10. 5. 2014

Starosta je punker // Jón Gnarr

Nakonec z toho bylo mnohem víc než vtip. Komik, herec a bývalý punker Jón Gnarr změnil islandskou politiku. Nyní, po čtyřech letech v křesle primátora Reykjavíku, z politiky odchází.

Krize důvěry v tradiční velké politické strany má v různých evropských zemích různou podobu. Když ve Velké Británii v roce 2010 nehlasovalo pro klasické dva soupeře mezi stranami 35 procent občanů, byl to výsledek nevídaný od roku 1918. Od Nizozemí po Maďarsko a Slovensko se prosazují radikálně pravicoví populisté. Jinde voliči vkládají naděje do neprůhledných pirátských stran a hráčů z byznysu. Další prostě zůstanou doma: v německém Porýní-Vestfálsku nešlo v nedávných parlamentních volbách k urnám 40 procent voličů. Na Islandu se dělo v posledních pěti letech něco jiného.

Sliby Nejlepší strany // Nedůvěra na počátku byla ovšem tatáž, ba větší. V zemi těžce zasažené bankovní krizí se stávající reprezentaci nedařilo pohnat viníky k odpovědnosti, rozplést gordické uzly korupce a dovést zemi k nutným změnám. Mezi reakcemi na tuto situaci se v roce 2009 objevila jedna velmi specifická. Byla založena Nejlepší strana (Besti flokkurinn), satirický projekt, který si dělal absurdní a drzou legraci z poměrů na Islandu. Jón Gnarr, autorský herec, který stál v jejím čele, tvrdil, že pokud všechny ostatní strany jsou zkorumpované skrytě, pak ta jejich slibuje občanům korupci neskrývanou.

Nejlepší strana napodobovala fráze a žargon islandských politiků. Nebyl v ní nikdo, kdo by měl zkušenost s politikou – dominovali spíš kreativní a aktivní osobnosti, třeba Einar Örn Benediktsson, který býval po boku Björk zpěvákem kapely The Sugarcubes. Koncem roku 2009 se však Gnarr a spol. rozhodli zasáhnout do reality: registrovali se jako strana a prohlásili, že jdou do nadcházejících voleb.

Patrně žádná strana neměla do té doby ve svém spotu vokál blackmetalového zpěváka: ale to byl jen střípek toho, co „Best Party“ ve svém – rychle proslaveném – volebním klipu nabídla. Vystavěla ho na melodii hitu Tiny Turner The Best s jasným refrénem: Jsme nejlepší! „Chcete naši stranu, nebo aby byl Reykjavík zničen?“ huláká tu Gnarr s bujarou demagogií mezi tím, co jako správný populista hladí děti na ulici a samolibě obchází své město s psíkem. Vypočítávají se tu předvolební sliby: strana se zavázala dodat do reykjavícké zoo ledního medvěda (což je při zeměpisné šířce Islandu evidentní joke), ručníky zadarmo ke všem městským bazénům, všestrannou podporu slabochům a vybudovat v islandské přírodě Disneyland. Mezi stěžejní závazky patřil slib dosáhnout „parlamentu bez drog do roku 2020“. Těsně před volbami Gnarr veřejně ujistil voliče, že Nejlepší strana se zavazuje po volbách porušit všechny sliby, které v předvolební kampani nadělala. Všichni se výborně bavili.


Nic upřímnějšího, chytřejšího, pozitivnějšího a se zřejmým potenciálem islandští voliči kolem sebe neviděli. V květnu 2010 tahle parta vyhrála místní volby s výsledkem 34,7 procenta. Jón Gnarr se stal starostou Reykjavíku.

Ministerská předsedkyně Jóhanna Sigurðardóttir označila tenhle výsledek za šok: sama patřila k poraženému pravému středu, spojenému s politickou minulostí Islandu. Nejlepší strana získala šest z patnácti křesel v městské radě: zasedl tu i druhý muž strany, Einar ze Sugarcubes. Jasnější signál odporu vůči předchozí politické garnituře lidé nemohli vyslat. Teď ovšem přišla obava: semele stranu, která se definovala jako anarchosurrealistická, praktický chod politiky? Stanou se z nich šediví profesionálové veřejné služby, anebo se naopak projeví jejich amatérskost a všechno se zhroutí?

Jón Gnarr po zvolení prohlásil, že nepůjde do koalice s nikým, kdo se nekoukal na seriál televize HBO The Wire. Kromě všech vtipů však budoval už dlouho reálnou agendu – koneckonců veřejné věci byly důvodem, proč se nejlepší strana vložila do dění. V jejím programu byly momenty sociální podpory, ale i transparentnosti, skoncování s korupcí a pohnání viníků finanční krize před soud. Na malém Islandu, kde se všichni znají a neexistuje izolace vládnoucích vrstev od spoluobčanů, nezněla obyčejná dikce programových bodů jako úplná utopie: „Tím nejlepším ve společnosti je rodina. Vláda by měla naslouchat skutečným potřebám rodin.“ „Každý si zaslouží to nejlepší, bez ohledu na to, kdo a odkud je.“ „Pozvedněme kvalitu života těch, kdo neměli tolik štěstí: i pro tuhle partu chceme to nejlepší, a tak byste měli mít zadarmo autobus a taky vstup do bazénů, abyste se mohli umýt i když jste chudí nebo máte jiný problém.“ „Naslouchejme víc ženám a starým lidem. Dostává se jim až příliš málo pozornosti. Jako by si všichni mysleli, že jen tak nadávají nebo co. Tohle změníme.“

Indián s dysfunkcí // Gnarrova patra nikdy nemluvila jen seriózně, čímž si jedny získávala, druhé mátla a třetí odrazovala. Ale Gnarr, který se prohlašoval za anarchistu a veskutečnosti měl blízko k levému středu, rychle ukazoval, že to myslí s praktickou politikou vážně. Po období, kdy si vláda kupovala důvěru lidí nekonečnými půjčkami až do bodu zhroucení všech tří velkých islandských bank, nemohl a nechtěl pokračovat v populismu. Začala lítat opatření: zvedla se cena elektřiny v Reykjavíku a z městských služeb byli propuštěni nadbyteční lidé, přišly nové daně. Ruku v ruce s tím šla transparentnost, vyšetřování a soudy kolem bankovní krize, odpovědnost. Z muže, který měl v televizi nelítostně humornou talk show, se stala osobnost, kterou lidé v průzkumech označili za nejdůvěryhodnějšího a nejčestnějšího politika v zemi.

Kdo je sedmačtyřicetiletý Jón Gnarr, jakou má historii? V dětství mu byla mylně diagnostikována mentální zaostalost a kolem šestého roku podstupoval psychiatrickou léčbu. Bojoval s dyslexií a obtížně se učil: později svůj příběh popsal v knize s názvem Indián (jako kluk při sledování westernů nikdy neměl rád kovboje). Byla mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, tedy syndrom ADHD, označovaný dřív za lehkou mozkovou dysfunkci. Gnarr o těchto svých zkušenostech vždycky otevřeně mluvil: nejen že z nich udělal jedno z mnoha témat svých výstupů, především udržoval funkční veřejnou diskusi.

Jako teeengaer hrál v kapele jménem Nastydlé nosy, říkal si Jónsi Punk. Svého času vtrhl do knihkupectví v centru a z německého časopisu Bravo vytrhával stránky se Sex Pistols a Clash, aby kamarádům demonstroval pankáčskou estetiku protestu. Zasnoubil se se svou pozdější ženou Jóhannou, v 80. letech oba patřili k okruhu kolem chytré a radikální kapely The Sugarcubes. V té, jak víme, zpívala jak pozdější hvězda Björk, tak Jónův kamarád a pozdější kumpán ve veřejné službě Einar. Jón prováděl i jemnější věci: své druhé jméno Gunnar si oficiálně změnil, protože jeho maminka je v dětství vyslovovala Gnarr.

Řekněme, že Gnarr používal punk, aby konfrontoval společnost s její vlastní ošklivostí. Nešel na vysokou, řídil taxi, krátce pracoval ve Švédsku u Volva, pak na Islandu v psychiatrickém ústavu. V devadesátých letech začal v duu glosovat dění v rádiu, od roku 1997 je úspěšným autorem televizních komediálnách seriálů a filmů, ve kterých i hrál. Jejich věhlas se většinou omezil na Island, kde byl ovšem radikální. Drsnou komedii Bjarnfreðarson (2010), kde hrál Gnarr titulní postavu muže, který pod vlivem rodinných animozit vyrostl v diktátora a komunistického ideologa, vidělo dvacet procent islandské populace a při nástupu do kin na Islandu pokořila Avatar. Jeho autorská televizní show Ég var einu sinni nörd (Býval jsem nerd) má autoboigrafický základ. Gnarrův humor v sobě snoubí kuráž „nekorektně“ mluvit o kterémkoli tématu a humanistický soucit. Jediný „jeho“ film, který oběhl svět, je ten o něm: celovečerní dokument Gnarr, který vznikl jako odpověď na otázku světa, co je zač ten punkový humorista, který má jako starosta Reykjavíku pod sebou osm tisíc podřízených a roční rozpočet ve výši dvanácti milionů eur.

Nejsem politik, končím // Koncem loňského roku Jón Gnarr ohlásil, že svou misi v politice skončí: nebude usilovat o znovuzvolení, a tak v červnu vyprší jeho období ve funkci.
Pro praktickou politiku Nejlepší strany to neznamená úplný ústup: část jejích členů založila politické uskupení Bright Future (Světlá budoucnost), s nímž vloni úspěšně kandidovala do islandského parlamentu. Bright Future však už bude jednat bez Gnarra. „Kdybych do toho šel znova, už bych se stal politikem,“ řekl. „Ale já nejsem politik. Vždycky jsem byl komik. Za celý život jsem jako komik potěšil dost lidí. V politice jsem se snažil o totéž: ale tam to dá o hodně víc práce.“ Svou zkušenost v politice přirovnal k účasti ve čtenářském kroužku, kde všichni debatují o jen jednotlivých větách, ne o příběhu. Přestože to některým lidem vyhovuje, Gnarr pravil, že to není nic pro něj.


„Chtěl jsem změnit systém, a tak jsem ho musel infiltrovat,“ říká po čtyřech letech vládnutí Reykjavíku v koalici s mladou sociálně demokratickou stranou. Za tu dobu padly tresty pro politiky a bankéře garnitury odpovědné za krizi. Leccos v zemi se konzolidovalo, leccos čeká na řešení: vstup politických amatérů na scénu však mnohonásobně překonal očekávání. Snad tu šťastnou roli sehrály i skromné rozměry třistatisícového Islandu, kde mediální a virtuální realita nedokážou přebít faktor malé komunity. „To, že je něco vtipné a dokáže nás to rozesmát, neznamená, že to zároveň není důležité,“ shrnuje Jón Gnarr princip, který z komiky přenesl do veřejného života. Memoáry z primátorské éry, o které ho požádal americký vydavatel, vycházejí v červnu. „Americká politická scéna dnes dost postrádá humor,“ píší zástupci nakladatelství Melville House. „U Jóna Gnarra se můžeme lecčemu přiučit.“

Psáno pro Orientaci LN //

Nevypočitatelná bílá žena // Kim Gordon


Newyorští Sonic Youth se rozpadli (předloni) proto, že nevydržel manželský vztah Thurstona Moora a Kim Gordon. Pár roků předtím, v rozhovoru s bubeníkem kapely Stevem Shelleym, jsem se ptal na recept: díky čemu tenhle kvartet vydržel pracovat a vyvíjet se třicet let ve stejné sestavě? „Chce to toleranci. Musíte umět hodně odpouštět,“ řekl tehdy Shelley.

Po rozpadu kapela otevřela archivy a – uvážlivým způsobem, jak měla vždycky ve zvyku – začala nabízet neznámý silný materiál ze své historie. Do toho přišly velké akce, jež začaly z odstupu hodnotit. Ta největší se konala vloni v newyorské galerii New Museum. Ukázala, kolik výtvarných umělců se se Sonic Youth spojovalo: od Mika Kelleyho, který propůjčil své ušmudlané záhadné plyšáky na obal alba Dirty, po kreslíře komiksů Raymonda Pettibona.

Tyhle návraty vyprovokovaly i knižní vydání textů, na které se jaksi pozapomnělo. Až do devadesátých let publikovala baskytaristka, zpěvačka a autorka Kim Gordon řadu textů: žádné pocitovky, ale suverénní studie o umělcích, scéně, mužích a ženách. Kniha Is It Your Body? Selected Texts (anglicky je vydal berlínský Sternberg Press) je intenzivní paralelou samostatného ženství, které Kim Gordon rozvíjela coby rockerka na pódiu.

Kim Gordon uměla pozorovat a poslouchat. Zevnitř ze scény pozorovala mužské a ženské role: popisuje tu Andyho Warhola nebo Alice Coopera jako studie na hranici, kde muži začínají přebírat ženské aspekty, protože se tak cítí naplněnější. V knize je i kus deníku z turné Sonic Youth: když se stali slavnějšími, atraktivní Kim Gordon u mikrofonu zjistila, že na ni mužské rockové publikum chodí zírat jako na dráždidlo. Dívka, která ještě před pár lety seděla se svými dioptrickými brýlemi v knihovně, o té kolizi formy s obsahem psala do hloubky. Když o pár let později začaly vznikat první kapely „vzpurných dívek“ riot grrlz, měly co tisknout ve svých fanzinech.

Textem omamně krásným je jeden, který je úplně celý o hudbě. Nepopisuje nic jiného, než to, co a jak hráli kytaristé v ansámblu Rhyse Chathama – kytaristy, který aplikoval minimalismus na zvuk vazbícího hlučného rocku. Ten text se jmenuje Laciné drogy a mužské umění bondáže: interpretuje, proč asi vyvádějí postrockeři právě toto, ale přitom si detailně hledí popisu samotné hudby. Měli by ho číst všichni adepti popového recenzentství.

Pozoruhodné i zábavné je, že kromě art časopisů a fanzinů psala Kim Gordon i do ženského časopisu Cosmopolitan. Je to asi jako kdyby Filip Topol přijal nabídku psát do Playboye: ale výpravu na jiné území využila Kim naprosto plánovitě. Vždycky citovala nějaký rockový text (třeba Hello I Love You od Doors) a pak se od něj odrazila ke své úvaze, jež často zprostředkovávala něco z punkové a undergroundové etiky. Nepřistoupila na obvyklou hru ženských časopisů: jen sebevědomě použila jejich jazyk, aby ukázala, podle jakých pravidel hraje ona sama.

Dřív se říkalo, že kdo má doma velkou sbírku desek, z toho velký muzikant nebude: už proto, že má plnou hlavu hudby druhých. Thurston Moore s Kim Gordon po boku byli vášnivými sběrateli alb: proto se o Sonic Youth říká, že právě oni jsou výjimkou potvrzující pravidlo. „Zastávám teorii, že ženy jsou anarchistky od přírody, protože stojí v mnoha ohledech mimo systém. Nevypočitatelná bílá žena...“ napsala Kim Gordon v osmdesátých letech. I dnes, kdy se ženy a systém přece jen sblížily, to od zní inspirativně. A varovně.



5. 5. 2014

Rashadova práce nohou

Hudební svět poznamenalo v uplynulých dnech úmrtí, k němuž můžeme směle připojit přívlastek významné. Ve věku ani ne středním, čtyřiatřiceti letech, zemřel chicagský autor taneční a elektronické muziky DJ Rashad. Měl světové renomé a nebyl to rozhodně „nějaký dýdžej“. V té souvislosti myslím na to, zda se u nás někdy podaří překonat bariéru, která v Česku dělí běžné širší publikum od silné hudby ze světa. Je dost důvodů, proč si takového Rashada Hardena, jak znělo muzikantovo jméno, nejen užít, ale i vážit. Než to tu stihl někdo vysvětlit mimo uzoučkou scénu aktivních příznivců, Rashad zemřel. Jsme odsouzení k tomu, že nám nové hudební příběhy budou takhle unikat?

Rashad patřil k chicagské lokální scéně, která během minulé dekády zaujala svět tím, že působila jako mikrosvět se svými vlastními pravidly. Hudba stylu juke se tu úzce pojí s tanečním stylem footwork. Mládež, hlavně afroamerická, se v Chicagu schází k frenetickým, extatickým soutěžím nebo exhibicím, při nichž se kluci a holky předhánějí v rychlé „práci nohou“. Základem muziky jsou beaty z bicích automatů a počítačových softwarů: ovšem jejich rychlost je nakopnutá do radikální frekvence (kolem 160 beatů za minutu!), takže zvuk někdy přímo drnčí a místo impulsu k normálnímu tanci připomíná srdce uprostřed záchvatu. Vlastně je to úplně logické: moderní bílí muzikanti v rámci městské nervozity otočili nahoru hlasitost (hard rock, metal, punk, noise), Afroameričané zase vyšponovali na maximum to, co je blízké jim – rytmus, respektive jeho tempo.

Protože v těch syntetických tlesknutích a ranách do virblu nervozita nepochybně tkví: v tom je podivná ambivalence juke a footworku, že má v sobě jak euforii, tak stísněnost. Navíc původní juke si vystačil s krátkou rytmickou figurou, obohacenou o nějaký výkřik, slogan či úryvek ze starší písně. Motiv se protáčí pořád dokola: publicista Karel Veselý ve svém nekrologu za Rashada cituje hudební server TheQuietus: tam juke výstižně přirovnali k novodobým kratičkým videosmyčkám – gifům, jejichž obsah se s každým opakováním jeví absurdnější a absurdnější.

Svět na chicagskou komunitu zíral jako na vzácný případ čtvrti, která si uprostřed globalizace spokojeně pěstuje svoje pravidla. Sjeďte si na síti pár videí s heslem footwork: uvidíte pouliční závody a lekce v tělocvičně, někteří účastníci zcela naplňují český písňový text „ten mladík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co?“, jinde vidíme podivuhodně synchronizované adepty následující trenéra. Mezinárodní scénu na juke/footwork upozornil Mike Paradinas z dobrého labelu Planet Mu: právě DJ Rashad však odsud postoupil výš, k zásadní vydavatelské společnosti Hyperdub. Táhlo ho to totiž k plnokrevnější hudbě, a tak bzučící basy a epileptický klapot vedl k čím dál silnějším nápadům. Vrcholem se stalo loňské album Double Cup. Ještě předtím se stihl zastavit v pražském klubu Cross, kde s ním hrál i druhý velký footworkovský ambasador DJ Spinn.

Když chtěla Beyoncé ukázat, že je cool, nechala si od vyznavačů juke udělat remix: to pomohlo rozšířit jeho věhlas. Jinak zůstává tenhle styl v napětí mezi chicagským pouličním děním a jeho echem, slávou v globálních klubech. Rashad už do dění nepromluví. Nejdřív se psalo, že se předávkoval, druhá verze mluví o krevní sraženině v noze. Myslím na Rashadova devítiletého syna a posílám známým link na tracky z Double Cup: užije si je i ten, kdo u nich nemrská nohama jako chicagští klackové.



Psáno pro Orientaci LN // 

2. 5. 2014

Julia Holter: Zklidni se







Prima, Creepy Teepee ohlašuje českou premiéru Julie Holter! Takže 12. - 14. 7. v Kutné Hoře. Takže sem dávám - lehce upravený - text, který vyšel po vydání jejího posledního alba Loud City Song v Orientaci LN. 






Kolem alba Julie Holter Loud City Song se vznáší hned několik témat. Její Píseň hlučného města lze poslouchat jako snivý pop i jako signál, že hudba se dnes mění.

Co je na Julii Holter, velkém objevu posledních tří sezón, tak jedinečné? Je to školená skladatelka, jež však přijala do své zkušenosti „obývákovou“ produkci nezávislých nahrávek. Její alba mají konceptuální rámec a novinka Loud City Song s volností krouží kolem leitmotivu útočného, hlučného města. Hvězda Julie Holter stoupá, ale nebude to mít snadné: je především autorkou a odehrát „strhující“ koncert jí není vlastní. To dnes rychlým volbám publika nepomáhá.


Světová média (ale třeba i Respekt), která teď píší vřelé a přející recenze, se drží příběhů alba, jak je popsali autorka a vydavatel. Těch „konceptů“ je tu několik, a tak je co převyprávět. Ale do značné míry je to omyl, nebo spíš falešná stopa: ten hlavní přínos Holter nespočívá ve skrytém propojení písní. Je v nich samotných, jsou prostě moc dobře napsané - a navíc aranžované se zkušeností výrazně současné skladatelky. 



Kombinací „křehká a chytrá“ se blíží jedinečné britské hvězdě Kate Bushové, pevným postojem a hudební hloubkou zase Joni Mitchellové. Tím, že zná leccos z historie avantgard a nepopové hudby, občas připomene Laurii Andersonovou. Srovnání s těmihle prověřenými tvůrkyněmi dává smysl i díky tomu, že Julia Holter si bere leccos ze starých časů: zajímá ji klasická a vyšší kultura od antiky po minimalisty, věří na poslech celého alba (vykládejte to dnes osmnáctiletým!), bere hudbu jako šanci zpomalit v rychlém světě. Dá se říct, že její staromódnost jí pomohla překonat rutinu dnešního popu a udělat krok do budoucnosti.

Skladatelka z obýváku // Celé nové album se točí kolem „hlučného města“ Los Angeles. Julia Shammas Holter se tu před devětadvaceti roky narodila. Řekne-li se, že studovala hudbu, má to dost jiný rámec než studium kompozice u nás: na akademii CalArts absolvovala obor elektronická hudba, což znamená čilý styk s osobnostmi, poetikami a technologiemi posledního půlstoletí. Julia si odtud odnesla výbavu k tomu, aby mohla jednat samostatně. Dvě písňové desky nahrála sama doma: Tragedy (2011) a Ekstasis (2012) mají sebenáročnost plnokrevných alb, koncepty inspirované starořeckými dramaty a udělaly z Holter putující hvězdu festivalů experimentálního popu. Ovšem „bedroom pop“ nebyl žádným jejím cílem, debutantka měla prostě jen málo prostředků a konexí, aby natáčela jinde než u sebe v pokoji. „Samotná pracuju jen z nutnosti,“ řekla serveru Pitchfork. „Intimita může být pěkná, když s ní umíte zacházet. Slýchám hodně hudby, která je prostě jen líná: někdo sedí u sebe na posteli a do mikrofonu zpívá pitomosti. Je to umění, prohlašují pak. To je protivné.“

Nějaký čas pomáhala svému příteli vést malý label Human Ear. „Lidi nám posílali mailem i tu nejidiotštější muziku, někdo jen zvracel do mikrofonu. Zvracet a nahrávat to může být zajímavé jen tehdy, když pro své zvratky najdete ten pravý kontext. Člověk musí něco umět. A naučit se něco, to chce čas.“ Její hudba reaguje na dnešní éru rychlého a snadného publikování – a vymezuje se vůči němu. Sama Holter, zdá se, s časem hospodaří beze spěchu kariéristického maratonce: není moc graduovaných muzikantů, kteří by si mezi úspěšnými alby odskočili pracovat do lokální neziskovky zaměřené na teenagery. „Hodně kluků a holek, které tu máme, jsou členy gangů, případně na odvykačce. Jiní už mají děti anebo jsou zkouření, když přijdou prvně do školy,“ přibližuje Holter svou druhou práci. „Jde o to, aby jim někdo nabídl motivaci. Aby je něco začalo bavit.“ Pocit společenské odpovědnosti v ní už v dětství zaseli rodiče. Otec, kytarista v alt-country kapele, hrával často na shromážděních a demonstracích „labor songs“: tenhle žánr odborářských a dělnických protestsongů české prostředí vlastně nezná.

První i druhé album, kterými se fakticky proslavila, natočila Julia Holter ve svém pokoji. Loud City Song už ale vznikalo jinak. Dohled měl Cole Marsden Greif-Neill: ten produkoval další nezávislé kalifornské „hvězdy z obýváku“ a zároveň absolventy CalArts, Ariela Pinka a Juliinu kamarádku Nite Jewel. „Ti oba začínali taky s nahráváním doma,“ líčí Julia. „Takže Greif-Neill zná ten přechod. Poslechl si moje dema, líbila se mu a vymyslel strategii. Jeho plán počítal s tím, že se mi nejlíp pracuje doma, v čase, kdy se mi zrovna chce.“ Julia napsala instrumentální party (do not i jako textové pokyny) a ty se šest dní nahrávaly v profi studiu se zkušenými zvukaři. Následovaly dlouhé měsíce, během nichž nazpívávala vokály v Greif-Neillově domácím studiu (díky tomu zní na desce líbezným vyrovnaným hlasem, kterého naživo dosáhne jen někdy). Výsledek si vzala k sobě domů, kde k němu po nějakou dobu ještě dohrávala elektroniku. „Takže naprosto nejdéle na tom všem trvala postprodukce. Nástroje byly nahrané hned: ale pak bylo nutné udělat kolem nich atmosféru a spoustu rozhodujících maličkostí.“

Jak zdrhnout papparazziům // Úvodní písnička World působí jako filtr, který oddělí všechny, kdo by chtěli normální zábavný pop. Není tu vůbec žádná rytmika: Juliin hlas zní čistě, opatrně, do bloků akordů, oddělovaných bloky úplného ticha. Od začátku je zřejmé, že hlasitý svět, avízovaný v titulu desky, je tady jedním z témat („jak ti jen uniknout?“ končí World). Není to jenom rámus velkoměst ráže L. A.: ten se nakonec stává metaforou noisu nekonečných nabídek, podnětů, mediální hysterie. V Los Angeles Julia opakovaně vídá houf papparazziů, jak se ženou za nějakými herci: ten obraz proměnila do písňového snu Horns Surrounding Me, kde ji samotnou honí dechová kapela. „Narážím na to, jak hlasitá je společnost. Zkouším vyprávět příběh osobnosti, kterou okolí nějakým způsobem bombarduje. Na člověka někdy padne tíha: společnost reaguje, jako byste snad pracovali proti ní. V tomhle smyslu umí být hodně hlasitá.“

This Is a True Heart si po pár řádcích najde pařížský pop-soundtrackový sound: což je příležitost seznámit se s Gigi. Ten filmový muzikál, natočený v roce 1958 podle prózy francouzské autorky Colette, prý viděla Julia Holter během dospívání mnohokrát: a teď si jeho příběh vzala jako volný námět pro celé album. Gigi vypráví o dívce, kterou se všichni kolem snaží vychovat k pragmatické protřelosti, s níž by šikovná žena měla zakotvit vedle dobře situovaných mužů. Přizpůsobit se poskvrněnému životu, „hlučnému městu“: to je tendence, k níž se Holter snaží najít alternativu. Zklidnění vnější i vnitřní.

Ale víc než nějaký morální postoj tu nakonec zaujme synergie různých stylů, s kterými autorka nakládá jako s barvami na paletě. V Maxim´s II přepadne nervní atmosféra od ambientní elektroniky do ječivých freejazzových dechů jako do otevřeného konfliktu, pak ale ve vzduchu zůstane jen chvění smyčců v barvách evokujících soudobou hudbu, do níž ovšem rázně vpadne elektronický beat. In the Green Wild, možná nejsilnější skladba alba, začíná zpěvem do výrazného suchého rytmu - což prý inspirovala spolupráce Joni Mitchellové s bubeníky z Burundi na slavné desce The Hissing of Summer Lawns. Písňové „vyprávěcí“ části mají atraktivnost pravověrného popu, jenže jsou prostoupené pasážemi, kde se autorka zapomene při zkoumání zvukového detailu. Často tu máme pocit „dvou v jednom“: někde uvnitř zvukové harmonie se chvěje malá nervní disonance, která neruinuje celkový soulad, ale tiše v něm tiká jako nálož.

Ve výsledku je zřejmé, že tohle je hudba autorské i posluchačské generace, která už neseparuje mainstream, nezávislý pop a umělecký experiment. Zhlíží na nedávnou minulost hudby z nadhledu a odevšad si bere něco – a pokud je nová syntéza tak propracovaná jako u Julie Holter, pak lze mluvit o zralosti. Vlastně tu pokračuje pohled spojování žánrů – tedy zvukových kódů přicházejích z různých sociálních prostředí. S tímhle přístupem se často pojí buď utopická naděje, že různé frakce společnosti se mohou dnes už víc sblížit, anebo naopak ironické podtržení jejich rozdílnosti. Loud City Song lze poslouchat jako malé drama, v jehož obsazení se dostávají ke slovu hudební šifry rozmanitého původu.

Model Velvet: rub i líc písně // „Zvuk kroků má zvláštní chuť , nikdo si jí nikdy nevšiml,“ zpívá se na albu. Julia má vůči zvuku skutečně vypěstovanou zvláštní citlivost. Souvisí to s jejím studiem u (nepopového) skladatele Michaela Pisara, který je dnes jedním z protagonistů mezinárodní skladatelské skupiny Wanderweiser. „V roce 1990 jsem začal do svých děl vkládat relativně dlouhé úseky ticha, aniž bych přesně věděl, proč to dělám,“ napsal o sobě Pisaro. Časem se stal součástí společenství, pro které je důležitá křehkost zvuku a volnější spolupráce s interprety. Partitury tvoří spíš pokyny a poetické náznaky než natvrdo vypsané noty a požadavky: to Pisarovi a spol. až moc připomíná společenský diktát shora.

V tomhle prostředí Julia Holter zrála – a na YouTube najdeme řadu koncertů, kde se podílí na interpretaci křehké abstraktní hudby, v níž se toho „děje velmi málo“ a od které popové publikum tryskem uteče. Členové Velvet Underground, skupina Sonic Youth nebo Mike Patton: ti všichni rádi rozvíjeli jak písně, tak náročnější abstrakci. Holter patří do téhle linie – ovšem novým, dnešním způsobem. Mimochodem, na Pisarově loňském albu The Middle of Life (Die ganze Zeit) se potkala s Lucií Vítkovou, Pisarovou českou studentkou, která sem namluvila citát z Dantova Pekla („Kde život náš je v půli se svou poutí...“), bohužel v osobním nemotorném překladu, který bojuje s češtinou. Další česká spojka vede přes Juliino nepísňové album Celebration: v Londýně je vydal Jez riley French, významný spolutvůrce projektu zvukového mappingu Nejmilejší zvuky Prahy. Zbývá jen, aby se u nás Julia zastavila osobně: což by mělo nastat v rámci Creepy Teepee v Kutné Hoře (12. - 14. 7.).

Už jsme poznamenali, že její koncerty nebývají tak silné jako studiové projekty: ale videa na síti ukazují, že získává rychle zkušenosti a je čím dál pevnější v kramflecích. Vcelku má Julia Holter výborné postavení, protože zajímá obyčejné posluchače i hloubavé typy. Loud City Song je na poslech bezesporu „hezká deska“ - ale zároveň si při jejím poslechu lze zachytit významné signály, že autorský pop bez nadsázky vstoupil do další epochy.



Psáno pro Orientaci Lidových novin.