29. 5. 2015

Trpkost dnešních olympiád // Blur: The Magic Whip

Damon Albarn je spjatý s populární, milou a bizarní slávou britpopových let. Nejen s kapelou Gorillaz pak tuhle scénu přerostl. Dnes se, tři roky před padesátkou, vrací se skupinou Blur. Je to věk, v němž lze ještě psát popové balady?

Když – za oněch časů mladý a začínající – novinář Honza Dědek uveřejnil v časopise Rock & pop masivní trojrozhovor s muzikanty s kapel Oasis, Pulp a Blur, byla to dobrá ilustrace mánie kolem britpopu. Kolem roku 1995 byly kapely na roztrhání, silný hudební průmysl pumpoval jejich obrazy do médií a nepochybně by neměly čas sejít se v Praze. I tak dalo leckterým čtenářům práci přijít na to, že celé hvězdné interview je mystifikací. Sám text k tomu nenabídl mnoho klíčů, což je problém: ale vlastně výstižně poukázal na fakt, že novináři si toho vybájili tak strašně moc, co se týče téhle scény! Především celé soupeření mezi kapelami bratří Gallagherových, Jarvise Cockera a Damona Albarna bylo spíš zbožným přáním těch, kteří hledali jednoduché kontroverzní téma.

Když se nyní po pauze a trochu překvapivě vracejí Blur, jenom se potvrzuje, že nikdy neměli blízko k bulvárním spádům Oasis. Příběh nové desky The Magic Whip můžeme číst jako epilog kapely, která neodolala a ve věku výhodných reunionů nakonec provádí to, čemu se tak dlouho bránila: nabízí se znovu svému publiku. Je to ale taky další kapitola příběhu Damona Albarna: člověka, o němž je i v jeho sedmačtyřiceti snadné říkat „kluk“, multiinstrumentalisty srostlého s hudbou vysoce nad rámec Blur – iniciátora virtuální kapely Gorillaz, spolupracovníka s africkými muzikanty a autora několika moderních oper.

Strach z britpopové slávy // Albarn vyrůstal v tvůrčí rodině: matka je scénografka, otec architekt, ovšem taky po krátkou dobu dělal manažera artrockové kapele Soft Machine a moderoval hudební pořad. Atmosféra v domácnosti prý byla bohémská: rodiče poslouchali indické rágy, africkou hudbu i blues, celá rodina absolvovala delší pobyt v Turecku. „Byl jsem absurdně nevšední,“ vzpomíná Albarn, „vůči rodičům jsem byl totiž absolutně loajální. Byl jsem nadšený zastánce všeho, co řekli.“ Do rozporu s okolím se začal dostávat, když se vystěhovali z Londýna na venkov: náhle zmizel velkoměstský rasový mix, s čistě bílou anglickou společností se Albarn míjel. Na střední škole se potkal s Grahamem Coxonem, druhým pilířem Blur. O Coxonovi se říká, že jeho nestandardní hru na kytaru formovaly zvyky z předchozího studia hry na saxofon. Přátelé a rivalové to dotáhli společně až k letošnímu albu, na kterém se už podepisuje odstup od těsné spolupráce: instrumentální jádra písní natočil s kapelou Coxon, pak přišel Albarn, vymyslel a nazpíval texty.

V roce 1991 Blur debutovali albem Leisure. V té době bylo britských kytarových kapel nepočítaně a mnohé propadly dojmu, že stačí vymyslet variaci na žánr, který plnil kluby a stal se trademarkem mladé Británie v letech konce studené války. Albarn si vzal na natáčení klipu She's So High tričko nakladatelství Penguin Books: jako by už tady prosakovaly do jeho stylu vazby k esenciálně anglickým věcem. Po smíšených recenzích zbyl kapele za album pořádný dluh: rozhodli se na něj vydělat americkým turné. Albarn v USA propadl stesku po domově a začal si dělat „Anglii v Americe“: psaním nových písní, v nichž si evokoval anglickou atmosféru.

Songy se ocitly na dalším albu Modern Life Is Rubbish (1993), po kterém svižně následovaly Parklife (1994) a The Great Escape (1995): Blur byli nejplodnější z velkých britpopových kapel a z nové alternativní skupiny se stala všeobecně přijímaná senzace. Parklife je dodnes albem, které může člověku ve sluchátkách velkolepě rozsvítit nutnou cestu městem.
 
Albarn se necítil na výsluní pohodně – prý ho přepadaly záchvaty paniky. Nakonec však přece jen Blur přijali roli soupeřů Oasis, kterou jim vnutil tisk: Obě kapely vydaly nový singl ve stejný den. Blur s Country House svoje rivaly porazili, prodali první týden skoro 300 000 nosičů, Oasis o šedesát tisíc méně. To byly časy: jednak byl o hudbu zájem v takovémhle rozsahu, jednak bulváry i jiná média dávala „velké britpopové bitvě“ prostor větší než bombardování v Srbsku.
Albarn, pro kterého nikdy nebyla masová popularita to hlavní, nakonec hořce litoval, že se do soutěžení nechal zatáhnout: „Vyhráli bitvu, ale prohráli válku,“ psalo se zanedlouho o Blur, když všechno převálcoval světový úspěch Oasis, jejichž desky se stabilně prodávaly po léta. Po oddechu se Blur rozhoupali k nutnému kroku: začít hrát jinak.

Šéfem neexistující kapely // Druhý domov si Albarn našel na Islandu: když prý poprvé uviděl centrum Reykjavíku, zjistil, že ho zná z opakujícího se snu. Mohl bych sedět u piána celý den a psát výtečné observační popové písničky, ale člověk se musí rozvíjet,“ řekl. Od pátého alba Blur (1997) se styl kapely rozlil doširoka, poznamenaný elektronikou, hiphopem i domáckým lo-fi přístupem, jak ho praktikuje dlouholetý Albarnův oblíbenec Beck. Teenagerovské publikum bylo ztraceno, mluvilo se o komerční sebevraždě – ale byla to daň za upřímné Albarnovo přání dospět a psát skutečně osobitě. Takhle sám sebe rozvíjel i na dalších albech, včetně Think Tank (2003), kde už Coxon v kapele chyběl.

V té době už existovali Gorillaz: virtuální kapela, kterou Albarn v roce 2001 uvedl do světa spolu s autorem komiksů Jamiem Hewlettem. Inspirovala je prý MTV a vyprázdněnost všeho, co tam defiluje: ale ze čtyř kreslených muzikantů, pro které psal Albarn písně, se postupně stalo něco víc. Přicházela s nimi svéráznost a štiplavost: jako by animovaní muzikanti se jmény 2D či Noodle do písní sunuli víc osamění, nedorozumění a kocoviny ze současného světa, než si sami uvědomovali. Albarn chtěl, aby do základního nezávislého rocku kapely zasahovaly všechny možné styly: proto s kapelou postupně hostovali De La Soul, Lou Reed, Neneh Cherry, kubánský veterán Ibrahim Ferrer, hiphopeři, gospelový sbor, ale i ikonické postavy jako herec Dennis Hopper. Popularita Gorillaz byla zásadní, navíc se skrze připojené příběhy rozlévala k webové multimedialitě. Ale vlastně se tu jednalo často nekompromisně: když byli navrženi na Mercury Prize, požádali Gorillaz o stažení z nominací. Poslední dvě alba (nazvaná Pláž z plastu a Pád) jsou potemnělá a skeptická ažaž.

Svou světlou stránku Albarn po léta odreagovává spoluprací se západoafrickými hudebníky – viz album Mali Music nebo britsko-africká spolupráce, která začala v rámci olympiády a pokračovala později na černém kontinentu. K úplnému hudebnímu portrétu by bylo třeba ještě připojit zprávu asi o třech dalších příležitostných kapelách a postrockových operách: adaptaci čínského příběhu Monkey: Journey to the West a příběhu alchymisty Dr. Dee. Kruciální otázka ale zněla: dojde ještě někdy na Blur?

Olympiáda v Londýně zastihla Blur v období, kdy se marně pokoušeli znovu spojit a nahrát desku. Ty pokusy prý byly tři a zbyly z nich jen tři písně. Při zakončení her v létě 2012 tak zněla hymnická Under The Westway, která ilustruje, že Albarn nepřestal být zajímavý. Přece jen to není charakteristická píseň pro víceméně oficiální slavnost: v první osobě tu zpívá příslušník společnosti unavené a chaotizované, znějí slova o houstnoucí dopravě, automatizovaných písních, modré nebe se klene nad městem, „kde peníze jsou vždycky na prvním místě“. Pořád můžeme z okna lokálu pozorovat průlety komet, ale žijeme „pod dálnicí“: název písničky se vztahuje k mohutné betonové komunikaci, která byla v Londýně vztyčena nad starými ulicemi. Jako rozhřešení nikterak oslnivé, byť nesoucí naději, pak znějí slova: „Ráj není ztracený: je uvnitř v tobě.“ Vznosná hudba, kombinující sound kytarové kapely s klavírem, signalizuje, že světem ještě pořád můžeme být omámení: v tom zvuku se potkává Lennonův styl s vemlouvavostí Oasis, dávných – a jednodušších – rivalů Blur. Přežívající popový časopis NME napsali, že toto je jedna z nejlepších a nejsmutnějších písní, které kdy Damon Albarn napsal.

Tahle poloha výpovědi je pro něj typická. Neodstřihuje se od mainstreamové společnosti, nezpívá z pozic undergroundu nebo alternativy. Naopak: zpívá zevnitř, jako jeden z těch typických, v soucítění s masou. Jakkoli někdy jeho city a básnické obrazy jedou na jistotu, pořád dokáže situaci dobře reflektovat a pojmenovat: pokud má jeho verze zábavy nějaké dlouhodobé podbarvení, pak je to toto.

Staré, nové a čínské // Fanouškovské a mediální nadšení z návratu Blur nepochybně rozředila povedená loňská sólová deska Damona Albarna Everyday Robots. Ti každodenní roboti jsme pochopitelně my, známá skepse až sebelítost tu pokračuje; ale vcelku je to album světlé, téměř rozhlasově popové, navazující na dlouholetou britskou chuť opentlit klasické akordové sledy něčím trochu nezvyklým – a taky osobním kouzlem. Novou desku natočila kapela z velké části v Hongkongu, údajně poté, co tam neplánovaně uvízla po zrušeném japonském koncertu. Coxon pak „dostal svolení“ nahrávky dopracovat a Albarn se znovu rozletěl do Hongkongu, kde dopsal texty. Na albu si nakonec nelze nevšimnout čínských akcentů: na titulu vidíme čínské znaky, čínští tanečníci a čínský recept na zmrzlinu figurují v oficiálních videích. Jedna z písní nese název Pyongyang a je věnovaná severokorejskému hlavnímu městu. Je za tím pochopitelně především marketingové směřování na asijský trh: jako ozvláštnění pro západní svět tahle čínská linie není ničím extra.

Zato samotný cyklus písní má silnou atmosféru. Vlastně je třeba nejprve říci, že album velmi slušně funguje (lépe je poslouchat ho bez zavádějících a laciných klipů) a potom teprve analyticky pátrat, čím to je. Rezonuje tu zvláštní spojení staré, v něčem až omšelé popové stylistiky, a uměřeného neklidu dnešního Albarna a Coxona. Silným faktorem je určitě klasická, ale málokdy umně dodržovaná taktika při psaní hitu: zkombinovat něco povědomého (převzatého z minulosti) s něčím neotřelým či vlastním. 
 
Albarnova melancholie zůstává civilní, nepřerůstá v patos a citové drama, jak je známe od Thoma Yorka a mnoha horších zpěváků. Je to hlas, z nějž cítíme zájem formulovat dobře a nejít pod úroveň příběhu. Zkušenost z kytarového rocku, elektronických časů a nežánrové osobní tvrdohlavosti se tu přirozeně prolínají. Tímhle vším nabízejí Blur pop s nadprůměrným potenciálem. Možná není zřejmý, když si zkusmo proklikneme některou z písní na pár vteřin: ale tak nepatřičným způsobem naslouchání projde úspěšně málokterá hudba. 
 
Bude poutavé sledovat, jaké se u The Magic Whip ustaví generační složení publika. Obnoveným Blur dají jistě šanci ti, kdo si s nimi užili v devadesátých letech. Ale stejně tak tu najde cosi svého publikum Gorillaz a není důvod, proč by emoce písní jako There Are Too Many Of Us neměly mluvit k dnešním dvacátníkům. Předvídat se v dnešním popu moc nedá: ale je tu evidentní potenciál pro jeden z hitů roku. Zajímavé na té možnosti je, že by se tak stalo hitem něco s nepochybnou inteligencí.


Blur: The Magic Whip. 51:27 minut. Album vydal Parlophone, 2015. 

// Psáno pro Orientaci LN // 

1 komentář:

  1. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Přidejte se k úspěšným Spojte se s více než 4,000,000 investorů a obchodníků ze 170 zemí

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat