Přelomový
vynálezce a vrcholový producent (U2, Coldplay) je znovu ve hře –
a vydává i hudbu z Prahy. Jak souvisejí myšlenky Briana Ena s
úpadkem dnešních rádií?
Ne že by se někdy
ocitl ze hry venku. Ale přece jen překvapí, když se ohlédneme a
zjistíme, že vzývaný producent Brian Eno vydal za posledních pět
roků šest autorských alb – vesměs u duchem mladého londýnského
labelu Warp Records. Jistě, široké publikum bylo mnohem víc
zasaženo, když Eno s pověstí geniálního strůjce studiové
inspirace produkoval dvě alba skupiny Coldplay Viva la Vida
(2008) a
Mylo Xyloto (2009):
staly se z nich globální
hity, zvlášť mezi teenagery. Jak
to dělá, že pořád dokáže vydestilovat zvuk, který má masovou
úspěšnost? Tahle pověst koneckonců Ena svedla dohromady s firmou
Microsoft, který od něj v 90. letech objednal
úvodní džingl pro Windows. Vůbec
nejposlouchanější Enova
skladba má tedy necelé tři vteřiny.
Právě
při obchodních i tvůrčím úspěchu Briana Ena nahlížejí
posluchači, kritikové i konkurenční muzikanti do jeho tvrdohlavé
sólové tvorby – ať už ambientní hudby, písňových alb nebo
galerijních instalací a mobilních aplikací. Dá se tady najít
vzorec otevřeného myšlení, který pomáhá úspěšně inovovat
popkulturu? To by přece dnes chtělo umět tolik lidí.
Co
vězí za aktuálním návratem ambientní hudby – snad hledání
méně racionálních cest, které se koneckonců odrazily i v
částečném spojení ambientu s pouťovou esoterikou proudu new
age? Kdo chce zkoumat ambient Briana Ena, má příležitost: v
reedici nyní vyšla hned čtyři jeho alba z devadesátých let. Sám
autor ke každému z nich přidal disk zajímavých bonusů. Tak se
stalo, že vůbec poprvé Eno na albu oficializoval svůj pražský
projekt: ve fragmentu Music For Praguesi
vzpomněl na společnou instalaci s Jiřím Příhodou, která se
konala v roce 1998.
Rusové, Češi a
Brian Eno // Když
do galerie Nová síň tehdy dorazili aktéři tiskové konference,
Brian Eno před svým příchodem nechal přednést vzkaz, že odmítá
jakékoli otázky na své hudební producentství. Evidentně
tedy odděluje od výtvarné a multimediální práce své aktivity s
U2, Davidem Bowiem
či – aktuálněji – s neosoulovým technologem i talentovaným
zpěvákem Jamesem Blakem. Eno taky dobře ví, že otázky na Bona
Voxe snadno mohou přehlušit zajímavější debatu o myšlenkách,
které stojí v centru jeho tvorby – ať už zvukové nebo
vizuální.
Od
šedesátých let ho zajímá pojetí času, v sedmdesátých letech
je zafixoval na prvních albech „hudby bez směřování“, tedy
ambientu – a v Praze nabídl svébytnou variaci. Na bednění, jímž
Jiří Příhoda znepřístupnil většinu galerie, osadil Eno řadu
přehrávačů. Do každého vložil disk s jednou stopou své hudby
a zapnul repeat: v
prostoru se tak odvíjely opakované smyčky, jenže bez jasné
synchronicity, každá smyčka byla jinak dlouhá. Musely by uplynout
roky, aby se všechny smyčky sešly dvakrát v tomtéž momentu: a
posluchač by navíc musel stát na tomtéž místě, aby k němu
dolehly zvuky ve stejné hlasitosti.
Tři
minutky, které z pražského materiálu Eno vybral, jsou nyní k
slyšení i na soundcloudu vydavatelství All Saints Records. To
bývalo domovským přístavem pro Ena a scénu kolem něj – a nyní
obnovilo existenci. Ohlas je dost silný: tahle hudba má dnes dvojí
publikum, vedle pamětníků reagují i mladí příznivci
elektronické kultury, rozhlížející se, co všechno z dnešních
dráždivých momentů už před časem brali do hry předvídaví
radikálové jako Brian Eno, Aphex Twin nebo – v těchto dnech
zesnulý - Edgar Froese, zakladatel skupiny Tangerine Dream.
„Pražský“track vyšel v rámci bonusového materiálu u reedice alba The
Shutov Assembly (1992),
které je kromě dobré hudební úrovně i dobrým svědectvím
Enových zájmů o byvší sovětský blok. V době přestavbového
tání se v letadle seznámil s moskevskou kapelou Zvuki Mu, která
měla kultovní postavení, ale nemohla v komunistickém SSSR vydávat
desky. Eno řekl, že jim bude produkovat debut a pozval je do
Londýna. Po příjezdu je nechal aklimatizovat ve svém bytě. S
překvapením našel po svém návratu ruské „androše“ ležet
na podlaze bez vědomí: vypili producentovi jeho barovou sbírku,
včetně vzácných exemplářů. Eno prý neměl pro tento projev
široké východoevropské undergroundové duše mnoho pochopení.
Přes
ruské kontakty se Eno seznámil se Sergejem Šutovem – malířem,
který se formálně posunul k videoartu a byl prvním ruským VJem.
Šutov si k práci často pouštěl Enovu hudbu – tím spíš, že
ze svého ateliéru chtěl udělat místo inspirace, měl v něm
defakto nařízené domácí vězení. Eno mu chtěl poslat kolekci
svých nahrávek – tak vznikl titul Šutovova sbírka.
Eno se po konci studené války rozhlížel napříč východním
blokem po inspiraci, ale nakonec téměř nic neudělal. Spolu s U2 a
Lucianem Pavarottim natočil píseň Miss Sarajevo (1995)
a podpořil tak vědomí o
obléhaném městě. Výstava v Praze zakončila jeho nepříliš
intenzivní research v postkomunistických zemích.
Zato
jeho společné dílo s Jiřím Příhodou předznamenalo jeho
dlouhodobější aktivitu na poli takzvaného generativního umění,
tentokrát víc vizuálního. Eno zkoušel předprogramovat systémy,
které by generovaly proud obrazů v neustálé proměně. „Já
jako tvůrce připravím semena: stromy ať už si rostou samy,“
vyjádřil podstatu téhle činnosti. Cítil že od fixního filmu a
videa nyní vede skrze počítače osvobozující cesta: proto se od
videoartu a galerijních instalací postupně přesouval k formátům
CD-ROM, videomappingu (nejokázaleji na operu v Sydney) a mobilních
aplikací jako Bloom,
které dovolují dítěti i laikovi stát se tvůrcem. Při
vývoji proměnlivých obrazů použil Eno i formu světelných
plastik: seznámil se při tom s českým předválečným dílem
Zdeňka Pešánka.
Veškerou
Enovu výtvarnou činnost nedávno shrnula jeho první nehudební
knižní monografie z pera Christophera Scoatese Visual
Music (Chronicle Books, San
Francisco 2013). Když vidíme Enovy grafické struktury vytvářené
psacím strojem v šedesátých letech, není možné nevzpomenout si
na Antikódy Václava Havla, které v téže době taky testovaly
médium kancelářských strojů. Od psaných textů, které Eno
vystavoval koncem šedesátých let, postupně dospěl k sérii
krátkých hesel, sloužících k otevření mysli a překonávání
zažitých modelů. Příčné strategie (Oblique Strategies) užíval
Eno při své hudební i další práci po mnoho let a staly se
symbolem jeho poetického přístupu k řešení praktických
problémů. Česky nikdy nevyšly; výběr
z nich přinášíme na této straně.
Rádio bez
kolovrátku // Lidské vědomí
hledá v hudbě určité vzorce. To je fakt, o který se opírá
generativní hudba, jak ji vytváří Eno. Programuje matematická
pravidla, podle kterých se hudba odvíjí. Nejsou vždy tak
jednoduchá, abychom je jasně rozpoznali. Ale Enův postup
koresponduje s vědeckou teorií, že naše inteligence hledá v
předkládané hudbě struktury, jimiž by si „popsala“, co se
před ní zvukově děje. Eno s tímto očekáváním pracuje
vertikálně i horizontálně: ví, že posluchačova psychika
očekává cosi, co už rozeznala – a pomocí generativního
softwaru (nebo vlastního tvůrčího rozhodnutí) jí dodá tvar
posunutý, proměněný, ve variaci.
Pokud se to uchu
„líbí“, pak díky napětí mezi známým a neznámým, starou
slastí a novým dobrodružstvím. Eno zachovává sound či rámec,
ve kterím se určitému publiku dobře komunikuje: a uvnitř něj na
nás líčí inovace. Platí to jak pro jemný cinkot ambientního
alba Lux (2012), tak pro
přístup k hitovému soundu Coldplay. Pro Ena je charakteristický
futurismus i znalost
historie, vyhrocená
individualita i
schopnost empatie vůči
požadavkům popu.
To
je velký paradox Enovy tvorby: po dekády se podílí na rozvoji
mainstreamu, nejvíce s U2 a Coldplay. A přitom je zásadní názor
uvnitř jeho tvorby v přímé opozici proti opakování, proti
statusu hvězdy potvrzenému kvantitou výskytu. Eno nikdy
nereprezentoval názor rádií, které v playlistu opakují pořád
jedno a totéž. Oproti modelu „hvězdných celebrit hudby“
nabízí model „hvězdného“ zvuku: úspěch u jednoduché lidské
mysli, říká, může mít nepřeberná variabilita hudby, která
ovšem spadá do parametrů zvuku a struktur, jež se člověku
snadno zpracovávají. Odpadá tak úmorná a psychice nesvědčící
„kolovrátkovost“ posté slyšených melodií: namísto ní
nastupuje výběr z různých interpretů, kteří korespondují s
parametry sympatického soundu.
Jenže
takový přístup k výběru hudby jednak znamená více expertní
přístup – a jednak, v případě neúspěchu stanice neposkytuje
výmluvu „ale my jsme sázeli na špičky hitparád“. To už není
Enova starost: až někdy někdo bude chtít odpovědněji
strukturovat mediální kanál, má tu od něj připraveno pár
užitečných tezí. Od producenta, který má na triku úspěchy alb
Achtung Baby a The
Joshua Tree, by se to nemuselo
brát na lehkou váhu.
Příčné
strategie
Sérii kartiček s
pokyny, někdy dosti nejasnými, používá Brian Eno ve studiu, když
váhá, jak se rozhodnout. Jejich text sepsal v roce 1975 spolu s
malířem Peterem Schmidtem. Zde je několik ukázek.
Najdi nejtrapnější
součást a zdůrazni ji
Vyzdvihni svou chybu
jako skrytý úmysl
Spektrální analýza
Pozpátku
Použij nehudebníky
Neostýchej se
uplatnit vlastní myšlenky
Mysli na rádio
Vyjdi ven ze dveří
Ubírej prvky v
pořadí podle důležitosti
Zmechanizuj
přirozené, polidšti bezchybné
Paralelní melodie,
různě rychle
Vyměň role
nástrojů
Vzpomínáš? Ty
tiché večery
Co se děje?
Voda
Žádné komentáře:
Okomentovat