1. 9. 2014

Ven z osobní krize skrze ČS-pop // Monikino kino


Vlastně je to tak jednoduché: ona a on se sejdou a začnou si vymýšlet písničky. Česko-slovenské Monikino kino se ale z obýváku dostalo o kus dál. Z „jednoduché věci“ je nakonec pilíř v letošním domácím popu.

Petr Marek je na domácí scéně ojedinělý typ autora, který od vášnivě amatérské a místy skutečně insitní tvorby vyrostl až k Českému lvu za hudbu a k věrnému, širokému publiku, které následuje kapelu Midi lidi. Přitom se cestou názorově moc nezměnil. Kdo zná jeho filmové, scénicko-improvizační i hudební aktivity, ví, že Marek vždycky mísil záviděníhodné nápady s nesrozumitelnými úlety a s náklonností k hlubinám trapnosti.


Tím spíš je fajn vidět, že Monikino kino, v němž tvoří jen padesát procent, ho dokázalo soustředit. Snad to má na svědomí Monika Midriaková, filmová střihačka ze slovenského Martina, která Petra Marka vtáhla do svých rozepsaných písní. Začaly vznikat osobní songy se společným důvodem existence: Chceme se sami o sobě dovědět něco víc.

Prázdniny a ztroskotání // Počítače, klávesy, volně plachtící vyhrávky kytar: tohle je popový zvuk se záměrnou střídmostí „obývákové produkce“, pár barev tvoří neotřelé konstelace. Už potemnělý obal napovídá, že za názvem alba Prázdniny se neskrývá žánrová letní pohoda. Je to spíš obraz dnů prázdna, kdy máme čas sami na sebe a díky tomu náhle spatříme, že věci nejdou snadno a problémy se vrší. Třeba ve vztahu. Aneb: Prázdniny jsou rozchodová deska – a těžko si vzpomenout, kdo moment „je třeba začít znova, jinak“ pojednal v české písni takhle jasným cyklem.


Oblouk vyprávění je tu jasný. Na záčátku (píseň Prázdniny) je setkání, spojení, ona mu ukazuje svůj domov („tuto sa spí – tuná mám stôl“) a pouští ho dovnitř: „To v životě, čo mi chýba, tak to ty máš - tu môže byť tvoja izba, sem si dáš počítač.“ Civilnosti textů jde Monika vstříc, nepouští do nich téměř žádný výraz; zpívá trochu s ostychem, jako by chtěla předat text bez vnucené osobní noty.

Brzy však „do mora už naša hviezda padá“, od třetí písně se to hroutí: a s mírným klidem, který jde z obou hlasů i soundu, reflektuje. Prázdninový režim je svědkem únavy („Desiatu noc pri mori, troskotáme v humori“), plážová rekreace je ve znamení očí od soli. Ale pokud by se jiné popové texty snad na tomto místě utápěly v lítosti, tady jde spojitý tah směrem k vyrovnání: „Ja viem že normálne pády z neba akosi sú aj treba,“ říká ona, jako by polykala hořký lék.


Než se dostane k vyrovnané mantře „spravím ti čaj – a tak sa maj“, uplyne terapeutická sekvence písní. Mírná únava z neschopnosti dospět, z dalšího malého krachu, je tu – stručně řečeno – vykroužena skutečně krásně. Jako kamarád přivolaný pro posilu se ozve i Ježek v mlze, zbloudilé zvířátko z legendárního animovaného filmu Jurije Norštejna (příběh namluvil klasik ruského herectví Innokentij Smoktunovskij).

Prázdniny Monikina kina jsou intimní, ale nikde se tu neždímají výrazové emoce. Právě kombinací uměřenosti a velké upřímnosti nakonec album posluchače dostane: v závěrečných Běžkách (místy až moc roztomile nemotorná) vypravěčka znovu vyráží „vpred na bielu pláň“, je to osvobozující, i když pořád křehké. Což není od recenzenta příběhový spoiler: Monikino kino je třeba slyšet, od hvízdání ponorkových radarů v temném pomoří až po závěrečné znovunalezení sebedůvěry v pulsujícím rytmu. Kdo čekal od Petra Marka slova „ako žiť“ (což je leitmotiv části jeho textů po léta), na samém konci desky se dočká.

Česko-slovenská satisfakce // Za zmínku stojí, že velký podíl na slovenských textech má česká půlka dua, tedy Marek: po Janu Vodňanském a Tomáši Hanákovi je tím pádem dalším Čechem, který se nechal zlákat k téhle hře přes hranici. Česko-slovenský rozměr tu nakonec ani nevyznívá ironicky, spíš se občas s chutí točí kolem vazeb, které nám znějí „pěkně divně“.


Co říct o slabinách Prázdnin? Skladby mají potlačenou dynamiku, střední tempa tu odtikávají na podobné hladině hlasitosti – ale v tomhle žánru je to dost časté, takže co. Naivistické „hraní hlasem“ je někdy nouzovější než převládající klidná hladina. Běžky stojí na gramatických rýmech, ledabylejších než ostatní: tak to bývá u písní, co vznikají na poslední chvíli. Ale nic z toho album neničí, spíš se tak připomínají jeho obývákové kořeny.

Od nich se dostali Midriaková & Marek (zmiňme i mastering Ondřeje Ježka) k suverénnímu tvaru. V Midi lidech si Petr Marek odbývá hlavně náklonnost k tanečním beatům. Kdo čekal, až se po čase zase vrátí k písničkám, teď se dočkal. V zahraničí dnes s úspěchem operuje vlna hudebních producentů, kteří první úspěchy slavili s prací „na koleně“, ale pak se šli s chutí učit a dnes pracují o mnoho zkušeněji. To je, zdá se, i story Monikina kina. Propracovaností a zároveň komorním rozměrem může v něčem připomenout Jízdu Jana Svěráka; zvukem pak debutující Depeche Mode, když pro ně ještě psal Vince Clarke.

Letošek je u nás zatím chudý na silná písňová alba: nejen proto se Prázdniny jasně jeví jako jeden z počinů roku. Kdo se už cítí dospělý a sáhne po pop-music jen několikrát do roka, teď by to mohl zkusit. Dostane desku nadgeneračně obecnou, o tom, jak je to těžké, když s láskou nezačne člověk u sebe. A o tom, že se to dá spravit.


Monikino kino: Prázdniny. 46 minut. CD, LP a download vydává Slnko Records. Bratislava, 2014. 


Psáno pro Lidové noviny, publikováno v upravené verzi.

Žádné komentáře:

Okomentovat