Delší verze textu, který byl publikován v Orientaci LN nedlouho po rozhovoru Dana Bárty ve Frontmanu; teď, při doplňování blogu, se mi zdá, že je to docela dobrý ukazatel antipatií a rozdaných sociálních karet na české scéně. Tak to sem kopíruju, třeba to už nikoho nebude zajímat, leda až to dostatečně zestárne.
Zábavu i užitečnou
konfrontaci, způsobil na sociálních sítích rozhovor Dana Bárty
pro web Frontman. V magazínu pro aktivní muzikanty Bárta vypráví,
že spousty lidí, kteří dělají v Česku hudbu, jsou ubozí
nedoukové – a co hůř, kritika (doufáme, že myslí i tu v
Lidovkách) je oceňuje.
Konkrétně: „Jediný
teoretický základ, který mají čeští hudební kritici, je
následující: pokud někdo umolousaný nebo divně namalovaný
kňourá za doprovodu zvláštních a hlavně zajímavých zvuků
chraplavým hlasem mimo rytmus a harmonii pro nikoho, že je sám, je
to PRAVDA a jde hlavně o zajímavou REFLEXI SVĚTA. Pokud někdo
upravený zpívá za doprovodu šikovných muzikantů pěkným hlasem
čistě a v rytmu pro hodně lidí, že je sám, je to jen jímavá
LEŽ a jde hlavně o PENÍZE. (...) Teorii nemají, metodologii,
referenční entity, kalibraci, systém, nic. Mně je těch lidí
vlastně líto.“
Řeč je o kapelách
oceněných cenami Apollo a Vinyla (a jejich porotcích). Přeloženo
do jazyka bez zášti, Bárta se štítivě odtahuje od světa
nezávislé, někdy alternativní muziky, který se vyznačuje „ne
umem, ale jeho ostentativním odmítnutím prohlášeným za
novátorství“. Kdo si troufá na scénu, měl by mít „zvládnuté
řemeslo“, praví Bárta. Nějak při tom přehlíží, že v hudbě
je už dlouho řemesel dost.
On sám zpívá v
posledních letech pop a popjazz: je obklopený instrumentalisty,
kteří si zakládají na hráčské úrovni, zvlášť v jazzu a v
profesionální nádeničině nájemných hráčů je zvládnutí
nástroje nezbytné. Ale už dávno přece široce žijí, nezávisle
na vkusu kohokoli z nás, další proudy. Špinavý zahlcený zvuk
Velvet Underground, místy nesnesitelný hlas Dylanův, jednoduché
programování mašinek raných Depeche Mode, antizpěv a pouliční
umolousanost mnoha hiphoperů: kdo chce soudit, že tohle je míň
než scatování za doprovodu Illustratosphere? A těch sto tisíc
kapel na Bandzone: mají zvonit u Bártů a ptát se, zda jsou
hráčsky na výši?
A mohli bychom jít
v čase pořád dál. Výtky vůči nepříjemnému zvuku elektrické
kytary, varování před pudovými negerskými rytmy jazzu, výraz
impresionismus jako nadávka: vždy, když se v hudbě něco velkého
mění, přijdou obvinění z neumětelství. Je to výraz zklamání:
my starší se snažíme zlepšovat ve své disciplíně – a
přijdou mladí, stanoví jiná pravidla a naše věc jim nestojí
ani za boj, kdo ji zvládne lépe. Bárta mluví o hudebním světě,
který je pro něj horší: ve skutečnosti je jiný, a není na tom
nic k divení. Zároveň hodně rozděluje: Na ty, kdo si vydělají
a kdo ne, na ty, kdo hodně cvičí a ty druhé. Kdo aspoň chvíli
žil s hudbou, ví, že velmi pitomé výkony se najdou v obou těch
hemisférách. Profesionálové umějí víc formálně, těm zdola
jde zásadněji o obsah: jedni i druzí můžou vinou jednostrannosti
narazit. Což přece dávno víme.
V mnohém má ovšem
Dan Bárta pravdu: český populární mainstream se setkává
dlouhodobě s lhostejností názorových publicistů. Jako by měli –
ok, když odečteme MfD aka Honzu Vedrala a obdivovatele mainstreamu
z Musicserveru – sociálně blíž k autorské, nezávislé scéně.
Jaká slova pro mainstream všichni ti přispěvatelé (to je
trefnější než „kritika“, ne?) nakonec mají - záporné
recence? Ani ty ne, spíš mlčení. Odráží se v něm nevýznamnost
té tvorby, její únikovost, předvídatelnost, staromilskost a
hlavní funkce: pobavit, občas při tom šířit odér vyšší
kultury. Kolik znáte muzikologů nebo aspoň fanoušků z vášně,
kteří se tímhle poběží zabývat?
Z odpovědí v
rozhovoru je dobře vidět, jak starší populárnější generace
smýšlí o mladší nezávislejší – a jakou propast tu vidí (a
zvětšuje). Jistě, zásadní rozdíly tu jsou, přinesla je doba. V
90. letech ještě pumpoval hudební průmysl peníze do reklamy:
dnes už těžko zjistíme, zda by se kapely jako Alice, v níž
Bárta začínal, dostaly nahoru bez byznysové podpory – prostě
tu byla úzká vrstva . Dnešní kapely se vypracovávají samy: a
přece si nacházejí cestu nejen k pošetilé české kritice, ale i
k fanouškům a do zahraničí.
Z toho rozhovoru trochu vane lítost,
že tahle zkouška ohněm, dobrodružně nabytá samostanost, nebyla
Bártově generaci dopřána.
Žádné komentáře:
Okomentovat