V názvu Pussy Riot
je kromě skandalizovaného prvního slova ještě druhé: a odpůrci
ruské skupiny by z něj měli být nejméně tolik nervózní. Riot
totiž není pouhé přihlášení ke vzpouře obecně: je to zřejmý
odkaz k hnutí „riot grrrl“, vzpurných dívek, které spojily
hlučný a energický punkový bigbít s obecnějším nárokem. Ve
Vorlově filmu Kouř se tenhle moment ženského probuzení
pojmenovává skrze mužský děs a odpor: „Měl jsem kapelu, vona
chtěla taky!“
Zkrátka třetí vlna feminismu, počátek devadesátých let: nejprve xeroxované fanziny, nadšení i nezkušenost, postupně čím dál vlivnější hudební a názorové osobnosti. Z téhle scény vzešla Courtney Love, která záhy zahnula na scestí prázdné popkultury, ale taky Kathleen Hanna, zpěvačka a nejviditelnější aktivistka své generace, o níž nedávno vznikl dokument The Punk Singer.
A potom trojice,
kvůli které tohle téma dnes otvíráme. Ostatní dámy prominou –
ale jedinou kapelou z riot grrrlz, která se naučila skutečně
dobře hrát, jsou Sleater-Kinney z amerického města Olympia. Po
desetileté odmlce teď vydávají nové album No Cities To Love
(Sub Pop). Ukazují, jak lze
během dvacetileté kariéry zrát, a že „silná ženská dikce“
může být prostá chlapské silovosti a přece impozantně drtivá.
Když
v roce 1994 kytaristka Carrie Brownstein a její kamarádky zakládaly
kapelu, bylo jim kolem dvaceti. Zatímco
jiné riot grrrlz se často jen potřebovaly vyječet z odstrkované
pozice (ženské, queer, lesbické), Sleater-Kinney jednaly
ambiciózněji. Během dalších let pročišťovaly jak hudbu, tak
názory: od kočičího mňoukání po suverénně vystavěné písně,
od punkového přesypávání brambor po delší, téměř
zeppelinovské rockové jamování.
Kolem roku 2000, kdy už obecně
rocku naplno ukradla vůdčí místo elektronika, se zdálo, že
Sleater-Kinney našly způsob, jak kytarové kapele přece jen pořád
nacházet styl, a hlavně smysl. Vlivní kritikové Greil Marcus a
Robert Christgau (takoví američtí Jiří Černí) je označili za
jednu z nejdůležitějších kapel své doby. Není divu: u alb jako
All Hands On The Bad One
(čili Ukažme si na tu špatnou,
2000) ani nemusíme znát příběhy okolo. Jsou strhující –
stejně jako razantní, krásně natočený klip Entertain
(2005), kde elegantní
ženy (nikdy nepřijaly myšlenku, že holky v bigbítu musí převzít
pivně-hardrockový outfit) hrají uprostřed lesa. Samy, bez
publika, pak už zůstaly: bez udání důvodu oznámily pauzu, ve
které setrvaly devět let.
Během
nich pokračovaly v tomtéž jinými prostředky. Carrie
Brownstein posílila své
postavení coby autorka komediálního televizního seriálu
Portlandia. Zpěvačka
Corin Tucker si ukrátila čas dvěma alby s vlastní kapelou,
bubenice Janet Weiss přijala některé z řady nabídek.
Nic
z toho nemělo ten význam, jako když konečně zase začaly psát
dohromady: písně jako jakýsi seznam nároků na život, často ve
formě zpětné vazby sobě samotným. Corinin hlas je průrazný,
stejně jako naostřená kytara Carrie. Všichni autoři písní,
kteří pracně hledají téma, musejí cítit závist vůči takovým
jako Sleater-Kinney, kteří umějí převádět reálná dilemata do
písňové formy tak lehce.
Proč se z návratu téhle nezávislé legendy v Americe stala největší
hudební událost počátku roku? Snad díky tomu, že alba jako No
Cities To Love vyznívají často
jako posílení naděje ne pro feministky, ale pro všechny menšiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat