29. 5. 2015

Mluvit o squatech

Včerejší „vyklizení“ squattu na pražské Cibulce se neobešlo bez bití sqatterů a zranění mladých holek i kluků: měla-li akce někoho zastrašit, pak se to docela povedlo. Jaromír Nohavica před pár lety zpíval „už zase bijou děti“; pane z Těšína, nyní by se to hodilo oprášit.

Jako by se někdo polekal sociálního smíru, který se rozprostřel kolem oficializovaného pražského squatu Klinika. Má pevná pravidla pro návštěvníky, pravý opak chaosu; součástí programu jsou koncerty, ale i přednášky zcela overgroundových osobností mezi vysokoškolskými profesory – filozofa Miroslava Petříčka, lékařů, umělců.

Je načase mluvit upřímně. Co všechno reprezentují squaty – a které z idejí, jež se k nim vážou, pociťují politikové jako nejpalčivější opozici? Jaký mechanismus by měl nastoupit, aby tvrdé akce policie (působící v danou chvíli spíše zneužitě, jako soukromá bezpečnostní služba) nahradila diskuse?

Píše se nyní dost o tom, jak jsou dnešní čeští anarchisté, případně squateři, vegetariáni a asi i cyklisté a hipsteři infikováni „radikálně levicovými“ myšlenkami. Jako by někomu záleželo na tom, aby se pojmy zločinu a mimoparlamentní levice promíchaly v mlhavé směsi.

Sluší se v takovou chvíli připomenout, že v českých zemích byla vždycky kultura ze zásadní části levicová – a zároveň to neznamenalo nic fatálnějšího než reakci na ducha doby. Od Voskovce s Werichem a Devětsilu až po osobnosti z disentu, s nimiž to tu spělo vstříc demokracii: u takového Milana Hlavsy to bylo amerikanofilství bystře filtrované vlastní zkušeností, i on se však nakonec viděl vlevo. Většina těch osobností neměla vášeň v politickém vymezování: byli do té pozice vyšachování dobou.

Pokud někdo připravuje teroristický útok, nechť je souzen nezávislým soudem. Ale ať nemusíme podstupovat trapnou zástupnou kampaň diskreditující šmahem lidi, kteří aktivní práci v občanském sektoru spojují s tou hroznou vinou, že uvažují a sní o tom, jak si přiznat dnešní systémová selhání a žít líp. Protože přesně o tom kultura kolem squatů je.

1 komentář:

  1. Byl jsem párkrát u vyklízení squatu a jestli mi chce někdo tvrdit, že jde o svobodu, tak ať se jde bodnout. Dvoje pracovní rukavice a stejně jsem měl strach, že si odnesu nějakou nemoc nebo hnus. Jasně, postup státu ohledně vyklízení osob z budov je poněkud tristní a můžeme se tu dohadovat o tom, proč v centru měst stojí nevyužité budovy. Nicméně squat jako součást nějakého aktivistického hnutí je fakt jen lhaní si do kapsy. ;-)

    OdpovědětVymazat