28. 9. 2014

Strávil jsem ve sklepě strašnýho času // Petr Skoumal


Je mi moc líto, že tu už není. Každej máme svůj vkus, ale jeho věci pro děti spojily myslím výjimečně mnoho lidí v sympatiích k Petru Skoumalovi. To největší udělal ve dvojici s Janem Vodňanským, což neznamená, že jiný věci byly malý. Byla s ním sranda, napsal geniální melodie, měl kulturní paměť.

Tohle je rozhovor pořízený pro sleeve-note reedičního alba Poločas rozpadu / ...se nezblázni, které vydal Supraphon v roce 2013.


Začátkem osmdesátých let jste přestal vystupovat ve dvojici s Vodňanským. Za nějaký čas mezi lidmi začaly kolovat vaše sólové nahrávky: už ne u klavíru, ale se syntezátory. Bylo to překvápko: v době státních studií najednou někdo "nezávisle" vyčaroval takovýhle zvuk! Jak se to stalo?
Tehdy jsme měli společně s Luborem Šonkou malé studio v Břevnově, ve sklepě jejich vilky. Postupně, jak jsem mohl, jsem si nakoupil nějaké nástroje. Oproti dnešním možnostem se nahrávalo primitivním způsobem: postupnými playbacky na kotoučový magnetofon Revox půlstopý, žádný široký pás, ten mělo tehdy u nás jen pár lidí. Docela rád na to vzpomínám: mnohdy to bylo dobrodružné, člověk dopředu nevěděl, co se povede a co ne. Však je to taky na některých nahrávkách znát.

Pro album se nezblázni vznikaly písničky už s vědomím, že z nich bude „skutečné“ elpíčko?
Já jsem nikdy nepsal písničky na objednávku: i to, co si ode mě vzal a nazpíval Vláďa Mišík, vzniklo v tomhle sklepě bez předem daného účelu. V podstatě jsem tam trávil strašně moc času. Už od rána jsem se těšil, že se tam zase zavřu. Hrozně mě bavilo trávit tam dny a noci. Vymýšlel jsem a hned jsem nahrával, to mi nesmírně vyhovovalo. Spousta lidí se pak nechala slyšet, že je škoda, že jsou to samé syntezátory: ale ono by to jinak nemohlo vzniknout, vymýšlení šlo u mě souběžně s nahráváním. Dlouho jsem ani nepočítal se zveřejněním, ani s nějakým sestavováním hotových písniček do alb. Písničky přicházely, občas jsem jich seřadil pár na kazetu a poslal přes kamarády do světa. Pak přišla nabídka na elpíčko u Pantonu.

Když si vzpomenete na dobu, kdy vznikalo album se nezblázni, co se vám vybaví?
Držel jsem se tak trochu mimo svět. Občas jsem udělal nějakou hudbu pro divadlo, ale jinak jsem byl zalezlý ve studiu. Líbilo se mi být tam sám. Být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s přáteli a kolegy Pavlem Šrutem, Tondou Brouskem, který odjel pryč... Do značné míry to byl únik před realitou. Nikdo nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní.

Nechybělo vám vystupování?
I když mě baví, nikdy jsem nebyl ten typ který ho potřebuje k životu. Obejdu se bez něj. Mě víc těší to vymýšlení.

Některé z nahrávek, třeba píseň Ikaros, jste prošpikoval výraznými rytmy, skoro se na ně hodí žánr „taneční elektronika“. To by do vás člověk na základě vaší předchozé muziky neřekl...
Ono to bude tím, že když člověk dělá hudbu dlouho, napadají ho věci, které by do sebe neřekl ani on sám. Mně se na muzice vždycky líbilo, že je otevřená čemukoliv. Jsou lidi, kteří se specializují na určitou oblast hudby. Já jsem si prošel vlastní, dost zvláštní cestou: začal jsem hrát na klavír Mozarta, Bacha a Chopina, i při studiu na konzervatoři a JAMU jsem se pořád pohyboval v světě klasiky. Ten „druhý svět“ mě začal svádět přes Voskovce, Wericha a Ježka, vášnivě jsem taky poslouchal Willise Connovera, který uváděl jazz na Hlase Ameriky, nabíjelo mě to radostí a obdovem k tomu, jak dobře ti lidi hrajou. Sám jsem jazz nikdy nehrál. Schází mi něco, co je k tomu potřeba a nedá se to naučit.

A co pop?
Už když jsem v Brně skládal pro divadlo, bavilo mě pohrávat si s různými žánry: ono je příjemné občas změnit kód. Ale vlastně šla pop-music dlouho mimo mě, u nás se taky v té době nedalo narazit na moc výrazných věcí. Později jsem se tomu přece jen otevřel: dokonce jsem v roce 1985 jel do Budapešti na Dire Straits. Některý pop, který byl v těch letech na vrcholu, měl docela sofistikovanou povahu: to byla moje teoretická příprava. Zároveň s ní jsem zjistil, že nemusím na nic čekat a můžu si tyhle věci sám vymýšlet. Když už jsem nevynikl v té klasice, hledal jsem nějakou jinou pořádnou životní náplň. Něco dlouhodobého. Tou náplní se staly písničky. S Pavlem Šrutem a dalšími jsme je nepsali pro obživu, ale protože nás to bavilo. Ne že bychom si občas neříkali, že by bylo fajn, kdyby se to dalo vydávat; ale doba tomu nepřála, a tak nás bavilo jen tak si na nich dělat. Naše zaujatost měla navrch.

Zdá se mi, že do pestrosti vašich písniček se promítá, co všechno jste po léta dělal současně: scénickou hudbu, večerníčky, písně pro kolegy rockery...
Měl jsem štěstí. Pohyboval jsem se na různých úrovních, vždycky to nějak souviselo s muzikou a potkával jsem při tom spoustu výborných lidí. Krásné roky s divadlem jsem prožil v Činoherním klubu: sedával jsem na zkouškách ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného, často mě to bavilo víc než pak samotný výsledek. Vladimír Jiránek mě dostal k animovanému filmu. S Vláďou jsme dokonce napsali jednu píseň, její začátek si dodnes pamatuju: Máme doma trombónistu, hraje si na trombón a na komponistu, celá rodina odchází do kina a já tu zůstávám s trombónistou... Tím se naše ambice společného autorství vyčerpaly.

Na obou albech máte texty, které mají skoro povahu osobních vzkazů. Bylo pro vás psaní písniček něco jako deník?
Tam, kde jsem si psal slova sám, to vždycky nějak vycházelo z tehdejší reality. Některé věci napsala Káťa Jiránková, se kterou jsem se tenkrát kamarádil. Dneska už nejsou tehdejší podněty a inspirace myslím podstatné: jde o to, jestli z těch písniček něco zbylo.

Vyptávám se na to, protože jste často dával textům docela zvláštní podobu, k jaké by se asi neuchýlil „normální“ textař. Od svérázného dialogu v písničce se nezblázni...
Ten jsme myslím nakonec namluvili s jednou ze zpěvaček Jasné páky... nebo Dybbuku? Kdo to

až ke krátké próze Změna programu, která zní ke konci alba.
Tenkrát jsem si zapisoval básničky a jiné texty, z nichž jsem většinu nepoužil. A některé jsem nakonec vzal do studia, hrál si s nimi a nakonec k nim vznikla muzika.

Zároveň jste zhudebňoval texty Jiřího Dědečka a Jana Buriana: s Burianem jste rok hráli ve společném duu, s oběma jmenovanými jste se potkal v programu Večírek rozpadlých dvojic. Patří pro mě k euforickému finále osmdesátých let: tam už bylo jasné, že lidi začínají mluvit nebývale svobodně.
Večírky na Chmelnici byly zábavné, protože jsme se pohybovali na samé hraně možného. Tak úplně jsme nevěděli, jaké bude mít ten večer následky. Což je vždycky zábavnější, než když je situace bezpečná. Některé ty písně hrávám dodnes a cítím, že přijetí je docela závislé na společenské situaci. U těch, které jsem psal z nasrání, někdy v roce 1988, třeba Svatý Václave, sám váhám: můžou něco říct lidem, kteří tu dobu nezažili? Ale periodicky se vrací společenská atmosféra, kdy na ně posluchači živě reagují.

Svatý Václave vznikla jako reakce na potlačené demonstrace na Václavském náměstí?
To už byla doba, kdy policajti mlátili lidi na ulicích. To bylo už hodně hnusný. Úplně nejdřív, v jiné verzi, se ta píseň ocitla v představení Divadla na Vinohradech Záviš z Falkenštejna. Nepsal jsem ji pro divadlo, měl jsem ji doma a donesl ji režisérovi Janu Kačerovi, že by tam mohla znít. Mám ji spojenou s tehdejšími pouličními záležitostmi... Byla to jedna z možností, jak to všechno ze sebe trošku dostat ven.

To už jsme u alba Poločas rozpadu: vzniklo těsně před pádem režimu a vyšlo těsně po něm, jako jeden z vůbec prvních titulů čerstvě založeného Bontonu Martina Kratochvíla. Některé písně z desky jste už předtím hrával živě. Třeba tu nejpopulárnější, o tom, jak „starej pán sedí a poslouchá jazz“.
Tu jsem hrál poprvé začátkem roku 1989 v Brně na Leitnerce: v obecném nejistém očekávání, jestli nám takhle svobodnou zábavu nepřijdou zatrhnout policajti. Je komické, že po tolika letech od revoluce je zase zábavné tuhle píseň zpívat: co když zazpívám „v sobotu kupoval jí pralinky a komunisti byli takhle malinký“ a přijde nějaký krajský inspektor, že se mu to nelíbí? Ve snu by mě nenapadlo, že všechno opíše takový oblouk, že komunisty bude volit tolik lidí a že v televizních debatách budu muset poslouchat kydy dnešních soudruhů, že tehdy se nikomu nic moc nestalo. Víte, v těch diskusích jejich odpůrci vypočítávají, kolik lidí se tehdy zavřelo a zavraždilo. Ale skoro se nemluví o tom, že mnohem většímu počtu lidí znemožnili studovat, volně cestovat, být součástí světa. To je podle mě vlastně to největší svinstvo. Míň nápadné, ale zásadní.

Což jste napsal v Poločase rozpadu: Říkali ti, že krást se nemá, a mezitím ti ukradli celej život“. Tak přímo a natvrdo jako tehdy jste se nikdy dřív nevyjadřoval a nejspíš ani potom.
Tehdy jsem cítil potřebu nenechávat to v sobě. Taky to nebylo vymýšleno s tím, že to vyjde. Vidina oficiálního vydání byla mlhavá, hotové věci jsem předával kamarádům, Jiří Černý je hrál na svých Antidiskotékách... Byla to taková domácí hygiena. Člověk se při vymýšlení a nahrávání zbavoval hnusných pocitů z reality. Snad ji ty písničky překročily a něco z nich zbylo i pro jinou dobu.


Praha, 28. ledna 2013

1. 9. 2014

Ven z osobní krize skrze ČS-pop // Monikino kino


Vlastně je to tak jednoduché: ona a on se sejdou a začnou si vymýšlet písničky. Česko-slovenské Monikino kino se ale z obýváku dostalo o kus dál. Z „jednoduché věci“ je nakonec pilíř v letošním domácím popu.

Petr Marek je na domácí scéně ojedinělý typ autora, který od vášnivě amatérské a místy skutečně insitní tvorby vyrostl až k Českému lvu za hudbu a k věrnému, širokému publiku, které následuje kapelu Midi lidi. Přitom se cestou názorově moc nezměnil. Kdo zná jeho filmové, scénicko-improvizační i hudební aktivity, ví, že Marek vždycky mísil záviděníhodné nápady s nesrozumitelnými úlety a s náklonností k hlubinám trapnosti.


Tím spíš je fajn vidět, že Monikino kino, v němž tvoří jen padesát procent, ho dokázalo soustředit. Snad to má na svědomí Monika Midriaková, filmová střihačka ze slovenského Martina, která Petra Marka vtáhla do svých rozepsaných písní. Začaly vznikat osobní songy se společným důvodem existence: Chceme se sami o sobě dovědět něco víc.

Prázdniny a ztroskotání // Počítače, klávesy, volně plachtící vyhrávky kytar: tohle je popový zvuk se záměrnou střídmostí „obývákové produkce“, pár barev tvoří neotřelé konstelace. Už potemnělý obal napovídá, že za názvem alba Prázdniny se neskrývá žánrová letní pohoda. Je to spíš obraz dnů prázdna, kdy máme čas sami na sebe a díky tomu náhle spatříme, že věci nejdou snadno a problémy se vrší. Třeba ve vztahu. Aneb: Prázdniny jsou rozchodová deska – a těžko si vzpomenout, kdo moment „je třeba začít znova, jinak“ pojednal v české písni takhle jasným cyklem.


Oblouk vyprávění je tu jasný. Na záčátku (píseň Prázdniny) je setkání, spojení, ona mu ukazuje svůj domov („tuto sa spí – tuná mám stôl“) a pouští ho dovnitř: „To v životě, čo mi chýba, tak to ty máš - tu môže byť tvoja izba, sem si dáš počítač.“ Civilnosti textů jde Monika vstříc, nepouští do nich téměř žádný výraz; zpívá trochu s ostychem, jako by chtěla předat text bez vnucené osobní noty.

Brzy však „do mora už naša hviezda padá“, od třetí písně se to hroutí: a s mírným klidem, který jde z obou hlasů i soundu, reflektuje. Prázdninový režim je svědkem únavy („Desiatu noc pri mori, troskotáme v humori“), plážová rekreace je ve znamení očí od soli. Ale pokud by se jiné popové texty snad na tomto místě utápěly v lítosti, tady jde spojitý tah směrem k vyrovnání: „Ja viem že normálne pády z neba akosi sú aj treba,“ říká ona, jako by polykala hořký lék.


Než se dostane k vyrovnané mantře „spravím ti čaj – a tak sa maj“, uplyne terapeutická sekvence písní. Mírná únava z neschopnosti dospět, z dalšího malého krachu, je tu – stručně řečeno – vykroužena skutečně krásně. Jako kamarád přivolaný pro posilu se ozve i Ježek v mlze, zbloudilé zvířátko z legendárního animovaného filmu Jurije Norštejna (příběh namluvil klasik ruského herectví Innokentij Smoktunovskij).

Prázdniny Monikina kina jsou intimní, ale nikde se tu neždímají výrazové emoce. Právě kombinací uměřenosti a velké upřímnosti nakonec album posluchače dostane: v závěrečných Běžkách (místy až moc roztomile nemotorná) vypravěčka znovu vyráží „vpred na bielu pláň“, je to osvobozující, i když pořád křehké. Což není od recenzenta příběhový spoiler: Monikino kino je třeba slyšet, od hvízdání ponorkových radarů v temném pomoří až po závěrečné znovunalezení sebedůvěry v pulsujícím rytmu. Kdo čekal od Petra Marka slova „ako žiť“ (což je leitmotiv části jeho textů po léta), na samém konci desky se dočká.

Česko-slovenská satisfakce // Za zmínku stojí, že velký podíl na slovenských textech má česká půlka dua, tedy Marek: po Janu Vodňanském a Tomáši Hanákovi je tím pádem dalším Čechem, který se nechal zlákat k téhle hře přes hranici. Česko-slovenský rozměr tu nakonec ani nevyznívá ironicky, spíš se občas s chutí točí kolem vazeb, které nám znějí „pěkně divně“.


Co říct o slabinách Prázdnin? Skladby mají potlačenou dynamiku, střední tempa tu odtikávají na podobné hladině hlasitosti – ale v tomhle žánru je to dost časté, takže co. Naivistické „hraní hlasem“ je někdy nouzovější než převládající klidná hladina. Běžky stojí na gramatických rýmech, ledabylejších než ostatní: tak to bývá u písní, co vznikají na poslední chvíli. Ale nic z toho album neničí, spíš se tak připomínají jeho obývákové kořeny.

Od nich se dostali Midriaková & Marek (zmiňme i mastering Ondřeje Ježka) k suverénnímu tvaru. V Midi lidech si Petr Marek odbývá hlavně náklonnost k tanečním beatům. Kdo čekal, až se po čase zase vrátí k písničkám, teď se dočkal. V zahraničí dnes s úspěchem operuje vlna hudebních producentů, kteří první úspěchy slavili s prací „na koleně“, ale pak se šli s chutí učit a dnes pracují o mnoho zkušeněji. To je, zdá se, i story Monikina kina. Propracovaností a zároveň komorním rozměrem může v něčem připomenout Jízdu Jana Svěráka; zvukem pak debutující Depeche Mode, když pro ně ještě psal Vince Clarke.

Letošek je u nás zatím chudý na silná písňová alba: nejen proto se Prázdniny jasně jeví jako jeden z počinů roku. Kdo se už cítí dospělý a sáhne po pop-music jen několikrát do roka, teď by to mohl zkusit. Dostane desku nadgeneračně obecnou, o tom, jak je to těžké, když s láskou nezačne člověk u sebe. A o tom, že se to dá spravit.


Monikino kino: Prázdniny. 46 minut. CD, LP a download vydává Slnko Records. Bratislava, 2014. 


Psáno pro Lidové noviny, publikováno v upravené verzi.