Když – za oněch
časů mladý a začínající – novinář Honza Dědek uveřejnil
v časopise Rock & pop masivní trojrozhovor s muzikanty s kapel
Oasis, Pulp a Blur, byla to dobrá ilustrace mánie kolem britpopu.
Kolem roku 1995 byly kapely na roztrhání, silný hudební průmysl
pumpoval jejich obrazy do médií a nepochybně by neměly čas sejít
se v Praze. I tak dalo leckterým čtenářům práci přijít na to,
že celé hvězdné interview je mystifikací. Sám text k tomu
nenabídl mnoho klíčů, což je problém: ale vlastně výstižně
poukázal na fakt, že novináři si toho vybájili tak strašně
moc, co se týče téhle scény! Především celé soupeření mezi
kapelami bratří Gallagherových, Jarvise Cockera a Damona Albarna
bylo spíš zbožným přáním těch, kteří hledali jednoduché
kontroverzní téma.
Když se nyní po
pauze a trochu překvapivě vracejí Blur, jenom se potvrzuje, že
nikdy neměli blízko k bulvárním spádům Oasis. Příběh nové
desky The Magic Whip můžeme číst jako epilog kapely, která
neodolala a ve věku výhodných reunionů nakonec provádí to, čemu
se tak dlouho bránila: nabízí se znovu svému publiku. Je to ale
taky další kapitola příběhu Damona Albarna: člověka, o němž
je i v jeho sedmačtyřiceti snadné říkat „kluk“,
multiinstrumentalisty srostlého s hudbou vysoce nad rámec Blur –
iniciátora virtuální kapely Gorillaz, spolupracovníka s africkými
muzikanty a autora několika moderních oper.
Strach z
britpopové slávy // Albarn vyrůstal v
tvůrčí rodině: matka je scénografka, otec architekt, ovšem taky
po krátkou dobu dělal manažera artrockové kapele Soft Machine a
moderoval hudební pořad. Atmosféra v domácnosti prý byla
bohémská: rodiče poslouchali indické rágy, africkou hudbu i
blues, celá rodina absolvovala delší pobyt v Turecku. „Byl jsem
absurdně nevšední,“ vzpomíná Albarn, „vůči rodičům jsem
byl totiž absolutně loajální. Byl jsem nadšený zastánce všeho,
co řekli.“ Do rozporu s okolím se začal dostávat, když se
vystěhovali z Londýna na venkov: náhle zmizel velkoměstský
rasový mix, s čistě bílou anglickou společností se Albarn
míjel. Na střední škole se potkal s Grahamem Coxonem, druhým
pilířem Blur. O Coxonovi se říká, že jeho nestandardní hru na
kytaru formovaly zvyky z předchozího studia hry na saxofon. Přátelé
a rivalové to dotáhli společně až k letošnímu albu, na kterém
se už podepisuje odstup od těsné spolupráce: instrumentální
jádra písní natočil s kapelou Coxon, pak přišel Albarn,
vymyslel a nazpíval texty.
V roce 1991 Blur
debutovali albem Leisure. V
té době bylo britských kytarových kapel nepočítaně a mnohé
propadly dojmu, že stačí vymyslet variaci na žánr, který plnil
kluby a stal se trademarkem mladé Británie v letech konce studené
války. Albarn si vzal na natáčení klipu She's So High
tričko nakladatelství Penguin
Books: jako by už tady prosakovaly do jeho stylu vazby k esenciálně
anglickým věcem. Po smíšených recenzích zbyl kapele za album
pořádný dluh: rozhodli se na něj vydělat americkým turné.
Albarn v USA propadl stesku po domově a začal si dělat „Anglii v
Americe“: psaním nových písní, v
nichž si evokoval anglickou atmosféru.
Songy
se ocitly na dalším albu Modern Life Is Rubbish (1993),
po kterém svižně následovaly Parklife
(1994) a The Great Escape
(1995): Blur byli nejplodnější z velkých britpopových kapel a z
nové alternativní skupiny
se stala všeobecně přijímaná senzace. Parklife je
dodnes albem, které může člověku ve sluchátkách velkolepě
rozsvítit nutnou cestu městem.
Albarn
se necítil na výsluní pohodně – prý ho přepadaly záchvaty
paniky. Nakonec však přece jen Blur přijali roli soupeřů Oasis,
kterou jim vnutil tisk: Obě kapely vydaly nový singl ve stejný
den. Blur s Country House
svoje rivaly porazili, prodali první týden skoro 300 000 nosičů,
Oasis o šedesát tisíc méně. To byly časy: jednak byl o hudbu
zájem v takovémhle rozsahu, jednak bulváry i jiná média dávala
„velké britpopové bitvě“ prostor větší než bombardování
v Srbsku.
Albarn,
pro kterého nikdy nebyla masová popularita to hlavní, nakonec
hořce litoval, že se do soutěžení nechal zatáhnout: „Vyhráli
bitvu, ale prohráli válku,“ psalo se zanedlouho o Blur, když
všechno převálcoval světový úspěch Oasis, jejichž desky se
stabilně prodávaly po léta. Po oddechu se Blur rozhoupali k
nutnému kroku: začít hrát jinak.
Šéfem
neexistující kapely // Druhý
domov si Albarn našel
na Islandu: když prý poprvé
uviděl centrum Reykjavíku,
zjistil, že ho zná z opakujícího se snu. „Mohl
bych sedět u piána celý den a psát výtečné observační popové
písničky, ale člověk se musí rozvíjet,“ řekl. Od pátého
alba Blur (1997) se
styl kapely rozlil doširoka, poznamenaný elektronikou, hiphopem i
domáckým lo-fi přístupem, jak ho praktikuje dlouholetý Albarnův
oblíbenec Beck. Teenagerovské publikum bylo ztraceno, mluvilo
se o komerční sebevraždě –
ale byla to daň za upřímné Albarnovo přání dospět a psát
skutečně osobitě.
Takhle sám sebe rozvíjel i
na dalších albech, včetně Think Tank
(2003), kde už Coxon v kapele chyběl.
V
té době už existovali Gorillaz: virtuální kapela, kterou Albarn
v roce 2001 uvedl do světa spolu s autorem komiksů Jamiem
Hewlettem. Inspirovala je prý MTV a vyprázdněnost všeho, co tam
defiluje: ale ze čtyř kreslených muzikantů, pro které psal
Albarn písně, se postupně stalo něco víc. Přicházela s nimi
svéráznost a štiplavost: jako by animovaní muzikanti se jmény 2D
či Noodle do písní sunuli víc osamění, nedorozumění a
kocoviny ze současného světa, než si sami uvědomovali. Albarn
chtěl, aby do základního nezávislého rocku kapely zasahovaly
všechny možné styly: proto
s kapelou postupně hostovali De La Soul, Lou Reed, Neneh Cherry,
kubánský veterán Ibrahim Ferrer, hiphopeři, gospelový sbor, ale
i ikonické postavy jako herec Dennis Hopper. Popularita Gorillaz
byla zásadní, navíc se skrze připojené příběhy rozlévala k
webové multimedialitě. Ale vlastně se tu jednalo často
nekompromisně: když byli navrženi na Mercury Prize, požádali
Gorillaz o stažení z nominací. Poslední dvě alba (nazvaná Pláž
z plastu a Pád)
jsou potemnělá a skeptická ažaž.
Svou
světlou stránku Albarn po léta odreagovává spoluprací se
západoafrickými hudebníky – viz album Mali Music
nebo britsko-africká spolupráce, která začala v rámci olympiády
a pokračovala později na černém kontinentu. K úplnému hudebnímu
portrétu by bylo
třeba ještě připojit zprávu asi
o třech
dalších příležitostných kapelách a postrockových operách:
adaptaci čínského příběhu
Monkey: Journey to the
West a
příběhu alchymisty Dr.
Dee.
Kruciální
otázka ale zněla: dojde ještě někdy na Blur?
Olympiáda v Londýně
zastihla Blur v období, kdy se marně pokoušeli znovu spojit a
nahrát desku. Ty pokusy prý byly tři a zbyly z nich jen tři
písně. Při zakončení her v létě 2012 tak zněla hymnická
Under The Westway, která ilustruje, že Albarn nepřestal být
zajímavý. Přece jen to není charakteristická píseň pro
víceméně oficiální slavnost: v první osobě tu zpívá
příslušník společnosti unavené a chaotizované, znějí slova o
houstnoucí dopravě, automatizovaných písních, modré nebe se
klene nad městem, „kde peníze jsou vždycky na prvním místě“.
Pořád můžeme z okna lokálu pozorovat průlety komet, ale žijeme
„pod dálnicí“: název písničky se vztahuje k mohutné
betonové komunikaci, která byla v Londýně vztyčena nad starými
ulicemi. Jako rozhřešení nikterak oslnivé, byť nesoucí naději,
pak znějí slova: „Ráj není ztracený: je uvnitř v tobě.“
Vznosná hudba, kombinující sound kytarové kapely s klavírem,
signalizuje, že světem ještě pořád můžeme být omámení: v
tom zvuku se potkává Lennonův styl s vemlouvavostí Oasis, dávných
– a jednodušších – rivalů Blur. Přežívající popový
časopis NME napsali, že toto je jedna z nejlepších a
nejsmutnějších písní, které kdy Damon Albarn napsal.
Tahle
poloha výpovědi
je
pro
něj typická.
Neodstřihuje se od mainstreamové společnosti, nezpívá z pozic
undergroundu nebo alternativy. Naopak: zpívá zevnitř, jako jeden z
těch typických, v soucítění s masou. Jakkoli
někdy jeho city a básnické obrazy jedou na jistotu, pořád dokáže
situaci dobře reflektovat a pojmenovat: pokud má jeho verze zábavy
nějaké dlouhodobé podbarvení, pak je to toto.
Staré, nové a
čínské // Fanouškovské a
mediální nadšení z návratu Blur nepochybně rozředila povedená
loňská sólová deska Damona Albarna Everyday Robots.
Ti každodenní roboti jsme pochopitelně my, známá skepse až
sebelítost tu pokračuje; ale vcelku je to album světlé, téměř
rozhlasově popové, navazující na dlouholetou britskou chuť
opentlit klasické akordové sledy něčím trochu nezvyklým – a
taky osobním kouzlem. Novou desku natočila kapela z velké části
v Hongkongu, údajně poté, co tam neplánovaně uvízla po zrušeném
japonském koncertu. Coxon pak „dostal svolení“ nahrávky
dopracovat a Albarn se znovu rozletěl do Hongkongu, kde dopsal
texty. Na albu si nakonec
nelze nevšimnout čínských akcentů: na titulu vidíme čínské
znaky, čínští tanečníci a čínský recept na zmrzlinu figurují
v oficiálních videích. Jedna z písní nese název Pyongyang
a je věnovaná severokorejskému hlavnímu městu. Je
za tím pochopitelně
především marketingové
směřování na asijský trh: jako ozvláštnění pro západní
svět tahle čínská linie není ničím extra.
Zato
samotný cyklus písní má silnou atmosféru. Vlastně
je třeba nejprve říci, že album velmi slušně funguje (lépe je
poslouchat ho bez zavádějících a laciných klipů) a potom teprve
analyticky pátrat, čím to je. Rezonuje
tu zvláštní spojení
staré, v něčem až omšelé popové stylistiky, a uměřeného
neklidu dnešního Albarna a Coxona. Silným faktorem je určitě
klasická, ale málokdy umně dodržovaná
taktika při psaní hitu: zkombinovat něco povědomého (převzatého
z minulosti) s něčím neotřelým či vlastním.
Albarnova
melancholie zůstává civilní, nepřerůstá v patos a citové
drama, jak je známe od Thoma Yorka a mnoha horších zpěváků. Je
to hlas, z nějž cítíme zájem formulovat dobře a nejít pod
úroveň příběhu. Zkušenost z kytarového rocku, elektronických
časů a nežánrové osobní tvrdohlavosti se tu přirozeně
prolínají. Tímhle vším nabízejí Blur pop s nadprůměrným
potenciálem. Možná není zřejmý, když si zkusmo proklikneme
některou z písní na pár vteřin: ale tak nepatřičným
způsobem naslouchání
projde úspěšně málokterá
hudba.
Bude
poutavé sledovat, jaké se u The Magic Whip ustaví
generační složení publika. Obnoveným Blur dají jistě šanci
ti, kdo si s nimi užili v devadesátých letech. Ale stejně tak tu
najde cosi svého publikum Gorillaz a není důvod, proč by emoce
písní jako There Are Too Many Of Us
neměly mluvit k dnešním dvacátníkům. Předvídat se v dnešním
popu moc nedá: ale je tu evidentní potenciál pro jeden z hitů
roku. Zajímavé na té možnosti je, že by se tak stalo hitem něco
s nepochybnou inteligencí.
Blur: The Magic
Whip. 51:27 minut. Album vydal Parlophone, 2015.
// Psáno pro Orientaci LN //
Žádné komentáře:
Okomentovat