Hádání hipstera se smrtí // Sufjan Stevens: Carrie & Lowell

Hovořit skrze dílo s matkou, s otčímem, s neslitovnou postavou Smrti: Hudebníci, kteří jsou na scéně přes deset let, míří k účtování v mezičase. Newyorský songwriter Sufjan Stevens ukazuje, že hranici mezi popem a hlubší tvorbou dnes nemá cenu hledat.

 
Lou Reed rád říkal, že velký americký román se už dnes dá napsat jenom skrz rock'n'rollovou píseň. Ta idea evidentně žije i rok po Reedově smrti. „Nejzajímavější muzikant v současné Americe,“ čteme citát ze Sunday Times na letáku, který zve na koncert Sufjana Stevense. Jistě, jsou to jen řeči z novin, ale jakoby plachý písničkář je zároveň skutečně klíčovou součástí generace „nultých“ let, která úspěšně zbořila hranici mezi nezávislostí a mainstreamem. Když teď Stevens vydává album pojmenované podle svojí matky a otčíma Carrie & Lowell, je to logické pokračování jeho obsese písňovými cykly. Jako by chtěl prověřit rozšířené schopnosti písně. 

A zároveň je to překvapení: k rodinné historii se totiž původem detroitský, letos čtyřicetiletý autor obrátil po letech témat často vnějších. Největší popularitu mu přinesly monotematické projekty podle amerických států, alba Michigan a Illinois: pohrávání s nápadem, že „zhudební“ všech padesát států, nakonec opustil. Koneckonců obě alba použil k jakési psychogeografii: fakta a historie přeměnil v metafory pro niterné stavy nebo pro mytické, věčně se opakující lidské příběhy. Dokázal nabídnout zpěvné hity (hlavně písničku Chicago, 2005) a nepochybně pomohl díky své jemnosti a introspekci ustanovit poetiku pro hipsterské publikum. 

To je jeho populární tvář: zároveň se etabloval jako extrémně talentovaný vypravěč, který je schopen se skladatelsky rychle učit a měnit formy. Proto má jeho předchozí sólové album The Age of Adz (2010) místy až zvuk moderní komorní hudby. Stevens se nikdy úplně neotočil pryč od svých začátků, kdy albem plným biblických námětů (Seven Swans) naplno ukázal svou vazbu ke křesťanství. Pak už vlastně vždycky míchal aluze na mýty, autobiografii a tíhnutí k abstrakci poezie.

Vyvolat znovu tu chvíli // „Nevím kde začít. Někde v poušti je nakonec ukrytý les... Jaká písnička se zpívá mrtvým?“ říká se v úvodním songu nového alba nazvané Death With Dignity (Důstojná smrt). Umírání matky na rakovinu před dvěma roky bylo hlavním motivem, proč se Sufjan přes písně vrátil k silným zážitkům do dětství. Arabsko-perské křestní jméno (vyslovuje se tak, jako se píše) mu dal při narození vůdce duchovního hnutí Subud, k němuž oba rodiče v době narození patřili (malá komunita tohohle ekumenického nekřesťanského hnutí operuje i v ČR). Po jejich rozvodu žilo všech šest dětí včetně Sufjana po léta s otcem a jen příležitostně vídaly matku a jejího nového partnera jménem Lowell, kteří žili v Oregonu. Vztah k nim ale nakonec převážil: Lowell dokonce pomohl Stevensovi založit a financovat nezávislý label Asthmatic Kitty, který funguje od roku 1999 dodnes coby Stevensův hlavní stan.

Stevens jako by vyvolával z paměti fotky: vybavuje si banální, ale pro dítě hrozivé viny: jak upustil popelník, a že ten jogurt, kterým si pokydal triko, byl citrónový. Nad některými momenty zůstává člověk do smrti malý: „Když mi byly tři, možná čtyři, nechala jsi nás samotné ve videopůjčovně.“ Spouštěcí moment rozvzpomínání je žal po matce: proto dikce dospělého člověka vyvedeného z rovnováhy. Ale je tu i slunná strana detailů: bezpečí ve stínu pod hrušní, klidná krása starší sestřenice.

Stevens není malíř naivních obrázků: občas převádí do písní trpké věci – a zmínka o masturbaci není zdaleka tou hlavní. „Odpouštím ti... Už nás nikdy neuvidíš,“ říká zemřelé mamince. O jiném z nejbližších prohodí: „Muž, který mě učil plavat, neuměl vyslovit mé křestní jméno. Jako otec mi lil na hlavu vodu při obřadu a říkal mi Subaru.“ Ztráta některých osob s sebou nese i ztrátu jistých aspektů života; napříč albem se vynořuje opakovaný refrén: „Chtěl bych ti být nablízku.“ A v singlové No Shade In The Shadow of The Cross (Ve stínu kříže není chládek) se nejvíc střetá křesťanská rutina s realitou tváří v tvář smrti: „Fuck me, I'm falling apart“ - tedy snad „kurva, rozpadám se na kusy“... 
 
Pastorální, většinou skutečně líbezný zvuk alba k tomu zní jednou jako paradox, jindy jako vyrovnané vyústění. Stevens, který se naučil pracovat s orchestrem a jehož opulentní aranžmá mu vysloužila spojení s nálepkou „barokní pop“, tentokrát zamířil k úplně jednoduché pročištěné formě. Písně doprovází několik málo drnkacích nástrojů: od tradice folku a country se tu však směřuje k novele či básnické sbírce, doprovázené naschvál „lidovými“ prostředky. Vůbec nikde tu není žánrová rytmika s bicími. Zvláštní je i to, že jednotlivá čísla na albu mají do očí bijící pravidelnou strukturu: vždycky se nejdřív odzpívá text a pak následuje jakési „vanutí času“, spojitý zvukový proud ulpívajících tónů steel kytary, vokálů a velmi opatrně užité elektroniky. Občas to jasně evokuje pásek s daty, paměť převíjenou nazpátek. Píseň umístěná přesně uprostřed alba je tímto sytějším zvukem podkreslena celá. 
 
Intimita bez facebookové exhibice // Ještě nedávno byly koncerty v německých a hlavně rakouských kulturních přehledech rozdělené do rubrik E-Musik a U-Musik. To první znamená vážná, druhé zábavná. S generací náročnějších jazzmanů, songwriterů či elektroniků však přišlo napětí: jejich hluboké sondy prováděné prostředky původně „zábavných“ žánrů se nehodily tam ani tam; proto se začala objevovat kategorie X-Musik, označující crossover, hudbu na křižovatce.

V takové zóně, tedy v překryvu umění a popkultury, se dnes pohybují celé velké scény a generační výseče globální hudby. Je to přirozený efekt stárnutí „neotřelých“ žánrů a nástrojů. Stevens patří právě sem: jeho předchozí filmově-hudební projekt, meditaci nad magistrálou spojující čtvrti Brooklyn a Queens, objednal newyorský „artistní“ festival BAM. S novou deskou se mluví o soundu Simona & Garfunkela i o schopnosti vlastní třeba dílu Joni Mitchellové: vzít osobní a formulovat skrze ně společenské.

I velmi slavní zpěváci, na něž čekají na koncertech tisícihlavé davy, natáčejí své nahrávky stranou všech, o samotě. Právě to pomohlo Stevensovi vyprávět o své rodině neokázale, s uchováním intimního gesta. Daří se mu vyprávět bez předvádivosti a bez ambicí mít potvrzenu příslušnost k fungující společnosti, které dnes tak často provází vynášení osobní historie ven – od umělecké scény po facebookové profily.

Soukromí dnes skutečně mocně zveřejnělo: v hudbě to můžeme sledovat od úspěšného Stevensova generačního souputníka Bon Ivera (jeho hudba natáčená ve srubu po rozchodu pomohla akcelerovat hipsterskou estetiku) přes písničkáře tematizující vlastní životní problémy (Sharon Van Etten, Mark Kozelek) až po aktuální alba Björk a Madonny. Carrie & Lowell mají ale nejblíž k Linklaterovu oskarovému filmu Chlapectví: hlavně vírou, že v pozorování civilistních epizod, detailů a atmosfér je evokativní síla, jež pomůže lidskému vědomí pokládat si hlubší vjem. 

 
Afroamerický literát a kritik Hilton Als do sleeve-note alba napsal, že „se úzce týká generací, života předávaného z předků na potomky, a také toho, jak držíme mladé lidi za ruku, když chtějí odejít a vytvořit si vlastní narativy krásy, ošklivosti a vztahů“. Mix Stevensovy vděčnosti za dětství a zároveň dodnes citelných jizev se dá – trochu sarkastičtěji – vyjádřit i anekdotou Woodyho Allena z filmu Annie Hall. Dvě dámy v restauraci si tu říkají: „Tedy, to jídlo je tu skutečně příšerné!“ „Ano! A ještě k tomu tak malé porce!“ Podle Allena je to dobrá charakteristika našeho vztahu k životu: samé trápení, a ještě to tak rychle uteče. O ničem jiném Sufjanovo upřímné a něžné hledání ztraceného (problematického) ráje není.

V pozorování rozpadu // Disputaci se smrtí nevede Stevens ze své generace sám: Noah Lennox z renomované kapely Animal Collective letos vydal album přímo nazvané Panda Bear meets the Grim Reaper (Medvěd panda versus Chmurný žnec). Připomíná se tak, že generace písničkářů, která se vynořila po roce 2000 a získala nálepku „věčné děti“ (CocoRosie, Antony, Devendra Banhart, Sufjan Stevens), je o patnáct let starší. Rozešla se s prvotní neohippieovskou stylizací a odmítla se stát rekvizitou hipsterské úhlednosti (výjimkou je Banhart). Pokud jí zůstala po celou dobu silná témata, pak jsou ty otázky na Carrie & Lowell dobře slyšet: Do jaké podoby se mění dnešní svět? Jakou roli má při tom iracionalita, duchovno a soucit? A jak je to – bez ohledu na mělké politické interpretace – s rozpadem tradičních rodinných vztahů, který tady lze odečítat z příběhu i z osoby jeho vypravěče? 
 

Sufjan Stevens: Carrie & Lowell. CD, LP a download vydává Asthmatic Kitty, 2015.