzikantů Taraf de Haidouks. Západní uši si asi užijí ohýbané tóny a emoce maďarského Roma jménem Kek Lang (Blowin´In The Wind), čirý půvab má barmská gamelanová verze I Want You, lehce přeladěná a ještě připomínající asijským pisklavým hobojem mečivý témbr samotného velkého Boba.



Takoví egyptští Musicians of the Nile předělali Tangled Up In Blue k nepoznání (přestože jejich verze zněla i ve filmu Inkognito s Dylanovým scénářem), bengálský básník a muzikant Paban Das Baul taky nectí západní akordy – ale zase tu Dylanův impuls letí do neředěné jiné kultury, což je skvělé. 

Celý projekt producenta Webera se dočkal ohlasu coby citlivý čin, který po Tchajwancích a Balkáncích nechce, aby pobavili angloamerické publikum, ale s respektem jim nabízí kulturní dialog. Opakovaně z něj poslouchám asi půlku, nejradši pak dva tracky, které tu ponechávám k poslechu.



Koncert Boba Dylana se koná 2. července v O2 Areně, Praha.

TheBrothers and Sisters of LA: Dylan´s GospelAlbum z roku 1969 reeditovalo vydavatelství Light In The Attic, 2014.

Psáno pro LN. 



Metalový profesor // The Soft Pink Truth

Tahle nová deska má hloubku diplomové práce, ovšem věnuje se tématu ne zrovna etablovanému na akademické půdě: black metalu! Nejde tu jen o riffy řvoucích chroptivých kytar a mužských hrdel. Ultratvrdý black metal je nejtemnějším z rockových žánrů: od textů vítajících apokalypsu přes satanistické a nenávistné motivy až k norským excesům s vypálenými kostely a několika vraždami. Jak něčemu takovému složit poctu?



Drewa Daniela, člena dua Matmos a akademika, vrcholy black metalu hudebně fascinují. Proto své album pojal jako odkaz na rub i líc, jako stvrzení významu i kritiku. Zmínění Matmos už léta vytvářejí muziku v konceptuálních rámcích – třeba když přetavili do tanečních rytmů zvuky z kliniky plastické chirurgie nebo z laboratoře s pokusnými zvířaty. Sólový Danielův projekt nese název Soft Pink Truth; to „měkké růžové“ je žánrovým identifikačním znakem pornografie. Jak tedy vidno, Daniel je sice vysokoškolský profesor, ale vedle shakespearovské specializace je doma v ryze současném diskurzu. Vždycky se vymezoval z queer pozic: proto na albu Why Do the Heathen Rage? (Odkud se bere hněv neznabohů?, vydal Thrill Jockey) vůbec nezní pravověrný metal, ale elektronické klubové beaty. Je to záměrný paradox: disko bylo vždycky těžce „gay“ pro ultramačistické metalheads. Větší naschvál se dal těžko najít.

S určitou fascinací požádal Drew Daniel o pomoc pár hudebníků a přepsal harmonie a struktury metalových nářezů do jiného kódu. „Vyhledával jsem takové písně,“ řekl portálu Pitchfork, „jejichž text vypovídá, o čem je black metal, a které mají dobré kytarové riffy. Jsou kusy, které miluju, ale jejich jádro je v textuře zvuku: nemělo by cenu předělávat je. Lákaly mě ty, ve kterých lze cítit popové jádro.“ Což je velmi přesný postřeh, který by asi mnohé metalisty naštval: chytlavost, podobná popu, v některých jejich flácích nepochybně trůní.

Leckdo si vybaví goticky pokroucená loga kapel Venom, Mayhem nebp Darkthrone. Daniel prováděl s jejich písněmi artistické kousky. Chlapácká Ready To Fuck tu je v ženské verzi, ujala se jí zpěvačka Jenn Wasner z kapely Wye Oak, jež nedávno vystoupila v Praze. Vokálních hostů je tu víc, nejslavnějším je nepochybně protagonista skupiny Antony and the Johnsons. Když do písně Satanic Black Devotion zní banjo a rozpoznatelné fragmenty tanečních hitů, uvědomíme si, že žánr „černého kovu“ je mimo jiné zcela prost humoru a nadhledu. Drew Daniel jako by vyvedl sektářsky puristickou estetiku na denní světlo: zasahují do něj různé hlasy, od cembala a žánrových rytmických figur až po vokál ceněné vážnohudební skladatelky Jennifer Walsheové.

Ta bystře vyvážená konstelace má ovšem ještě jednu rovinu. Autor projektu si rychle uvědomil, že by bylo alibistické vyhnout se kruciální otázce: jak se stavět k hudbě skandinávských muzikantů jako je Varg Vikernes z kapely Burzum – k těm, kteří jsou přímo spjatí s násilím, nenávistí, vraždou? „Tolikrát jsem slyšel od nějakých fanoušků postoj: My jen posloucháme muziku, která se nám líbí. Ale to je v lepším případě naivní a v horším případě velmi neupřímné: když se nám něco líbí, chováme se méně ignorantsky.“ Tu hudbu si připomínejme i jako stigma spojené se zlem, které rozpoutala, říká Daniel silnou deskou. To, že někdo hraje dobře na dva kopáky zároveň, je výkon, který nikomu život nevrátí.


Nechat se oslepit // Francisco López

Jaký ten pražský koncert vlastně byl? Psal jsem to před ním, pak tam nemohl být... Napište mi.

Kdyby tento sloupek mohl mít ilustraci (a tady ji na rozdíl od sloupku v Orientaci LN mít může!, pozn.), viděli byste na ní hlediště plné lidí, kteří na nic nehledí: všichni mají černou pásku přes oči. Do Prahy totiž přijíždí Francisco López – hudebník, který je toho názoru, že pro soustředěné vnímání zvuku nemá posluchač koukat, kde co lítá. I příští sobotu, v pražském kostele svatého Vavřince (tedy koncertní síni Pražského jara), budou příchozí naslouchat s paralyzovaným zrakem.



Dopřejme si ještě jedno kdyby: kdyby existoval frekvenční slovník současných textů o hudbě, nepochybně by se výskyt slova naslouchání dostal do vysokých čísel. Různé způsoby, jak naslouchat světu, se dnes staly horkým tématem: rozmanité přístupy k umění zvuku nás nutí přepínat, asi jako náš zrak jinak dešifruje komiks, abstraktní malbu a strohou krásu předjarních holých větví. Francisco López chce posluchačům ukázat, že jejich sluch může sestoupit k odstínům a hloubkám, o nichž dosud nevěděli.

Za posledních dvacet let se z něj stala ceněná a populární osobnost sound artu a hudby. Svá vystoupení a instalace uvádí i v galeriích a velkých muzeích moderního umění: to dnes muzikantům pomáhá, výtvarný svět je bohatší než hudební. López, rodák z Madridu, ovšem také každý rok mizí do deštných pralesů, v nichž ucítil domovské místo; pořizuje tu nahrávky, s nimiž pak naživo pracuje. Právě zdejší obklopení živoucím zvukem ho inspirovalo: v mládí se rozhodl odmítnout hudební nástroje („škála zvuků, kterou mohou vydat, je příliš úzká“), zrušil i tradiční situaci „kukátkové“ scény, proti níž sedí příchozí („proč bych měl být jinde, než mí posluchači?“).

S Lópezem se tedy ocitáme v situaci blízké pralesnímu chaosu. Obkličuje publikum: k uším to prýští z multikanálových systémů ze všech stran. Když reprezentoval Španělsko na Expu 2008, měl k dispozici 250 kanálů; v New Yorku vrstvil nahrávky z různých tropických pralesů ze stovky reproduktorů. V pražském chrámu budou kanály čtyři: i to stačí na prostorový efekt, kdy autor s publikem, společně shromáždění uprostřed, slyší, jak poryvy zvuku nabírají směr a tvar.

Nahrávky z pralesa pořizuje López spolu se svým českým kolegou: jmenuje se Slávek Kwi a už léta žije v Irsku (na avízovaném večeru festivalu Stimul vystoupí také). Divoká příroda není jediným zdrojem zvuků, López naživo přetváří i industriální či podvodní zvuky, ale nepojmenovává, neidentifikuje, naschvál jim ponechává jejich inkognito.

López, ve své náročnosti někdy poněkud efektní, říká, že chce prezentovat čistý zvuk zbavený příběhu, okolností, všeho navíc. Tímhle svým trademarkem na sebe ovšem nalíčil past: sám jeho přístup se stal silným příběhem, který si publikum dobře uvědomuje. „Jdeme na Lópeze! Budou nám zavazovat oči!“ Ženy volí oděv, ke kterému bude ladit černá páska. Submisivní jedinci se těší již dlouho předem. Německý tisk napsal, že posluchač, který nevidí, co se děje kolem něj, je zbavený veškerého pohodlí, ovšem zato je vržen do existenciální situace. Sám López říká, že do koncertů se vloudil element, který neplánoval: publikum se dobrovolným podřízením cítí stmelené, ve vzduchu visí situace kolektivní hry a rituálu.


Kdo chce nabízet čistý zážitek bez děje, sám se nakonec stane legendárním příběhem. Což nic nemění na tom, že pobýt s Franciskem Lópezem může přinést slušnou změnu vnímání, o které by se nám na „normálním“ koncertě ani nesnilo.