10. 5. 2014

Nevypočitatelná bílá žena // Kim Gordon


Newyorští Sonic Youth se rozpadli (předloni) proto, že nevydržel manželský vztah Thurstona Moora a Kim Gordon. Pár roků předtím, v rozhovoru s bubeníkem kapely Stevem Shelleym, jsem se ptal na recept: díky čemu tenhle kvartet vydržel pracovat a vyvíjet se třicet let ve stejné sestavě? „Chce to toleranci. Musíte umět hodně odpouštět,“ řekl tehdy Shelley.

Po rozpadu kapela otevřela archivy a – uvážlivým způsobem, jak měla vždycky ve zvyku – začala nabízet neznámý silný materiál ze své historie. Do toho přišly velké akce, jež začaly z odstupu hodnotit. Ta největší se konala vloni v newyorské galerii New Museum. Ukázala, kolik výtvarných umělců se se Sonic Youth spojovalo: od Mika Kelleyho, který propůjčil své ušmudlané záhadné plyšáky na obal alba Dirty, po kreslíře komiksů Raymonda Pettibona.

Tyhle návraty vyprovokovaly i knižní vydání textů, na které se jaksi pozapomnělo. Až do devadesátých let publikovala baskytaristka, zpěvačka a autorka Kim Gordon řadu textů: žádné pocitovky, ale suverénní studie o umělcích, scéně, mužích a ženách. Kniha Is It Your Body? Selected Texts (anglicky je vydal berlínský Sternberg Press) je intenzivní paralelou samostatného ženství, které Kim Gordon rozvíjela coby rockerka na pódiu.

Kim Gordon uměla pozorovat a poslouchat. Zevnitř ze scény pozorovala mužské a ženské role: popisuje tu Andyho Warhola nebo Alice Coopera jako studie na hranici, kde muži začínají přebírat ženské aspekty, protože se tak cítí naplněnější. V knize je i kus deníku z turné Sonic Youth: když se stali slavnějšími, atraktivní Kim Gordon u mikrofonu zjistila, že na ni mužské rockové publikum chodí zírat jako na dráždidlo. Dívka, která ještě před pár lety seděla se svými dioptrickými brýlemi v knihovně, o té kolizi formy s obsahem psala do hloubky. Když o pár let později začaly vznikat první kapely „vzpurných dívek“ riot grrlz, měly co tisknout ve svých fanzinech.

Textem omamně krásným je jeden, který je úplně celý o hudbě. Nepopisuje nic jiného, než to, co a jak hráli kytaristé v ansámblu Rhyse Chathama – kytaristy, který aplikoval minimalismus na zvuk vazbícího hlučného rocku. Ten text se jmenuje Laciné drogy a mužské umění bondáže: interpretuje, proč asi vyvádějí postrockeři právě toto, ale přitom si detailně hledí popisu samotné hudby. Měli by ho číst všichni adepti popového recenzentství.

Pozoruhodné i zábavné je, že kromě art časopisů a fanzinů psala Kim Gordon i do ženského časopisu Cosmopolitan. Je to asi jako kdyby Filip Topol přijal nabídku psát do Playboye: ale výpravu na jiné území využila Kim naprosto plánovitě. Vždycky citovala nějaký rockový text (třeba Hello I Love You od Doors) a pak se od něj odrazila ke své úvaze, jež často zprostředkovávala něco z punkové a undergroundové etiky. Nepřistoupila na obvyklou hru ženských časopisů: jen sebevědomě použila jejich jazyk, aby ukázala, podle jakých pravidel hraje ona sama.

Dřív se říkalo, že kdo má doma velkou sbírku desek, z toho velký muzikant nebude: už proto, že má plnou hlavu hudby druhých. Thurston Moore s Kim Gordon po boku byli vášnivými sběrateli alb: proto se o Sonic Youth říká, že právě oni jsou výjimkou potvrzující pravidlo. „Zastávám teorii, že ženy jsou anarchistky od přírody, protože stojí v mnoha ohledech mimo systém. Nevypočitatelná bílá žena...“ napsala Kim Gordon v osmdesátých letech. I dnes, kdy se ženy a systém přece jen sblížily, to od zní inspirativně. A varovně.



Žádné komentáře:

Okomentovat