5. 7. 2014

Minimalistická opera nebude. Kvůli antisemitům a židovským vůdcům.

I česká kina byla postižena rozhodnutím newyorské Metropolitní opery. Plánovaný přenos díla Klinghofferova smrt Johna Adamse do 66 zemí světa se konat nebude. Ředitel opery Peter Gelb to zprvu odůvodnil jednoznačně: přenos by mohl být záminkou pro antisemitské akce, „zejména v Evropě“. To je zajímavé – zkouším si představit, jak kvůli opeře u nás nějací řvouni vytáhnou transparenty a budou skandovat „postminimalista John Adams na to kápl, pryč s politikou Izraele!“

Když u nás dávalo Klinghofferovu smrt Národní divadlo (2003, v éře „Nekvasil/Dvořák“), nikdo nedemonstroval. Děj vychází ze skutečného únosu lodi Achille Lauro palestinskými teroristy a zabití Leona Klinghoffera, muže na vozíku. To se odehrálo v osmdesátých letech. Opera ústí do meditace nad bezvýchodností boje mezi Izraelem a Palestinou: soucit je pochopitelně přiznán ne násilníkům, ale lidu oběma zemí. 


Osobně si z opery vybavuju její postupné vyvětrávání do klidu, meditace, možná truchlení – ale především pokusu zastavit čas, poodstoupit a vidět ničivý souboj naší doby jaksi z odstupu. (Taky se pamatuju, že jsem se místy dost vrtěl a zvlášť v prvních dvou třetinách bych uvítal škrty.) Tohle nikdy neskončí, říká poměrně sugestivně opera, když nechává mluvit jak Židy, tak Palestince, a všichni líčí „své důvody“.
Pro mnohé americké hlasy bylo takové vyznění při premiéře (1991) příliš málo proizraelské. Je to pochopitelně pomýlenost: filozofující libreto straní životu proti smrti, to je celé. Ale kontroverze byla: Adams po téhle opeře raději psal chvíli kusy beze slov. A libretistka Alice Goodman, autorka textu rozepjatého mezi civilní promluvy a hlubší úvahy? To je příběh, který vám doporučuju pročíst pozorněji: Klinghofferova smrt jí zničila kariéru, nikdo jí nechtěl dát práci. Změnila bydliště i církev, dnes je anglikánskou pastorkou, zabalila ambici publikovat na širší platformě a káže v lokálním kostelíku.


Dnes má Klinghofferova smrt velkou prestiž, viz její místo na repertoáru Met. Za rozhodnutí stáhnout přenos z kin, protože by se mohla kdesi stát jakousi záminkou, je ředitel Gelb tvrdě kritizovaný. Ironie první: jak správně říká skladatel, dnes je obsah opery relevantnější než v roce 1991. Koneckonců, když padla 11. září newyorská Dvojčata, zděšený Adams myslel na poslední slova poslední árie opery: "If a hundred/ People were murdered/ and their blood/ flowed in the wake/ Of this ship like/ Oil, only then/ would the world intervene." 

Ironie druhá: to s tou hrozbou ze strany evropských nácků není úplně přesné. Jak ředitel Met řekl, „nepředstavitelný nátlak“ na zrušení celého představení vyvinuli konzervativní židovští vůdcové. To odvolané kino je vlastně šťastný kompromis. Ach jo.

2. 7. 2014

Evangelium podle Boba // Dylan´s Gospel LP, From Another World LP


Ad dnešní koncert Boba Dylana v Praze: ok, nobody sings Dylan like Dylan, ale některé projekty coververzí dopadají pamětihodně. 

Letos se objevila na trhu dvě alba, která pokračují v příběhu Dylanovy hudby. Jsou navzájem velmi odlišná, ale obě obsahují překvapivé a přitom snadno poslouchatelné verze Dylanových písní. S oběma se pojí dost neobvyklá fakta a shodně dokazují, že Bobovo evangelium dolétne i tam, kde bychom je nečekali.

Svatý muž s tamburínou // To s evangeliem vzali doslova gospeloví zpěváci z Los Angeles, kteří Dylanův repertoár osadili do mohutného, přesvědčeného zvuku kostelních sborů s rockovým doprovodem. Celý projekt se odehrál v roce 1969: v těchto týdnech byl však poprvé reeditován. Žádní řadoví farníci: Celou věc zpunktoval chytrý a vlivný producent Lou Adler, který stál za velkým festivalem v Monterey a který dal ve stejné době tvar Tapestry Carole Kingové – přelomové desce ženského popu; mezi řadou osvědčených zpěváků excelovala Merry Clayton, kterou mezi sebe přibrali Rolling Stones při nahrávání Gimme Shelter. (Kolem Merry Clayton se najdou skvělé příběhy: nazpívala i Sweet Home Alabama, aby tenhle zpěv bílé hrdosti otloukla o hlavu všem idiotům, kteří píseň používali jako výraz nadřazenosti nad negerským póvlem.)



Ten hlavní vtip, který dává desce ráz lehce surrealistické mše, spočívá v Adlerově přesvědčení, že Dylan má v sobě gospel hudebně i textařsky – a že lze do gospelového soundu posunout kteroukoli z Bobových písní. S duchovním vyznáním I Shall Be Released je to ještě snadné: ale punc sborové konfese tady dostává i popěvek o eskymákovi Mighty Quinn. na netu lze dodnes zahlédnout dobový inzerát na tohle elpíčko se sloganem: "Mighty Quinn is a spiritual brother!"

Všechno je náhle nasvícené oltářním světlem: „I´ll be your baby tonight“ zní víc jako „odevzdávám se do tvých rukou“ než jako obvyklá předzvěst sexy večera, „Mr. Tambourine Man“ jako by byl krycím jménem Krista, All Along The Watchtower nepřipomíná rauš Hendrixovy slavné verze, ale vyzývá k cestě ze tmy, „nějaká cesta odsud musí vést ven“! Přitom sound konce sixties, psychedelie s prvky gospelu jako v Jesus Christ Superstar, se tu nezapře. Portrét ženského zrání Just Like A Woman by se v téhle verzi hodil do filmu Valerie a týden divů, sborové „lež, ženo, lež“ má spíš kolektivního ducha Dámy na kolejích.



Celým albem cloumá povznesená nálada, sedmadvacet zpěváků táhne společně jako excitované hejno. Lou Adler v onom roce 1969 pojal natáčení jako čtyřdenní večírek: ve studiu bylo jídlo a pití, pozvaní aktéři brali s sebou partnery, rodiče a příbuzné. S muzikanty přijelo mnoho dalších, nepozvaných: podívat se přišli členové kapely The Mamas and The Papas i Carole King. Neformálnost a nezávislost tohoto kolektivního „vyznání víry v Dylana“ je dodnes nepřeslechnutelná; zároveň ukazuje, jak se v té éře přenášel „dotek s duchovnem“ i na docela odtažité obsahy.

Gamelan Dylan // Oproti tomu album From Another World: A Tribute to Bob Dylan je nové: vyšlo letos, poté, co kvůli němu jeho tvůrce, producent Alain Weber, objížděl deset let (!) řadu zemí světa. Dylana tu hraje a zpívá maďarský Rom, orchestr z Barmy, muzikanti z Iránu nebo Eliades Ochoa – kytarista a zpěvák známý z kubánského projektu Buena Vista Social Club.

„Dylan je jediný muzikant, který spojil tradiční kulturu se svou vlastní poezií,“ říká Alain Weber. V minulosti pracoval s hudebníky z Asie i Ameriky, byl hudebním poradcem přelomového filmu o romském hudebním živlu Latcho Drom. Jako velký Dylanův příznivec se rozhodl najít „podobné typy, jako je on, básníky ve své kultuře, někteří jeho hudbu znali, jiní ne“. Někteří z těch, pro které Weber nechal Dylanovy texty přeložit, jsou už slavní: odvázaná makedonská dechovka Kocani Orkestar nebo superskupina z rumunských vesnických muzikantů Taraf de Haidouks. Západní uši si asi užijí ohýbané tóny a emoce maďarského Roma jménem Kek Lang (Blowin´In The Wind), čirý půvab má barmská gamelanová verze I Want You, lehce přeladěná a ještě připomínající asijským pisklavým hobojem mečivý témbr samotného velkého Boba.



Takoví egyptští Musicians of the Nile předělali Tangled Up In Blue k nepoznání (přestože jejich verze zněla i ve filmu Inkognito s Dylanovým scénářem), bengálský básník a muzikant Paban Das Baul taky nectí západní akordy – ale zase tu Dylanův impuls letí do neředěné jiné kultury, což je skvělé. 

Celý projekt producenta Webera se dočkal ohlasu coby citlivý čin, který po Tchajwancích a Balkáncích nechce, aby pobavili angloamerické publikum, ale s respektem jim nabízí kulturní dialog. Opakovaně z něj poslouchám asi půlku, nejradši pak dva tracky, které tu ponechávám k poslechu.



Koncert Boba Dylana se koná 2. července v O2 Areně, Praha.

TheBrothers and Sisters of LA: Dylan´s GospelAlbum z roku 1969 reeditovalo vydavatelství Light In The Attic, 2014.

Psáno pro LN. 



Metalový profesor // The Soft Pink Truth

Tahle nová deska má hloubku diplomové práce, ovšem věnuje se tématu ne zrovna etablovanému na akademické půdě: black metalu! Nejde tu jen o riffy řvoucích chroptivých kytar a mužských hrdel. Ultratvrdý black metal je nejtemnějším z rockových žánrů: od textů vítajících apokalypsu přes satanistické a nenávistné motivy až k norským excesům s vypálenými kostely a několika vraždami. Jak něčemu takovému složit poctu?



Drewa Daniela, člena dua Matmos a akademika, vrcholy black metalu hudebně fascinují. Proto své album pojal jako odkaz na rub i líc, jako stvrzení významu i kritiku. Zmínění Matmos už léta vytvářejí muziku v konceptuálních rámcích – třeba když přetavili do tanečních rytmů zvuky z kliniky plastické chirurgie nebo z laboratoře s pokusnými zvířaty. Sólový Danielův projekt nese název Soft Pink Truth; to „měkké růžové“ je žánrovým identifikačním znakem pornografie. Jak tedy vidno, Daniel je sice vysokoškolský profesor, ale vedle shakespearovské specializace je doma v ryze současném diskurzu. Vždycky se vymezoval z queer pozic: proto na albu Why Do the Heathen Rage? (Odkud se bere hněv neznabohů?, vydal Thrill Jockey) vůbec nezní pravověrný metal, ale elektronické klubové beaty. Je to záměrný paradox: disko bylo vždycky těžce „gay“ pro ultramačistické metalheads. Větší naschvál se dal těžko najít.

S určitou fascinací požádal Drew Daniel o pomoc pár hudebníků a přepsal harmonie a struktury metalových nářezů do jiného kódu. „Vyhledával jsem takové písně,“ řekl portálu Pitchfork, „jejichž text vypovídá, o čem je black metal, a které mají dobré kytarové riffy. Jsou kusy, které miluju, ale jejich jádro je v textuře zvuku: nemělo by cenu předělávat je. Lákaly mě ty, ve kterých lze cítit popové jádro.“ Což je velmi přesný postřeh, který by asi mnohé metalisty naštval: chytlavost, podobná popu, v některých jejich flácích nepochybně trůní.

Leckdo si vybaví goticky pokroucená loga kapel Venom, Mayhem nebp Darkthrone. Daniel prováděl s jejich písněmi artistické kousky. Chlapácká Ready To Fuck tu je v ženské verzi, ujala se jí zpěvačka Jenn Wasner z kapely Wye Oak, jež nedávno vystoupila v Praze. Vokálních hostů je tu víc, nejslavnějším je nepochybně protagonista skupiny Antony and the Johnsons. Když do písně Satanic Black Devotion zní banjo a rozpoznatelné fragmenty tanečních hitů, uvědomíme si, že žánr „černého kovu“ je mimo jiné zcela prost humoru a nadhledu. Drew Daniel jako by vyvedl sektářsky puristickou estetiku na denní světlo: zasahují do něj různé hlasy, od cembala a žánrových rytmických figur až po vokál ceněné vážnohudební skladatelky Jennifer Walsheové.

Ta bystře vyvážená konstelace má ovšem ještě jednu rovinu. Autor projektu si rychle uvědomil, že by bylo alibistické vyhnout se kruciální otázce: jak se stavět k hudbě skandinávských muzikantů jako je Varg Vikernes z kapely Burzum – k těm, kteří jsou přímo spjatí s násilím, nenávistí, vraždou? „Tolikrát jsem slyšel od nějakých fanoušků postoj: My jen posloucháme muziku, která se nám líbí. Ale to je v lepším případě naivní a v horším případě velmi neupřímné: když se nám něco líbí, chováme se méně ignorantsky.“ Tu hudbu si připomínejme i jako stigma spojené se zlem, které rozpoutala, říká Daniel silnou deskou. To, že někdo hraje dobře na dva kopáky zároveň, je výkon, který nikomu život nevrátí.


Nechat se oslepit // Francisco López

Jaký ten pražský koncert vlastně byl? Psal jsem to před ním, pak tam nemohl být... Napište mi.

Kdyby tento sloupek mohl mít ilustraci (a tady ji na rozdíl od sloupku v Orientaci LN mít může!, pozn.), viděli byste na ní hlediště plné lidí, kteří na nic nehledí: všichni mají černou pásku přes oči. Do Prahy totiž přijíždí Francisco López – hudebník, který je toho názoru, že pro soustředěné vnímání zvuku nemá posluchač koukat, kde co lítá. I příští sobotu, v pražském kostele svatého Vavřince (tedy koncertní síni Pražského jara), budou příchozí naslouchat s paralyzovaným zrakem.



Dopřejme si ještě jedno kdyby: kdyby existoval frekvenční slovník současných textů o hudbě, nepochybně by se výskyt slova naslouchání dostal do vysokých čísel. Různé způsoby, jak naslouchat světu, se dnes staly horkým tématem: rozmanité přístupy k umění zvuku nás nutí přepínat, asi jako náš zrak jinak dešifruje komiks, abstraktní malbu a strohou krásu předjarních holých větví. Francisco López chce posluchačům ukázat, že jejich sluch může sestoupit k odstínům a hloubkám, o nichž dosud nevěděli.

Za posledních dvacet let se z něj stala ceněná a populární osobnost sound artu a hudby. Svá vystoupení a instalace uvádí i v galeriích a velkých muzeích moderního umění: to dnes muzikantům pomáhá, výtvarný svět je bohatší než hudební. López, rodák z Madridu, ovšem také každý rok mizí do deštných pralesů, v nichž ucítil domovské místo; pořizuje tu nahrávky, s nimiž pak naživo pracuje. Právě zdejší obklopení živoucím zvukem ho inspirovalo: v mládí se rozhodl odmítnout hudební nástroje („škála zvuků, kterou mohou vydat, je příliš úzká“), zrušil i tradiční situaci „kukátkové“ scény, proti níž sedí příchozí („proč bych měl být jinde, než mí posluchači?“).

S Lópezem se tedy ocitáme v situaci blízké pralesnímu chaosu. Obkličuje publikum: k uším to prýští z multikanálových systémů ze všech stran. Když reprezentoval Španělsko na Expu 2008, měl k dispozici 250 kanálů; v New Yorku vrstvil nahrávky z různých tropických pralesů ze stovky reproduktorů. V pražském chrámu budou kanály čtyři: i to stačí na prostorový efekt, kdy autor s publikem, společně shromáždění uprostřed, slyší, jak poryvy zvuku nabírají směr a tvar.

Nahrávky z pralesa pořizuje López spolu se svým českým kolegou: jmenuje se Slávek Kwi a už léta žije v Irsku (na avízovaném večeru festivalu Stimul vystoupí také). Divoká příroda není jediným zdrojem zvuků, López naživo přetváří i industriální či podvodní zvuky, ale nepojmenovává, neidentifikuje, naschvál jim ponechává jejich inkognito.

López, ve své náročnosti někdy poněkud efektní, říká, že chce prezentovat čistý zvuk zbavený příběhu, okolností, všeho navíc. Tímhle svým trademarkem na sebe ovšem nalíčil past: sám jeho přístup se stal silným příběhem, který si publikum dobře uvědomuje. „Jdeme na Lópeze! Budou nám zavazovat oči!“ Ženy volí oděv, ke kterému bude ladit černá páska. Submisivní jedinci se těší již dlouho předem. Německý tisk napsal, že posluchač, který nevidí, co se děje kolem něj, je zbavený veškerého pohodlí, ovšem zato je vržen do existenciální situace. Sám López říká, že do koncertů se vloudil element, který neplánoval: publikum se dobrovolným podřízením cítí stmelené, ve vzduchu visí situace kolektivní hry a rituálu.


Kdo chce nabízet čistý zážitek bez děje, sám se nakonec stane legendárním příběhem. Což nic nemění na tom, že pobýt s Franciskem Lópezem může přinést slušnou změnu vnímání, o které by se nám na „normálním“ koncertě ani nesnilo.

Borges v Celetné // Jakob Ullmann

Ta skladba pro smyčce má název PRAHA: Celetná - Karlova – Maiselova. Prohlížel jsem si ji podezřívavě: o co autorovi jde? Tušil jsem, že to nebude turistická reflexe: Jakob Ullmann, pětapadesátiletý skladatel a univerzitní profesor z byvšího východního Německa, je velkým objevem posledních let. Nakonec se z toho vyklubal podivnější příběh, než bychom čekali.

Ullmann vypadá s pletenou čepičkou, brýlemi tenkých obrouček a šedým plnovousem jako židovský učenec z časů před pár stoletími. I povahou se sem propadl z jiných dob. V Drážďanech studoval sakrální hudbu a k tomu filozofii: když mu přišel povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu, stal se tzv. odpíračem, jak se v sedmdesátých letech říkalo. Nechtěl jít. To mu obrátilo život naruby: východoněmecká Stasi ho začala vyslýchat – ne třikrát, ale po několik let. „Hlídali mě. Když jsem odešel z bytu, vlezli tam a prohrabali mi věci,“ líčí Ullmann dnes události, které ho psychicky deptaly. Když ho na nějaký čas zavřeli, kdoví, zda to pro něj nebyla úleva. Věznění se otisklo i do jeho pražského motivu.
Teď možná překvapeně zjistíte, že námět skladby PRAHA: Celetná - Karlova – Maiselova dávno znáte. Je jím totiž poměrně známá povídka Tajný zázrak, kterou její autor Jorge Luis Borges umístil do protektorátní Prahy. Autor divadelních her jménem Jaromír Hladík se před popravou trápí, že nestihl dopsat své dílo: požádá tedy Boha, aby dostal ještě rok času. V okamžiku, kdy na něj míří popravčí četa, čas opravdu zamrzne. Hladík během roku celé dílo domyslí, přemění, do detailů vystaví, uzavře: když čas vyprší, kulky vyletí z hlavní a dramatik klesá mrtvý k zemi.
Kolik Hladíka je v Ullmanovi, který stál po většinu života mimo zájem a uznání, tvořil pro pocit, že toto je nejsprávnější cesta? Dlouho jsem bral jen jaksi obecně Ullmanův výrok: „Víte, když za člověkem zapadnou dveře cely, ono vás to změní.“ Poslouchám teď hudbu jeho PRAHY a slyším tam ty tlusté zdi: smyčce hrají „zbytkový zvuk“, jako by k nám ze světa doléhaly přes tlustou zeď jen tlumené stopy jeho existence – a čím dál víc se tak otevíral zvuk uvnitř nás samotných. „Běh vteřin se tam hodně zpomalí,“ říká Ullmann. „To hluboce prosáklo do mé hudby.“
V sérii sólových skladeb určuje, že hráči mají stát od publika dost daleko. Jinde předepisuje, aby si sami hráči určili „odstup mezi sebou a skladbou“. Inklinuje k nesmírně tichému zvuku a jeho smyčcový kvartet je patrně nejtišším v dějinách hudby. „Hluku světa se nedá konkurovat,“ domnívá se. „Čím méně je hudba hlasitá, tím lépe ji slyším.“ Když splétal několikajazyčnou panichydu za oběti náboženských čistek, cestoval po evropských knihovnách a ručně opisoval texty z arménských, aramejských či hebrejských manuskriptů. Na skladbě Voice, Books and FIRE 3 tak pozvolna pracoval dvacet let.

Ullmann dnes vyučuje na univerzitě v Basileji. Berlínské vydavatelství Edition RZ vydalo jeho hlavní díla a pomohlo jim do světa: PRAHA: Celetná - Karlova – Maiselova je v kompletu nazvaném Fremde Zeit – Addendum (Cizí čas – Dodatek). Spektrum dnešních „tichých taktik“ v umění získalo další silnou nuanci. Ne bez obtíží: Ullmann zuřil, když v rakouském rozhlase křehoučkou hudbu přerušoval hlasatel oznámením, že toto není porucha, ale záměrný program. Bratrstvo přátel ztišení se ovšem dnes rozrůstá: snad PRAHU doveze někdo časem i do Česka.
Psáno pro LN //